98
YRSA SIGURĐARDÓTTIR
„Nikomu nevadilo, když nám ubližovala.“ „Mluvíš o Glódís? Komu ubližovala?“ Tóra doufala, že Jakob nenapadl víc lidí. S útokem na Ariho, který mu zanechal na paži památku na kousanec, už to byla dvě napadení, což tedy úplně stačilo. Výpověď vedoucí domova k incidentu, o kterém Jakob právě mluvil, si při druhém prohlížení podkladů přečetla a doufala, že jde o nedorozumění či přehánění. Ale teď to tak nevypadalo. „Ona ubližovala spoustě lidů, ale já… nechci o tom mluvit.“ „Ublížila i tobě? Proto jsi ji udeřil?“ „Vzala mi obrázek, co byl můj dárek od Tryggviho. Byl můj a ona mi ho vytrhla z ruky a řekla, že si ho nesmím nechat. Zlobil jsem se a přetáh ji smetákem. Zasloužila si to. Druhým se nesmí nic brát, je to kradení.“ „Dostal jsi ten obrázek zpátky? Co na něm bylo?“ Jakob si zřejmě vzal nějaký papír z Tryggviho pokoje. Podle soudních spisů neměl autista s nikým užší kontakty. „Zlá Glódís mi ho nikdy nevrátila. Ale já ho chtěl mít, protože na něm byl někdo, kdo křičel. A taky písmena, ale těm jsem nerozuměl.“ „A Tryggvi ti ten obrázek daroval? Něco ti řekl?“ „Ne, jen mi ho dal. Je to ale stejně dárek, jako kdyby něco povídal. Neuměl mluvit.“ Zdálo se, že tenhle rozhovor nikam nevede. Jakobův útok na Glódís byl očividně vyvolán jeho hněvem nad nespravedlností – nejprve mu vzali rodinné prostředí a pak ten kreslířský výtvor. „Tryggvi byl tedy tvůj kamarád. To je hezké.“ „Chudáček Tryggvi.“ Jakob zavřel oči a zamumlal něco nesrozumitelného. Potom je vytřeštil a civěl na Tóru. „Podívej se na mě. Podívej se na mě.“ Tóra, která z něj během rozmluvy nespustila oči, se podivila. „Já se na tebe přece dívám, Jakobe. Chceš mi něco povědět?“ Jakob se náhle bezvládně sesul na židli.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190424
OHNIVÝ ANDĚL
99
„Chci koláč.“ Pronesl to fňukavým hlasem jako malé dítě. „Řek jsem odpovědi na všechny otázky.“ „Ještě chvilku, Jakobe, hned potom dostaneš koláč,“ slíbila Tóra a doufala, že to bude možné. Netušila, jakými pravidly se tu řídí podávání jídla, zda třeba není přísně zakázáno jíst mezi určenými hodinami. „Co myslíš, kdo ten domov podpálil, Jakobe? Můžeš mi to klidně prozradit, já to nikomu nepovím. Velice by mi pomohlo, kdybys mi to řekl, vždyť jsi tam všechny znal.“ Zbytečně se však s formulací otázky trápila, protože odpověď přišla hned. „Byl to anděl. Anděl se svatozáří, s pokaženou svatozáří.“ „Znal jsi toho anděla?“ Možná měl na mysli prostě hodného člověka. „Ne, já žádný anděly neznám. Ti všichni patří Bohovi.“ „Jestli ale dům podpálil nějaký anděl, pak to přece nemohl být žádný anděl od Boha.“ Tóra zavrtěla hlavou, aby svůj argument zdůraznila. „Andělé jsou dobří, a kdo je dobrý, nezakládá požáry a neubližuje lidem. Odkud vůbec víš, že to byl anděl? Pověděl ti to?“ „Ne, prostě to vím. Viděl jsem ho skoro celýho a byl moc milej. Chtěl, aby ostatní přestali plakat.“ Navzdory neurčitému popisu měla Tóra konečně nějakou stopu. Jakob zřejmě spatřil někoho při činu – pokud se tedy jeho slovům dalo věřit. „A co ten anděl dělal, když jsi ho viděl?“ „Přišel do mýho pokoje, s kufrem, kterej smrděl. Pak zase odešel.“ „Kam odešel, Jakobe? Vystoupil na nebesa?“ Tóra chtěla vědět, nakolik je ta bláznivá historka skutečná. „Né. Jenom do jinýho pokoje.“ Jakob se náhle opřel o matku. „Bylo strašný horko.“ „Proč jsi to neřekl policistům, Jakobe? Možná by dokázali toho anděla najít a potrestat jeho, ne tebe. Oni ale věří, žes ten oheň zapálil ty.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190424
100
YRSA SIGURĐARDÓTTIR
„Já jsem jim o tom andělovi vyprávěl, ale oni to nechtěli poslouchat. Povídali, že nemám lhát.“ „Na policii s tebou nikdo nejednal laskavě?“ Tóra věděla, že při výsleších byl přítomen terapeut. Je přirozeně možné, že při některém výslechu přišla na historku s andělem řeč, ale zanesena do protokolu nebyla, což by byla velmi hrubá chyba. „Nikdo se ke mně nechoval hezky, né, všichni se na mě zlobili.“ Zavřel oči a otřel svou tvář o matčinu. Grímheidur vypadala smutně, dolehly na ni vzpomínky. „Byli při tom jen policisti?“ „Nechci už o tom mluvit. Chci domů.“ Jakob měl stále zavřené oči a ještě pevněji se přivinul k matce. „Možná budeš smět domů, Jakobe, když se mnou budeš nadále mluvit tak pěkně jako teď. Počínáš si velmi dobře a já věřím, že brzy dostaneš koláč.“ Rozhodla se další rozhovor o výsleších odsunout na jindy. Musí znovu prohlédnout Ariho akta a třeba tam pasáž o záhadném andělovi nalezne. „Byl ten kufr zelený? Jako tráva?“ „Vím, jak vypadá tráva,“ vyrazil ze sebe Jakob a posadil se zase zpátky do svého křesla. „Ten kufr jsem pořádně neviděl, byla trochu tma.“ „Byl obrovský, nebo jen takhle velký?“ Tóra rukama naznačila velikost benzinového kanystru. „Takhle, ne obrovskej.“ Náhle se zašklebil od ucha k uchu. „Maminka a já jsme jednou byli ve Španělsku a koupili jsme si tam kufr. Ten byl obrovskej, tákhle, podívej!“ Rozpřáhl paže, jak nejvíc mohl, a neskácel se přitom z křesílka. Pokud správně ukazoval jeho velikost, byli by se do něj bez problému vešli oba – známka toho, jak nespolehlivé jsou jeho výpovědi. Tóra v duchu zasténala. Málo důvěryhodný svědek. „Jakobe, ještě jedna otázka. Musíš mi slíbit, že povíš pravdu, čestné skautské slovo!“ Tóra zvedla tři prsty a Jakob to po ní zopakoval. „Podpálil jsi ten dům, třeba
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190424