„Ano, buKte tak laskav.“ „A také zajistím, aby byla hlídka mnohem opatrnější,“ řekl Zavoněl. Patricij se zastavil. „Hlídka? Hlídka? Drahý člověče, hlídka, to je jenom stádo neschopných hlupáků, kterým velí opilec. Trvalo mi celé roky, než se mi podařilo přivést ji k tomuhle skvělému stavu. Poslední, o co bychom se měli starat, je právě hlídka.“ Na okamžik se zamyslel. „Viděl jste někdy draka, Zavoněle? Některého z těch velkých? Oh, já zapomněl, něco takového podle vás neexistuje.“ „Jsou to jen pověsti, vážně. Legendy.“ „Hmm,“ řekl Patricij. „A podstata legend tkví v tom, že jsou právě jen legendami, že?“ „Přesně tak, pane.“ „Dobrá, ale i tak –“ Patricij se odmlčel a nějakou chvíli na Zavoněla mlčky zíral. „No nic,“ řekl nakonec. „Postarejte se o to. Nestojím o nepříjemnosti s drakem. Je to taková věc, která jen zbytečně zneklidňuje lidi. Zarazte to.“ Když osaměl, zůstal stát u okna a zachmuřeně hleděl na rozlehlé dvojměstí. Začalo znovu mrholit. Ankh-Morpork! To hlučné město, ve kterém žilo celých sto tisíc poctivých duší! A jak si Patricij v duchu připouštěl, alespoň desetkrát tolik lidí. Čerstvý déšR leštil panoráma věží a střech, aniž si uvědomil, do jakého hašteřivého, sobeckého a zahořklého světa se to řítí. Ten šRastnější déšR dopadl někde v horách na hřbety ovcí nebo do šRavnatě zelených pralesů nebo se se slabou příchutí incestu vnořil do moře. Ale část ho padala i na Ankh-Morpork, a to byl déšR, který se hnal do nepříjemností. V Ankh-Morporku se s vodou a především do ní dělaly strašlivé věci. To, že se někdo opil pokřtěným vínem, to byl pouhý začátek všech nepříjemností, kterými musela voda ve městě projít. Patricij měl rád ten pocit, když vyhlížel do města, které 415
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190537
fungovalo podle jeho představ. Nebylo to krásné město nebo chvalně známé město ani město s dokonalou kanalizací či město proslulé svou architekturou, v tom by se byli shodli i jeho nejoddanější obyvatelé. Z určitého pohledu mohl Ankh-Morpork vypadat, jako kdyby se nějaký obr pokusil z kamene a dřeva vytvořit plochu podobnou chodníku před barem s celonočním provozem. Ale fungovalo to. Město žilo, bzučelo a vesele se otáčelo, podobné gyroskopu na úzkém zábradlí rozhledny, který stačí trochu postrčit, a následuje pád do hlubiny. Ale jak Patricij pevně věřil, v celém městě neexistovala jediná skupina dost silná, aby se odvážila do města strčit. Obchodníci, zloději, vrazi, mágové – ti všichni se v tom závodě snažili předběhnout jeden druhého, aniž si uvědomili, že vlastně vůbec není proč závodit. Nedůvěřovali jeden druhému natolik, že se neodvážili ani na okamžik zastavit a zamyslet se nad tím, kdo vlastně vytyčil dráhu a stojí jak na startu, tak v cíli toho podivného závodu. Patricij neměl rád slovo „diktátor“. Uráželo ho. Nikdy nikomu neříkal, co má dělat. Nemusel, to bylo na tom všem nejkrásnější. Větší část jeho života spočívala v tom, že pořádal věci tak, aby tento stav udržel. Samozřejmě existovalo několik skupin, které by ho byly rády svrhly, a to bylo zákonité a správné, byl to znak zdravé, rozvíjející se společnosti. Nikdo nemohl říci, že se v téhle věci chová nerozumně. Cožpak sám mnohé z nich nezaložil? A nejkrásnější bylo pozorovat, jak většinu času tráví tyhle skupiny tím, že se snaží potřít jedna druhou. Lidská přirozenost, říkal s oblibou Patricij, je úžasná věc. Když ovšem pochopíte, za který provaz zatáhnout a o kterou páku se opřít. Pokud se týkalo téhle dračí záležitosti, měl nepříjemný pocit. Jestliže kdy existovalo stvoření, které se nedalo zmoci ani provazem, ani pákou, pak to byl drak. To bude nutné nějak vyřídit. 416
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190537
Patricij nevěřil na zbytečnou krutost.* Nevěřil ani na bezúčelnou pomstu. Ale choval až bezmeznou víru, že věci by se měly vždycky nějak vyřídit. Komické na tom všem bylo, že kapitán Elánius si myslel prakticky totéž. Uvědomil si, že se mu představa občanů AnkhMorporku, byR stínovských, přeměňovaných v keramické basreliéfy ani trochu nelíbí. A navíc se to stalo víceméně téměř v přítomnosti hlídky. Jako kdyby na hlídce nezáleželo, jako kdyby byla hlídka jen takový nějaký nepodstatný detail. To ho popouzelo. Byla to pravda, jistě, ale o to to bylo horší. Co ho rozzlobilo ještě víc, bylo to, že neuposlechl rozkazů. Samozřejmě že stopy zničil. Jenže na dně nejnižší zásuvky jeho prastarého psacího stolu, pod hromádkou prázdných lahví měl ukrytý sádrový odlitek. Cítil, jak na něj ta sádra zírá třemi vrstvami poctivého buku. Nedokázal si představit, co to do něj vjelo. A teK se do celé té záhady zaplétal ještě hlouběji. Uvedl své, pro nedostatek přesnějších výrazů řekněme mužstvo do stavu pohotovosti. Starší pár požádal, aby se převlékl do obyčejných šatů. To znamenalo, že seržant Tračník, který chodil celý život v uniformě, se objevil rudolící a celý nesvůj v obleku, který si bral jen na pohřby. Zatímco desátník Nóblhóch – „Poslyšte, rozuměli jsme si dobře, když jsem řekl obyčejné šaty?“ nadhodil kapitán Elánius. „Ale já takhle chodím vždycky, když si vyrazím mimo službu, šéfe,“ odpověděl Noby s mírnou výčitkou. „Pane,“ opravil ho seržant Tračník. „Můj hlas je teK taky obyčejný,“ rozvíjel Noby dál svou teorii. „Tomu se říká iniciativa.“ *
Pozn. autora: Zatímco byl ovšem, pochopitelně, přesvědčeným vyznavačem nutné krutosti.
417
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190537