Kapitola II. Problematika tzv. válečného dluhu …
/98/
telskému majetku (odhadoval jejich výši na 20 milionů liber) a konečné vyřešení problematiky blokovaných majetkových aktiv by mohlo být odloženo na pozdější dobu.344 Následovala poměrně dlouhá a složitá jednání o uznání prozatímní československé vlády, v nichž byla zmíněna i otázka československého měnového zlata deponovaného u Bank of England, které bylo již od března 1939 také blokováno.345 To ostatně výslovně konstatovalo i memorandum, které ve věci uznání československé exilové vlády připravilo pro britský válečný kabinet s datem 1. července 1940 britské ministerstvo zahraničních věcí. Britská vláda jej schválila 3. července.346 Britské ministerstvo financí dne 10. července 1940 tuto podmínku upřesnilo v tom smyslu, že zlato, které „technicky stále patřilo Národní bance československé, bylo svěřeno Správci nepřátelského majetku a jím prodáno Bank of England za libry“. Z tohoto výtěžku by poté československá exilová vláda hradila své válečné náklady ve šterlinkové oblasti. Československá exilová vláda měla zaručit Správci nepřátelského majetku, že proti němu nebudou vznášeny žádné nároky a že uhradí Národní bance československé takto spotřebované částky.347 Tento návrh se zamlouval i Foreign Office, i když jeho právní poradce vyslovil určitou skepsi nad právní relevancí nějakého rozhodnutí československé exilové vlády ve věci ochrany Správce nepřátelského majet tohoto důvodu bylo memorandum zasláno i britskému ministerstvu financí. PRO Londýn, Z T 236-1838. 345 Viz záznam R. Makinse z 24. 6. 1940, podle něhož měla být jednou z podmínek pro uznání československé prozatímní vlády i ochota Beneše pro Británii uspokojivě vyřešit otázku československého měnového zlata. PRO Londýn, FO 371, 24289, C 7646. Foreign Office na to upozornil dopisem ze dne 20. 6. 1940 S. D. Waley z Treasury. V dopise doslova uvedl: „Bank of England drží zlato v hodnotě přes 7 milionů liber pro Národní banku československou. Zdá se být zcela žádoucí, aby bylo toto zlato uvolněno pro spojeneckou věc.“ Co se míní uvolněním pro spojeneckou věc Waley následně vysvětlil jako prodej československého měnového zlata Bank of England. Za problém považoval slib, který Britové dali při projednávání Czechoslovakia (Settlement of Financial Claims) Act československému vyslanectví, že „se na zlato Národní banky nebude sahat“. Situace se však nyní změnila. Dne 26. 6. 1940 navíc tento vysoký úředník Treasury pregnantně formuloval britský právní postoj k československému zlatu. Formálně právně totiž podle něj patřilo Národní bance československé, která se nacházela na území okupovaném nepřítelem. Proto mohlo být jejím zlatem disponováno Správcem nepřátelského majetku. Podle Waleyho byla proto konzultace s Benešem politickou a nikoli právní otázkou. FO 371, 24288, C 7504. 346 PRO Londýn, FO 371, 24289, C 7646. 347 Viz dopis S. D. Waleyho R. M. Makinsovi. Tamtéž. Podobně mělo být ostatně naloženo i s nizozemským měnovým zlatem. V této době však již došlo k fyzickému převozu československého měnového zlata do Kanady, a to z obavy před německou invazí. V. Smetana, Británie a československé zlato, c. d., s. 546. 344
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190511
/99/ ku před soudními žalobami v záležitosti československého měnového zlata. Věc měl proto i vzhledem k odhadované vysoké hodnotě zlata ještě posoudit právní poradce britského ministerstva financí sir Thomas Barnes (Treasury Solicitor), sir Ernest Fass, public Trustee, a F. W. McCombe z úřadu Správce nepřátelského majetku.348 Pro britské diplomaty byla záležitost československého měnového zlata tak důležitá, že ji zmínil v dopise E. Benešovi, kterým přislíbil za určitých podmínek uznat československou exilovou vládu, 18. července 1940 i lord Halifax.349 Věc však byla příliš komplikovaná na to, aby se do jejího definitivního vyřešení pozdržela celá uznávací procedura. Stačilo, že E. Beneš se vyřešení této problematiky k britské spokojenosti příliš nebránil. Když 19. července 1940 Beneš W. Strangovi naznačil, že by právě finanční, vojenské a administrativní otázky rád řešil až po uznání exilové vlády a ne před ním350, bylo britské ministerstvo financí požádáno, aby ve věci československého měnového zlata „zpomalilo“ a počkalo na udělení uznání.351 Dne 21. července 1940 byla Velkou Británií s určitými zahraničněpolitickými a právními výhradami týkajícími se československých hranic, teorie kontinuity a výslovně i „určitých finančních otázek“ uznána československá prozatímní exilová vláda a vytvořen celý systém tzv. prozatímního státního zřízení ČSR v emigraci.352 V jeho čele stál Edvard Beneš jako prezident prozatímního státního zřízení353 a kromě vlády jej tvořila ještě Státní rada (poradní orgán prezidenta a vlády, zvaná též „exilový kvaziparlament“)354 iz dopisy sira W. Malkina siru T. Barnesovi, siru E. Fassovi a F. W. McCombovi z 18. 