VICKY (vykřikne): Nerozumíš! A už ať tě tady nevidim! (Vyhodí Dereka, pak důvěrně k Hrdé:) Ona skutečně
byla – HRDÁ (důvěrně přikývne): A jaká! Ta vám měla metódu! Nejdřív každýho drna vodvedla do restaurace a tam ho tak nacpala knedlíkama a nalila gruzíňákem, že byl zralej akorát do postele. Ale v tý už byla Milenka zbytečná. Aspoň věčinou. Knedlíky, říkala, jsou spolehlivej protijed na mužskej chtíč. VICKY: A – von si ji Olínek veme? HRDÁ: Ten vo tomhle neví. VICKY: Ale vy to přeci – HRDÁ: Vlastičko, já takovejch viděla ňákejch pár provdat se za nekňuby, jako je Olínek. A já vám řeknu: všechny ty manželství jsou šťastný! Nejlepší manželky jsou z bejvalejch rozhoďnožek! VICKY: Prosím vás – proč? HRDÁ: Inu – už je nesvrbí kůže. Už sou dost podrbaný.
Zazvoní telefon. Vicky jej zvedne. HLAS MILENKY (s obavami): Tady Milena. Není u vás paní Hrdá? VICKY (zlomyslně): To víš, že je. Už vo tobě hodinu mluvíme.
(K Hrdé:) My o vlku a vlk za dveřma. (Předá jí telefon.) HRDÁ: Milenko! Ty káčo jedna vyčůraná! To sem ráda, že tě slyším! MILENČIN HLAS: Emi! Neříkalas vo mně nic Vicky, že ne? HRDÁ: Ale to víš, že jo! MILENČIN HLAS: Dží! Vona to vo mně rozkecá po celym Tróně! HRDÁ: Já říkala jen to nejlepší. MILENČIN HLAS: Nejlepší? A o čem jste, prosim tě, mohly mluvit celou hodinu?
Zatmít. Rozetmít. Vicky sedí u stolu sama. Domovní dveře se opatrně otevřou a dovnitř strčí hlavu Dědeček. Má na hlavě dlouhou zrzavou paruku. VICKY: Tatínku! Vy jste mě polekal! DĚDEČEK: To jsem si koupil, aby souzi v organizaci měli bžundu.
Hezký, co? VICKY: Je to ohavný! DĚDEČEK: Tak se jim to bude líbit. VICKY: Kde jste byl? Já vás hledala! DĚDEČEK: Viděl sem, že máš návštěvu, tak sem nechtěl rušit.
Vzdálil jsem se. Kdypak ta pani vlastně vodešla? Dědeček si sundá paruku a se zalíbením si ji prohlíží, když vtom se ozve splachování záchodu. Dědeček si okamžitě paruku zase nasadí, naneštěstí dlouhými vlasy dopředu, takže mu pod nimi zmizí obličej. Vejde Hrdá. VICKY: Paní Hrdá – to je můj tatínek.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190428
HRDÁ: Těší mě pane – pane – (S úžasem hledí na neviditelného Dědečka. Ten cosi zamumlá skrze vlasy a potřese Hrdé rukou. Má se k odchodu.) Promiňte – neslyšela jsem ctěné jméno? DĚDEČEK zamumlá. HRDÁ (udiveně): Guláš? VICKY: Jidáš! HRDÁ (trhne sebou): Jidáš? (Ostře pohlédne na vlasy. Dědeček se má k odchodu, ale Hrdá mu strhne paruku z hlavy.) No na mou duši! Jidáš! VICKY (zmateně): Vy se znáte? DĚDEČEK (zděšeně): Já tu pani jaktěživo neviděl!!! HRDÁ: Tos byl slepej, kdyžs na mě tenkrát řval? DĚDEČEK: Já se na nic nepomatuju!!! HRDÁ: No jo. Partajní nemoc. Ztráta paměti. VICKY: Já – vám nerozumím – ? HRDÁ: Tenhle soudruh, Vlastičko, vtrh jednou v únoru – a von ví přesně kdy – do podniku mýho manžela s tlupou stejnejch hulvátů, jako je sám. Mýho muže osobně vyhodil z kanceláře a mě z koupelny. Ani mi nedovolil se voblíct. DĚDEČEK: Já měl svý směrnice! HRDÁ: Tos měl taky ve směrnicích, hnedka si nacpat za košili všechny manželový doutníky? DĚDEČEK: Chápejte, pani: dybych to nebyl bejval já, byl by to byl bejval někdo eště horší! HRDÁ: Tys to zastal! (Přistoupí k Dědečkovi, ten postrašeně couvne.) Víš, Jidáši – celý ty léta jsem ti chtěla – (Vztáhne k němu ruku, Dědeček si zakryje obličej.) DĚDEČEK: Já sem nevinnej, pani! Já nejsem za nic zvodpovědnej! Já sem voběť kultu vosobnosti! HRDÁ: – poděkovat! (Stiskne mu ruku.) DĚDEČEK: Za co? HRDÁ: Jeden den paní továrníková, druhej den hajzlbába. Všecka sláva polní tráva. Zmoudřela jsem. Změnils muj život k lepšímu. DĚDEČEK (uklidněn si odkryje obličej): To sem rád, pani, že se na věc díváte takňák dialekticky.
