/ 98 / Pregnantně to bylo formulováno v memorandu klubu poslanců a senátorů za KSČ, které koncem března 1938 předložili československé vládě a v němž na prvním místě figuroval požadavek nepřijmout „za žádných okolností“ SdP do vlády. Komunisté podporovali vstup Němců do vlády, ale mělo se jednat o demokratické a socialistické ministry, kteří by vytvořili kolegium k řešení demokratické úpravy německé otázky. Postavili se také za již zmíněné memorandum sociální demokracie z 21. března. K vládní politice uskutečňování poměrnosti při přijímání do státních služeb dodávali, že je třeba nezaměstnávat „nepřátele demokracie a republiky“, nýbrž „demokraticky, pokrokově smýšlející“ dělníky, zaměstnance a úředníky, včetně komunistů (neříkali ovšem, jak by se takový požadavek vůbec v praxi mohl realizovat). Jediným novým a za určitých okolností uskutečnitelným návrhem byl komunistický požadavek novelizace jazykového zákona, kde německé žádosti, odpovědi na podání, rozhodnutí úřadů apod. měly být vyřizovány v německém jazyce. Opět však chyběla konkrétnější specifikace, jak měl být tento požadavek naplněn.231 KSČ se pokusila – ovšem s pramalou úspěšností, jak prokázaly pozdější komunální volby v květnu 1938 – oslovit i členstvo aktivistických stran, které přešly na Henleinovu stranu. Chtěla, aby Svaz zemědělců i další strany zachovaly nezávislost svých stranických organizací a nevstupovali do SdP.232 Úsilí komunistů vstoupit na jaře 1938 do vládních vyjednávání s národnostními menšinami, jak se o to pokusili jejich zástupci Klement Gottwald a Bruno Köhler v květnu 1938 dopisem ministerskému předsedovi Hodžovi a ministrovi zahraničních věcí Kroftovi (s poukazem na osm svých poslanců a v té době jistě nadsazených 120 000 německých voličů), skončilo – jak se dalo předem očekávat – nezdarem, respektive ignorací ze strany vlády.233 Hodža měl na počátku května 1938 představu o rychlém řešení palčivého problému národnostního vyrovnání. Jeho time-table počí Protifašistický a národně osvobozenecký boj…, díl I/1/1, c. d., dok. č. 133, s. 138–140. Chtěli jsme bojovat, c. d., dok. č. 117, s. 214–215, provolání ústředí KSČ k členům bývalých aktivistických stran z 23. 3. 1938. 233 Protifašistický a národně osvobozenecký boj…, c. d., díl I/1/2, dok. č. 221, s. 77; srov. J. W. Brügel, Češi a Němci 1918–1938, c. d., s. 525. 231 232
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190505
/ 99 / nal s ohlášením nových jednání s Henleinem na 10. května, o tři dny později měl jednat s dalšími zainteresovanými politickými stranami, 19. května měla být vládou schválena první verze statutu a 31. května měl být předložen parlamentu.234 Praxe však ukázala – zejména v důsledku zdržovací politiky SdP a mezinárodních souvislostí, ale také zdlouhavou přípravou textace statutu na úrovni jednotlivých resortů –, že premiérův časový plán dostal záhy závažné trhliny. Především Henlein odmítl schůzku s Hodžou 10. května, protože se chystal na svou další „přesvědčovací“ cestu do Londýna a ta, jak ještě uvidíme, výrazně ovlivnila britskou diplomacii v jejím vztahu k údajně nedostatečným koncesím spojeným právě s národnostním statutem. Sudetoněmecká strana pak ještě dříve, než obdržela první návrh národnostního statutu, schválený československou vládou již 13. května, vypracovala návrh dalšího postupu ve vzájemných jednáních, návrh, který přesně vycházel z Henleinovy a Hitlerovy dohody v Berlíně z konce března 1938: vedení SdP ve své situační zprávě z 18. května 1938 (jak zajímavě se znovu takřka kryjí data rozhodnutí na obou stranách, tj. československé a německé!) deklaruje: „Rozhodnutí padnou v časovém prostoru od konce června 1938. Je možný jen následující postup: SdP obdrží národnostní statut, odmítne jej jako nepatřičnou základnu pro rozhovory, předloží svůj vlastní autonomní návrh. Jestliže bude odmítnut, požádá Konrad Henlein o provedení plebiscitu. V okamžiku, kdy oznámí Konrad Henlein sudetoněmecký požadavek plebiscitu, vypuknou nepokoje. Budou zastaveny jen tehdy, když velmoci, na které Konrad Henlein apeluje, se ihned spojí a vyhlásí svůj postup, anebo když říše bezprostředně zasáhne.