Nejspíš jsem si na chvíli zdřímla, protože když jsem se probudila, seděla vedle mě malá holčička. Určitě jí nemohlo být víc než sedm nebo osm a byla hrozně špatně oblečená, měla jen tenké červené šatečky, které se vlnily v ranním vánku. Velké černé oči, bledý, prázdný obličej. Podivně dospělý obličej. Dospělé rysy na dětské hlavičce. „Ty nemáš boty?“ zeptala jsem se jí. Nic neřekla, jen seděla a pohupovala bosýma nohama pod lavičkou. Rozhlédla jsem se, kde má rodiče, babičku nebo staršího sourozence. „Takhle zmrzneš,“ řekla jsem. „Ani boty ani kabát. Kde máš maminku?“ Usmála se. Byl to ošklivý úsměv, její ústa vypadala jako škvíra prořízlá nožem. Neměla zuby. AGENT č. 3553: Chyběly jí přední zuby? ŘEZNÍČKOVÁ: Ne. Ne že by jí chybělo jen pár mléčných zubů. Měla svraštělá ústa jako stařena. Vyjekla jsem a hned jsem si začala sundávat kabát, abych ji do něj zabalila. Co jsem si s ní měla počít? Odvést tu malou tulačku na policii? Riskovat, že promeškám schůzku, a vkráčet na policejní stanici s kufrem plným zatykačů? Rozhodla jsem se, že počkám, dokud kufr nepředám, a pak tu holku někam odvedu. Jenže jak vysvětlím, co jsem na Petříně dělala, když jsem ji našla? A navíc, odkud se tam vůbec vzala? Co když už se po ní shánějí rodiče? Vtom dívka promluvila. „Někdo na vás čeká,“ řekla mi. Ukázala k zrcadlovému bludišti. Zarazila jsem se s napůl svlečeným kabátem.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190488
„Uvnitř,“ řekla. „Někdo čeká.“ AGENT č. 3553: Zrcadlové bludiště otevírá až v deset dopoledne. Nebylo by takhle brzy ráno zavřené? ŘEZNÍČKOVÁ: To já nevím, kdy otevírá, ale dveře byly dokořán. Vešla jsem dovnitř a ocitla se v bludišti, v úzké chodbičce lemované po obou stranách celostěnnými zrcadly v dřevěných rámech. V takovém bludišti by se nejspíš nedokázalo ztratit ani to mrznoucí děcko na lavičce, ale ta zrcadla mě stejně znepokojila. Eliška vlevo, hned zas vpravo, přede mnou, za mnou, vedle mě. Všude tisíce Elišek, všude tisíce otlučených kufrů na harmoniku. Bludiště končí v malé místnosti plné dalších zrcadel, pokřivených tak, aby se v nich lidem prodlužovala brada, natahovaly prsty, křivily a kroutily ruce. Zrcadla mi ohýbala nos až ke rtům, rozmačkávala mi čelo, nafukovala břicho. Tuhle byla děsivá karikatura Elišky s rozšlápnutým, šilhavým obličejem, tuhle Eliška jako z grotesky, čelo neandertálce, žirafí nohy, támhle Eliška vyrůstající z hlavy Elišky. Eliška a Eliška, siamská dvojčata. Na konci bludiště se nacházela šipka, u které stálo K bi-
tvě na Karlově mostě. Poslední zatáčka a z bludiště jsem vyšla k… no, určitě jste tam byl sám. Jinak bych tady neseděla, že? AGENT č. 3553: Povězte nám, co jste viděla. ŘEZNÍČKOVÁ: Z bludiště vás to vyplivne do takové zasmušilé místnosti s diorámatem bitvy na Karlově mostě.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190488
V popředí stojí zaprášený model děla, mezi sutinami leží odhozené muškety a helmy a na malbě mostu vzadu odrážejí Češi útok postupujících Švédů. Je to zvláštní, najít na konci dětského bludiště zrovna tohle. Jako kdybyste četli pohádku o Hloupém Honzovi a zjistili, že místo poslední stránky je text z učebnice dějepisu. AGENT č. 3553: A tam na vás čekal ten Vokovův člověk? ŘEZNÍČKOVÁ: Nebylo po něm ani stopy. Odložila jsem kufr. Už mě bolela ruka. Teprve když jsem zkusila sevřít prázdné prsty, uvědomila jsem si, jakou silou jsem svírala držadlo. Stála jsem, čekala a prohlížela si dioráma. Na Karlově mostě byla socha bezhlavého Ježíše na kříži. Vzpomínám si, jak mě napadlo, že to autoři s tou symbolikou trochu přehánějí. AGENT č. 3553: A co se dělo pak? ŘEZNÍČKOVÁ: Nic. Stála jsem. Čekala. Začínala jsem být nervózní. Dostala jsem strach. Napadlo mě, že toho chlapa třeba už taky zatkli. Že zatímco já tu postávám a čučím na to pitomé dioráma, on sedí v nějaké maličké komůrce, jako je ta, do které jste strčili mě. Že mluví s někým, jako jste vy, vykládá mu, kde si měl výtisky Defenest-
rátora vyzvednout. Zatímco já tady zírám na bezhlavého Krista a přemýšlím, kam se ta jeho hlava asi zakutálela, hrádek možná už obkličuje policie a chystá se k útoku. Jako ti Švédové na diorámatu. Pak jsem dostala zlost. Řekla jsem si, že toho mám tak akorát dost. Svoji část jsem splnila a vůbec, tohle přece není moje
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190488