7. 1940. V Tamtéž. 349 Viz k tomu i předchozí diskuzi diplomatů Foreign Office, v níž tento postup navrhl 16. 7. 1940 sir W. Strang. Záležitost zlata totiž měla být nejen zmíněna v Halifaxově dopisu, ale i v rozhovoru u příležitosti jeho předání. Podle záznamu britského diplomata F. Robertse z 10. 7. 1940 vyplývá, že Foreign Office se obával souhlasit s Benešem formulovanou teorií kontinuity ČSR mimo jiné i proto, že by československá exilová vláda mohla tento argument využít právě ve vztahu k československému měnovému zlatu. 350 Viz záznam W. Stranga z 19. 7. 1940 o rozhovoru s Benešem. Tamtéž. 351 Viz záznam F. Robertse z 20. 7. 1940. Tamtéž, C 7851. 352 Dopis lorda Halifaxe datovaný 21. 7. 1940 a Halifaxův záznam o rozhovoru s Benešem z 22. 7. 1940. Tamtéž. 353 Britští diplomaté navrhovali považovat ho za československého prezidenta či prezidenta československé prozatímní vlády, avšak nikoli za prezidenta Česko-Slovenska, neboť vyjadřovali pochyby, zda takovýto stát nejen fakticky, ale i právně existuje. Srovnej k tomu záznam W. Stranga o rozhovoru s Benešem z 19. 7. 1940. Tamtéž. 354 K tomu viz například V. Šustek, Státní rada v roce 1940. Sborník archivních prací. Státní ústřední archiv, č. 4, 1994. 348
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190511
Kapitola II. Problematika tzv. válečného dluhu …
/100/
a systém vládě a prezidentovi podřízených úřadů a institucí, včetně sítě aktivních československých zastupitelských úřadů či vojenských jednotek.355 Od roku 1942 byl poté systém prozatímního státního zřízení doplněn o Právní radu, jež byla jistou exilovou obdobou Nejvyššího správního soudu a expertním orgánem, který se vyjadřoval k právním problémům prozatímního státního zřízení. Právní rada, respektive někteří její členové, tak byla jedním z expertních míst, která mohla zasáhnout i do hodnocení složitých majetkoprávních jednání mezi Velkou Británií a Československem, a to i po skončení druhé světové války.356 Aby prozatímní státní zřízení ČSR v emigraci mohlo na britském území řádně fungovat a aby bylo možné pro potřeby Spojenců poskytnout i československé vojenské jednotky, bylo zapotřebí kromě diplomatického uznání dosáhnout i uspokojivého řešení financování jak civilní, tak i vojenské části prozatímního státního zřízení. Bylo jasné, že bez dostatečného zajištění finančních prostředků není samostatná československá politika v podmínkách exilu vůbec možná. Československá exilová vláda však při řešení tohoto problému nebyla osamocena. Mohla totiž využít i toho, že podobná jednání s britskou vládou vedly i ostatní exilové reprezentace v Londýně, zejména polská exilová vláda. Na druhé straně je nutno konstatovat, že britské orgány samy hodlaly řešit problémy exilových vlád na svém území pokud možno jednotným způsobem.357 V československém případě však byla až do roku 1941 tato skutečnost komplikována tím, že se u Československa jednalo pouze o vládu prozatímní, a také faktem, že zde měla britská strana enormní zájem o dosažení souhlasu čs. vlády s prodejem československého měnového zlata deponovaného v Londýně. J. Kuklík, Mýty a realita tzv. Benešových dekretů, c. d., s. 87 an. Platilo to zejména o členovi Právní rady dr. A. Druckerovi, který v této souvislosti vyhotovil právě jako její člen několik expertiz k otázce československého měnového zlata a po roce 1948 zase zastupoval v náhradových jednáních před britskými orgány v Londýně řadu významných čs. emigrantů a anglických firem. 357 To ostatně Benešovi sdělil již 19. 7. 1940 britský diplomat W. Strang na základě hodnocení vypracovaného právním poradcem Foreign Office sirem W. Malkinem. PRO Londýn, FO 371, 24289, C 7646. K tomu viz též vytvoření zvláštního výboru britského Foreign Office pro administrativní otázky exilových vlád, jehož generálním sekretářem se stal J. G. Ward. PRO Londýn, FO 371, 24376. Mimo jiné i finanční otázky (např. povinnost deponovat finanční prostředky u britských bank) řešila zvláštní nóta britského ministra zahraničních věcí zaslaná zástupcům všech spojeneckých vlád v Londýně (v československém případě chargé d’affaires Lisickému) 19. 12. 1940. Tamtéž. 355 356
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190511