“235 V duchu tohoto návrhu dalšího postupu pak henleinovci i konali: od chvíle, kdy se vedení SdP dozvědělo, že návrh statutu je již rámcově hotov, hledalo cesty a způsoby, jak ho zlikvidovat. Napětí v Československu vyvrcholilo v druhé polovině května 1938. Dne 20. května se československá vláda usnesla doporučit prezidentu republiky posílit armádu o jeden ročník zálohy a o příslušníky technických a speciálních oddílů. Premiér Hodža k tomu na zasedání vlády po V. Kural, Konflikt místo společenství?, c. d., s. 174. Otto Novák, Henleinovci proti Československu. Z historie sudetoněmeckého fašismu 1933–1938, Praha 1987, s. 197.
234 235
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190505
/ 100 / referátu ministra zahraničních věcí Krofty, který prohlásil, že německá vláda nepopírá koncentraci jednotek na československých hranicích na severu, dodal, že „vzhledem k tomuto kategorickému prohlášení německé vlády bylo by neúměrné a nebezpečné použít § 27 branného zákona a povolati 5 ročníků, protože by pak mohlo dojít u neutrálních vlád i snad vlády anglické víry tvrzení, že německá vláda nečiní žádných vojenských opatření, kdežto vláda Československé republiky že postupuje výbojně. To by nás mohlo připravit o sympatie, na nichž nám životně záleží“. Jak Hodža dále zdůraznil – i když si stejně jako prezident Beneš nemyslel, že Německu šlo o útok proti Československu – „i kdyby bylo jen 1 promile nebezpečí německého útoku, je nutno takové opatření učinit.“236 Vláda nato přijala usnesení o částečné mobilizaci: „Po podrobném referátu ministra národní obrany o nepostačujících prezenčních stavech vojska nyní sloužícího a vzhledem k používání nově zavedených a v přítomné době dodaných zbraní k potřebě armády stejně jako se děje i v jiných státech, dále vzhledem k referátu ministra vnitra o vzrůstajícím neklidu a opakujících se incidentech rozhodla vláda jednomyslně k zajištění klidu, pořádku a bezpečnosti státu navrhnouti prezidentu republiky ve smyslu branného zákona, aby byla učiněna opatření k povolání jednoho ročníku záložníků doplněného příslušnými doprovodnými zbraněmi.“237 Premiér den nato informoval o přijatých opatřeních i zástupce SdP Franka a Neuwirtha, když Frank (podle svého referátu Eisenlohrovi) „velmi naléhavě před tím varoval“.238 Při této dopolední poradě se také údajně Hodža ptal Franka, jaké „konečné řešení“ situace v ČSR by si představoval. Podle jiného Eisenlohrova telegramu „Frank odpověděl, že úplnou federalizaci, a kdyby se nezdařila, hlasování lidu. Hodža bezvýhradně souhlasil, prohlásil, že se chce poděkovat, když se Beneš nepostaví na jeho stranu…“, hlásil německý vyslanec do Berlína. Varoval před německými protiopatřeními a konstatoval, že má dojem, že se řízení věcí „vysmeklo z rukou civilní vlády“.239 NA, Praha, PMR, kart. 4139, záznam o referátu předsedy vlády předneseném na mimořádné schůzi ministerské rady 20. 5. 1939. 237 Tamtéž, protokol z 29. schůze ministerské rady 20. 5. 1938. 238 AÚTGM, Praha, EB II, býv. SÚ MV, Eisenlohrův telegram do Berlína č. 155 z 21. 5. 1938. 239 Tamtéž, Eisenlohrův telegram do Berlína č. 153 z 21. 5. 1938. 236
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190505