Domovní dveře se rozlítnou a dovnitř se vřítí Milenka, za ní vstoupí rozzářený Hardy, Milenka obejme Hrdou. MILENKA: Emo! Emičko! Nech mě ti dát pusu! (Pak jí zašeptá do ucha:) Rílys to nevycinkala Vicky? HRDÁ: Ale to víš, že jó! MILENKA: Máj God! VICKY: Mileno, gratuluju ti! (Obejme zkoprnělou Milenku, pak se obrátí k Hardymu a poodejde s ním stranou.) Ovšem zejména gratuluju vám, pane doktore!
K Milence přistoupí Dědeček a horlivě jí gratuluje, přičemž ji samozřejmě s chutí několikrát políbí. Pak gratuluje Hrdé a rovněž ji políbí. Hrdá se brání. To vše je němohra, protože stranou probíhá konverzace Vicky s Hardym.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190428
HARDY: Paní MacHaneová – já vím – já jsem zvíře – VICKY: To je přece normálka, ne? Dělá to život zajímavější. Samý překvápko. HARDY: Myslíte? VICKY: Vy ho máte zajímavější a já mám překvápko. HARDY: Já vím – zasloužil bych – ale snad pochopíte – VICKY: Jistě. (Vezme ho za ruce s gestem porozumění.) Vám jde přece o duchovní vztah. Na ten je Milenka přímo – vyškolená. Viď, Milenko? MILENKA (v rozpacích): Well… šůr… why not? Svatbu budem mít u pátera Švandy –
Opona. Konec třetího dějství. Čtvrté dějství U televizoru Babička. Z místnosti je odstraněn nábytek, až na podivný kus, který poněkud připomíná kávový stolek a je ozdoben pěticípými hvězdami. U stěny stojí jiný kus zakrytý plachtou. Před ním zdrcený Ota s Vicky. Z basementu zní Dědečkův mohutný hlas. Dědeček přednáší po způsobu pouťových vyvolavačů. DĚDEČKŮV HLAS: Veškerej nábytek, co tu vidíte, byl zhotovenej mnou vosobně v lidovym stylu, každej kus v jinym. (Hrdá řečnická pauza.) OTA (zdrceně): Že já ho sem zval! Nebo že sem ho hned nevyhodil! VICKY: Já tě chápu, Otíku. Ale pozvat jsme ho přece museli.
Krev není voda! OTA: Jeho určitě ne! DĚDEČKŮV HLAS: Tahle almara, kupříkladu – DEREKŮV HLAS: Dědečku, to je antikvární? DĚDEČKŮV HLAS: No né! To je ve stylu velký světový kríze, žejo? Aby mejm dětem připomínala, z čeho
pošly. OTA: Eště ne, ale já už brzo! VICKY (těší ho): Dívej se na to z tý lepší stránky, Oto. Večer letí – OTA: Teprve večer! DĚDEČKŮV HLAS: A tady to křeslo, to je dělaný podle fotografie fodélu, kerej vyrobil souh Gottwald ve Vídni jako svou tovaryšskou práci. To má fortel! DEREKŮV HLAS: Dědečku, proč je v něm tady ta díra? DĚDEČKŮV HLAS: Tam mi vypad suk. Na ňákou sem tam maličkost nekoukejte, to víte. Já třicet let do řemesla neďál. Ďál sem spíš do politiky. Tak kdo si to vozkusí? (Ticho.) No nebojte se! Tohle udrží vola! Třeba vy, pane doktore. Vy ste na to stavěnej. Žádný strachy! Sedněte si! (Vrzání, jak si Dr. Hardy sedá.) Co sem řek? Že to má fortel? (Ozve se praštění lámajícího se nábytku a bolestný výkřik Hardyho.) Prosim vás, vy ste taky – vy si na to kecnete! To musíte vopatrně! A nechte to. Já to potom zametu. A pojďte do pokoje. Teďkon vám ukážu zlatej hřeb!
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190428