/ 98
nedostatek zdravotně nezávadné vody nebo krajní bída, debilizují lidi zejména tyto příčiny. V průmyslově nejrozvinutějších státech lidi debilizuje propaganda a infotainment, absurdita, antivěda, násilí a sex ve veřejném prostoru. Byrokracie, iracionalita, příprava válek, politické a mocenské aspekty náboženství debilizují lidi ve všech státech. Domnívám se, že klíčovou příčinou debilizace je v minulé kapitole popsaná mocenská posedlost, což je sloučenina mocenské pýchy a/nebo mocenské závislosti se stupiditou, z níž plyne nutnost kontroly lidí, jichž je naprostá většina a jejichž podíl na moci je malý nebo žádný. Na otázku, proč je možné lidi tak snadno debilizovat využitím jejich altruismu, výstižně odpovídá Simonova teorie docility a omezené racionality (Simon 1990). Altruismus definuje jako chování zvyšující biologickou zdatnost dalších členů skupiny na vrub zdatnosti vlastní. Zdatností rozumí očekávaný počet potomků. Pro pochopení altruismu v lidských skupinách je klíčové, zvláště s ohledem na dlouhou dobu nutnou k výchově dětí, sociální učení. Sociální učení je získávání vědomostí a dovedností od druhých členů skupiny, resp. společnosti. Má dvě stránky: jednak zajišťuje znalosti a dovednosti užitečné pro interakce s prostředím, jednak zajišťuje učení cílům, hodnotám a postojům vyjadřovaným v chování a řeči dalších členů skupiny. První stránku nazývá Simon „dovednosti“, druhou stránku „správné chování“. Učení obou typů přispívá ke zdatnosti jedince. Jedinci se učí úměrně své docilitě, vnímavosti, se kterou přijímají informace, jimž jsou učeni. Míra docility je u různých lidí různá, což je částečně podmíněno geneticky. Kromě toho jsou lidé různě inteligentní a jejich motivace je rovněž vzájemně odlišná. Docilní jedinci se učí a věří tomu, čemu jsou učeni, aniž by příliš zkoumali, do jaké míry přispívají naučené informace jejich osobní zdatnosti. Kromě docility přispívá této skutečnosti omezená racionalita. Lidská racionalita je nutně omezená díky složitosti světa. Lidé věří ohromnému množství faktů a souvislostí, jimž byli naučeni, prostě proto, že nemají možnost si je nezávisle ověřovat. Přijetí sociálních norem kromě docility napomáhá pocit viny a hanby. Pravděpodobně jsou na docilitě nezávislé. Pocit viny je
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190341
/ 99
zvláště významný, protože je efektivní nezávisle na tom, zda byla nonkonformita jedince odhalena či nikoli. Simonův model dokazuje, že docilní jedinci mají ve společnosti díky své docilitě větší množství potomků než jedinci sobečtí. Některé druhy chování, byť nákladné pro jedince, prospívají skupině jako celku – například sebeobětování ve válečném konfliktu. Společnost, která těmto druhům chování učí své docilní jedince, poroste rychleji než společnost, která je takovému chování neučí. Docilní jedinec užívající výhody své docility přijme jako součást „správného“ chování altruistické chování ve vztahu ke své skupině. S ohledem na omezenou racionalitu nebude docilní jedinec vždy schopen rozlišit sociálně předepsané chování přispívající zdatnosti od altruistického chování. Docilita bude omezovat schopnost nezávislého vyhodnocení otázky, jak přispívá chování ke zdatnosti. Pocit viny a hanby budou chování chápané jako altruistické posilovat. Docilní jedinec ponese náklady altruismu. Jestliže nebudou požadavky, které společnost ve věci altruismu nakládá na docilní jedince, vyšší než zisk, jejž jim docilita poskytuje v podobě znalostí a dovedností, bude zdatnost docilních jedinců převyšovat zdatnost jedinců sobeckých. Je nutné mít na mysli, že jen část altruistova chování snižuje jeho zdatnost. Ne všechno „správné“ chování znamená oběť. Altruismus je v tomto pojetí vedlejším výtvorem docility. Kdyby byla docilita svobodně volenou vlastností, mohl by se altruismus, jenž je jejím výtvorem, jmenovat „osvícené sobectví“. Docilita, přinejmenším její genetická složka, je však lidem dána. Díky omezené racionalitě docilní jedinec nezvládá učení, které by zvýšilo jeho osobní zdatnost, aniž by se současně nenaučil altruistickému chování, které mu ji snižuje.
Poznámky Poznámka 1 Diagnostické příručky MKN 10 a DSM IVTM o mentální retardaci říkají, že je projevem zastaveného nebo neúplného duševního vývoje, charakterizovaným zvláště porušením dovedností objevujících se během vývojového období. Mentální retardace postihuje všechny složky inteligence, to zname-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190341
/ 100
ná poznávací, řečové, motorické i sociální schopnosti. Může se vyskytnout samostatně nebo současně s jinými tělesnými nebo duševními poruchami. Lehkou mentální retardaci charakterizuje inteligenční kvocient 50–69, což u dospělých odpovídá mentálnímu věku 9–12 let. Stav vede k obtížím při školní výuce. Mnoho dospělých je ale schopno práce, úspěšně udržují sociální vztahy a přispívají životu společnosti. Diagnostická a statistická příručka Americké psychiatrické společnosti o mentální retardaci uvádí, že jde o významně podprůměrné fungování intelektu (inteligenční kvocient je přibližně 70 a nižší) doprovázené poškozením adaptivních funkcí, tj. užitečnosti, platnosti a působení daného jedince odpovídající standardům očekávaným v jeho/jejím věku v jeho/její kulturní skupině přinejmenším ve dvou z následujících oblastí: v komunikování, v péči o sebe, v životě doma, v sociálních a mezilidských dovednostech, v užívání zdrojů své komunity, sebe-zaměření, funkčních školních dovednostech, v práci, využívání volného času a bezpečí, přičemž příznaky počínají před 18. rokem věku. Lehkou mentální retardaci charakterizuje rozptyl inteligenčního kvocientu 50/55 – přibližně 70 (příloha, obrázek 2). Poznámka 2 Kritický rozbor lidských hodnot – http://plato.stanford.edu/entries/valueintrinsic-extrinsic/ Poznámka 3 Definice a obsah pojmu emoční inteligence (Bar-On 1997, Bradberry a Greaves 2009, Goleman 1995) je předmětem diskuse, nicméně stejně jako existují lidé intelektově různě rozvinutí, existují i lidé různě rozvinutí emočně a sociálně. Intelektový a emoční rozvoj nemusí jít ruku v ruce. U psychopatů se může inteligenční kvocient pohybovat v pásmu geniality, jejich emoční a sociální rozvoj však odpovídá „malignímu kojenci“ – jak postřehl začátkem minulého století velký německý psychiatr Emil Kraepelin (1856–1926). Poznámka 4 Sebe-přesah (self-transcendence) je třetím charakterovým rozměrem ze sedmirozměrového modelu osobnosti (Cloninger et al. 1993). Sebe-přesah je chápán jako vědomí jednoty s celým bytím. Jedinec prožívá sám sebe jako část kosmického vývoje. Mluví se o přijetí, pocitu sjednocení nebo duchovní jednoty s přírodou a jejím zdrojem. Schopnost sebe-přesahu se stupňovitě
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190341