led v žilách
97
*** Bela byla jediná, na koho expedice spolucestujících nezapůsobila. Pohrdavě krčila nos, aby si všichni všimli, jak ji podávaná zpráva nudí. Podle Tóry ovšem byla příčinou jen závist, zkrátka jim tenhle malý výlet, jehož se nemohla zúčastnit, protože musela s Eyjólfem zůstat v táboře a inventarizovat počítače a technické přístroje, záviděla. Procházeli spolu všechny místnosti, Eyjólfur diktoval a Bela znechuceně všechno zapisovala, zatímco lékař odebíral další vzorky. „Vy si tedy myslíte, že mrtvola pohřešované geoložky ležela na místě vrtu?“ otázal se Finnbogi nevěřícně. „Na té fotografii přece může být jen pracovní rukavice.“ Odložil hrubozrnný tisk stranou. Eyjólfur zaprotestoval. „Určitě ne. Na ten vytištěný obrázek zapomeň a podívej se znovu na monitor. Při velkém zvětšení jsou na ruce vidět dokonce nehty.“ „Celé je to značně nereálné. Jak velká je pravděpodobnost, že se čirou náhodou vrtalo právě tam, kde ta žena ležela?“ „Velmi malá.“ Fridrikka byla dosud z toho nálezu silně rozrušená. „Vrtači sice prováděli řadu sond na různých místech, ale přesto by to byla veliká náhoda.“ „Mohla si tvoje přítelkyně všimnout, že se ocitla blízko chatky? Možná se v ní chtěla ukrýt před bouří.“ Geoložka zavrtěla hlavou. Její vlasy byly stejně zplihlé jako na ostatních hlavách. „Ne. Když Oddný Hildur zmizela, stála chatka jinde. Po každém vrtu se stěhovala. Nevím, kdy ji přivezli právě tam, kde je teď. Za mého pobytu byla i s vrtnou soupravou víc na severu.“ „Možná se pokoušela dostat právě tam a nedošla,“ usoudil Matthias. „To by se ovšem vzdálila pořádný kus z tábora,“ poznamenal Eyjólfur. „Pěšky je to hrozná dálka. Neumím si představit, že by se při takovém počasí dostala takhle daleko.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190425
98
yrsa sigurđardóttir
„A co autem? Kdyby ji někdo svezl?“ Fridrikka a Eyjólfur chvíli mlčeli, ale pak se mladý počítačový expert opět chopil slova. „Další den byla všechna auta tady. Kdo by ji mohl svézt? Po večeři ji už nikdo nespatřil. Proč by někdo z nás lhal? Vždyť jsme ji celý týden hledali.“ „Pět dní!“ vybafla Fridrikka. „Hledali jste ji jen pět dní.“ Chvíli mlčela, sklopila hlavu a nepřítomně zírala na vzorek ubrusu na stole. „Ten, kdo ji svezl, jí chtěl ublížit. A schválně ji vysadil z vozu.“ Eyjólfur přivřel oči a vztekle hleděl na Fridrikku. Zhluboka se nadechl a zdálo se, že počítá do deseti. Když vydechl, byl už klidnější. „Pokud ji někdo svezl, pak někdo z těch šikmookých vesničanů. A nejspíš psím spřežením. Z nás to stoprocentně nebyl nikdo.“ Když se schylovalo k další hádce, Bela náhle ožila. „V tuhle chvíli asi nehraje velkou roli, jak se tam dostala,“ vložil se do toho Matthias zamyšleně. „Považuji za důležitější zjistit, co se stalo s jejím tělem – pokud tam v ledu vůbec nějaká mrtvola ležela.“ Upřeně hleděl na předměty, které našli v kabině vrtné soupravy. Ležely na stole, mimořádně vyzývavé a matoucí. „Nebrali ti vrtači nebo ta zmizelá náhodou drogy?“ zeptala se Bela a ukázala na velkou a očividně použitou injekční stříkačku bez jehly. „Ne.“ Tentokrát zůstal Eyjólfur věcný. „To je vyloučeno. Tady by žádný narkoman pracovat nemohl. Kde by si tu chtěl opatřovat dávky?“ Tenhle argument se nedal odbýt mávnutím ruky. Kromě toho vedle stříkačky ležely věci, které toxikomani normálně nepotřebují: filcové boty, špinavá a vybledlá kazajka z kůže neurčité barvy, poměrně nový cepín a malá kostěná figurka, vedle ní pak utěrka, v níž byla zabalena provrtaná kost. „To vypadá jako Tupilak.“ Fridrikka ukázala na figurku. Na první pohled vyhlížela jako bledý banán, do něhož je něco vyryto, ale při bližší prohlídce se ukázalo, že
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190425
led v žilách
99
je to umělecky vyřezávaná kost, k níž jsou připevněné podivné věci: vlasy, kůže a jeden ptačí pařát. Postavička vypadala jako nějaký netvor. Měla velký obličej s rozevřenými ústy a ostrými zuby. Do břicha té příšerky byly vyryté malé ruce s nehty, na zadní straně se rýsoval ocas. „Co to má být, ten Tupilak?“ Tóra by figurku ráda vzala do ruky, ale protože Matthias ji opatrně přenesl a položil na svou šálu, neměla k tomu příležitost. „Četla jsem, že něčemu takovému domorodci kladou za vinu osud prvních obyvatel osady.“ „Musím přiznat, že nevím přesně, jak to má fungovat,“ odpověděla Fridrikka. „Nějak to souvisí s grónskými lidovými pověrami. Takovéhle figurky se dají koupit v krámcích pro turisty.“ Pohlédla na Matthiase, který měl kostěnou věcičku dosud u sebe. „Bývají různé, ale všechny se podobně šklebí. Jenže takovou, jako je tahle, jsem ještě neviděla. Normálně k nim není nic přivázané.“ „Takže by to mohl být turistický suvenýr?“ Matthias si skepticky prohlédl rozšklebenou grimasu. „Kdo chce mít něco takového?“ „Netuším. Já tuhle sošku nikdy neviděla a ty ostatní věci také ne.“ „Ta stříkačka vypadá velmi neobvykle.“ Finnbogi si ji důkladně prohlížel. „Příliš velká. Jako pro veterináře. Určitě není určena k aplikaci drog.“ „Ta kazajka je určitě grónská,“ pravil Alvar, který se zatím držel stranou. „K ostatním krámům nemám co říct.“ Eyjólfur se zatvářil triumfálně. „Potom není moje teorie tak daleko od možnosti, že Oddný Hildur vezlo psí spřežení. Kazajka a boty mohly patřit majiteli saní.“ „Ale proč by tam tyhle věci nechal ležet? Protože se náhle oteplilo?“ zeptala se Fridrikka pochybovačně. Matthias odstrčil svou židli tak rázně, že zavadil o hranu stolu, až se všechny předměty na něm zatřásly. „Je to dokonalá hádanka. Nevíme, co leželo v ledu, ani proč
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190425