Během tisíciletí se pyramidy měnily. Ty pozdější byly hladké a špičaté nebo plošší a zvenčí obložené dlaždicemi ze slídy. Ani ta nejpříkřejší z nich neměla podle měřítek stavbylezectví stupeň těžkosti vyšší než 1,0, i když některé z pamětních sloupů a chrámů, které se kupily kolem pyramid jako tažné remorkéry kolem bitevních lodí věčnosti, by si zasloužily určitou pozornost. Bitevní lodě věčnosti, pomyslel si, plavící se mlhou Času, a každý cestující má první třídu… Vyšlo několik časných hvězd. Těpic k nim zvedl oči. Možná, pomyslel si, je tam někde opravdu život. Možná na těch hvězdách. Jestli je pravda, že tam nahoře jsou namačkány miliardy vesmírů, jeden vedle druhého, pak tam musí být určitě i lidé. Ale aR jsou kdekoliv, i kdyby se pokoušeli sebevíc, bez ohledu, jak vznešené by byly jejich cíle, nikdy nemohou být tak strašně hloupí a omezení jako my. My na tom opravdu pracujeme. Do začátku jsme dostali jen takovou malou jiskřičku, ale za těch pár tisíc let jsme se v tom neuvěřitelně zdokonalili. Obrátil se k Diovi, protože cítil, že by měl aspoň částečně napravit napáchané škody. „Cítíš ten věk, který z nich vyzařuje?“ nadhodil, aby řeč nestála. „Promiňte, Sire?“ „Z těch pyramid, Die. Jsou tak staré.“ Dios se nepřítomně zahleděl přes řeku. „Myslíte?“ zamyslel se. „Ano, předpokládám, že jsou staré.“ „Pořídíš si taky jednu?“ zeptal se Těpic. „Pyramidu?“ Dios se na něj podíval. „Sire, já už jednu mám. Jeden z vašich předků byl tak laskav a dal ji pro mě postavit.“ „To musela být velká pocta,“ řekl Těpic. Dios nepřítomně přikývl. Luxusní kabiny na věčnost byly většinou rezervovány jen pro vládnoucí třídu. „Je samozřejmě velmi malá. Prostá. Ale mým jednoduchým potřebám bude vyhovovat.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190538
„Skutečně?“ řekl Těpic a zívl. „To je opravdu hezké. Ale jestli ti to nevadí, myslím, že si půjdu lehnout. Byl to dlouhý den.“ Dios se uklonil, jako by měl uprostřed těla naolejované panty. Těpic si všiml, že Dios používá alespoň padesát přesně odlišených způsobů úklon vyjadřujících jemné nuance toho, co si myslí. Tahle poklona vypadala jako č. 21 – jsem váš oddaný služebník. „Také to byl velmi dobrý den, Sire, když dovolíte.“ Těpic nevěděl, co by řekl. „Myslíš?“ podivil se. „Mraky při východu slunce byly skutečně efektní.“ „Vážně? Hm. Mám také nějaký podíl na západu slunce?“ „Vaše Veličenstvo ráčí žertovat,“ řekl Dios. „Západy slunce probíhají samy od sebe. Haha.“ „Haha,“ opakoval Těpic ozvěnou. Dios si s hlasitým zapraskáním propletl prsty. „Hlavní trik je východ slunce,“ pokýval hlavou. Napůl rozpadlé pergameny Uzlu říkají, že velké oranžové slunce pozře každý den večer bohyně nebes Co, která si vždy v poslední chvíli uschová jedinou jiskřičku, ze které vždy ráno vypěstuje nové slunce. A Dios věděl, že to tak opravdu je. Kniha O pobytu v jámě říká, že slunce je Yajovo oko, které se každý den neúnavně kutálí oblohou, v nekonečném hledání nehtů Yajových nohou*. I o tom Dios věděl, že je to pravda. Tajné rituály Kouřového zrcadla zase odhalily, že slunce je vlastně kulatý otvor v rotující mýdlové bublině bohyně Neš, který vede do ohnivého světa za ním, a hvězdy jsou zase otvory, kterými přichází déšR. A Dios věděl, že to jinak být nemůže. Lidové mýty říkají, že slunce je ohnivá koule, která jednou denně oběhne svět, a svět sám že se pohybuje nekonečnou *
Pozn. autora: V originále přesně Dhar-ret-kar-mon neboli odstřižky nohou. Někteří učenci na druhé straně tvrdí, že správný přepis toho slova , tj. Dar-rhet-kare-mhun, ovšem znamená letlampa na horký vzduch sloužící k oškrabávání nátěrů.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190538
pustinou vesmíru na zádech obrovské želvy. A Dios věřil, že i tohle je pravda, i když tahle představa mu dělala potíže. Dios věděl, že SíR je nejvyšší bůh a Fon že je taky nejvyšší bůh a Kvap, Set, Pixl, Io, Dhek a Fuj jakbysmet a že Herpes trojnohá vládne světu mrtvých, stejně jako Synkopa nebo Silur – bůh se sumčí hlavou, či Orexis-Oddavatel. Dios pak byl nejvyšší z nejvyšších kněží celonárodní víry, která kvasila, nabývala a bublala po více než sedm tisíc let a ani jednou nezatratila žádného ze svých bohů, pro případ, že by se mohl ještě hodit. Věděl, že platí mnoho věcí, které si zdánlivě odporují. Kdyby tomu tak nebylo, pak by rituály a víra byly pouhým nic, a kdyby víra a rituály nebyly ničím, neexistoval by svět. Výsledkem tohoto způsobu myšlení, uplatňovaného kněžími Mžilu, byl soubor myšlenek, které by přinutily i kvantového mechanika, aby se vzdal a vrátil svou basu s nářadím. Když se Dios kulhavým krokem vracel temnotou málo používaných uliček, vyklepávala jeho hůl na dláždění pomalý rytmus. Nakonec vyšel na malé molo, u kterého byl uvázán člun. Nejvyšší kněz loKku odvázal, namáhavě do ní nastoupil, nasadil vesla a odstrčil se na kalné vody temného Mžilu. Nohy a ruce měl studené. Hlupák. Hlupák. Měl to udělat už dřív. Člun se pomalu vlekl do středu řeky a nad údolím zavládla hluboká noc. Na vzdáleném břehu, přesně podle prastarých zákonů, začaly pyramidy osvětlovat oblohu. Té noci hořelo dlouho do noci i světlo firmy „Ptakosparův podnik nekropolitních královských dodavatelů“. Otec a jeho dva synové se hrbili nad velikou voskovou návrhářskou deskou a přeli se. „Tady nejde jen o to, jestli nám vůbec někdy zaplatí,“ prohlásil Ptakospar IIa. „To není ten případ, že by nemohli, ale oni ještě nepřišli na to, co to zaplatit znamená. Koneckonců dynastie jako tsortská platí během sta let nebo tak nějak. Proč nejdeš a neřekneš –“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190538