Stresemannova éra: Nadějné vyhlídky republiky 1924–1925
/98/
okupace Porúří a jeho neblahých dopadů na hodnotu franku přes vnitropolitický nesouhlas francouzské levice s jeho tvrdou politikou až k výrazné zahraničněpolitické izolaci, ve které se Francie ocitla, většina historiků se shoduje v tom, že nejvýrazněji na něj zapůsobil příslib Hughese jednat současně o reparacích i o mezispojeneckých dluzích.8 Americký postoj, formálně potvrzený i v separátní mírové smlouvě s Německem v roce 1921, dosud striktně odděloval reparační platby a splácení mezispojeneckých dluhů, které vznikly během první světové války. Spojenci byli zadluženi navzájem, hlavním věřitelem ovšem byly USA. Tímto způsobem se Američané vyhýbali nebezpečí, že by mohli být bezprostředně zataženi do reparačních konfliktů a vlastně fungovat jako reparační věřitel. Striktním oddělováním obou problémů tak dosáhli toho, že zůstali „třetí“, formálně nezávislou stranou při řešení reparační otázky. Na tom trval i Hughes a státní departement velmi „opatrně taktizoval“, aby nereagoval na četné německé žádosti o pomoc jednoznačně. Sice je přímo neodmítal, ale dbal na to, aby pozitivní odezva nepřišla příliš brzy. Až do konce roku 1922 se tak vláda USA omezovala na nabádání Německa, aby plnilo podmínky mírové smlouvy – a poučování Francie, že pouze hospodářsky zdravé a ve své teritoriální integritě neomezované Německo si může dovolit zaplatit požadované náhrady. Podporovala proto takovou formu nového řešení reparační otázky, která by jí dovolila udržet dosud proklamovanou nezávislost „třetí strany“. Byla pro vyšetření německé schopnosti platit, stanovení únosných ročních splátek, tj. revizi londýnského plánu plateb, a zajištění mezinárodní půjčky Německu prostřednictvím „nezávislého“ výboru bankéřů. Zásadou příprav práce obou výborů tedy bylo „účastnit se prostřednictvím soukromých bankéřů, snad s reprezentanty Federal Reserve Bank, ale bez přímého zásahu naší vlády do jakékoliv politické fáze otázky“.9 Do doby francouzsko-belgické okupace Porúří, která extrémně vyhrotila situaci, se tak USA omezovaly na pouhé nezávazné nabídky diplomatického 8 H.
A. Winkler, Deutsche Geschichte…, s. 446; Die Kabinette Stresemann I. u. II., s. LXXIII; S. A. Schuker, The End of French Predominance in Europe. The Financial Crisis of 1924 and the Adoption of the Dawes Plan, Chapel Hill 1976, s. 173; K diskusi o reparacích 70. a počátku 80. let přehledně: P. Krüger, Das Reparationsproblem der Weimarer Republik in frangwürdiger Sicht. Kritische Überlegungen zur neuesten Forschung, Vierteljahrshefte für Zeitgeschichte Jg. 29, 1981, H. 1, s. 21–47. 9 Z dopisu Jamese Logana, neoficiálního pozorovatele při Reparační komisi, guvernérovi Federální Rezervní banky v New Yorku Strongovi ze 17. 3. 1922 (Logan Papers, Hoover Instituttion Stanford, California) cituje W. Link, Die Beziehungen zwischen der Weimarer Republik und den USA, in: M. Stürmer (Hrsg.), Die Weimarer Republik. Belagerte Civitas, 2. Aufl. Königstein 1985, s. 67.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190333
/99/
zprostředkování. Teprve nebezpečí zvláštních výhod pro Francii při pokusu řešit krizi smlouvami MICUM s německými průmyslníky na podzim 1923, které mohlo vyústit v průmyslové ovládnutí nebo dokonce odtržení Porýní, se stalo posledním podnětem k anglo-americké souhře. Nakonec to tedy byli britský a americký (neoficiální) zástupce při Reparační komisi, kteří navrhli svolání dvou výborů znalců – Francie pak o toto svolání Reparační komisi požádala.10 Předsedou prvního a důležitějšího z těchto výborů, které zahájily činnost v lednu 1924, se stal americký bankéř a bývalý ředitel rozpočtového byra USA Charles Gates Dawes, který za války řídil zásobování americké armády (měl hodnost generála). Dawes označil svůj úkol jako nalezení „kompromisu mezi ekonomickými principy a politickými nutnostmi, při jehož hledání ale dominovali ekonomičtí znalci“.11 V jeho výboru působil i Američan Owen D. Young, předseda správní rady General Electric, který byl i autorem politické části závěrečné zprávy z dubna 1924. Druhému výboru předsedal londýnský bankéř Reginald McKenna. Hlavní spory se vedly o rozsahu ročních splátek a způsobu záruk za ně. Obvykle Američané zprostředkovávali kompromis mezi britským stanoviskem a ostřejším stanoviskem Francie, Belgie a Itálie. Plán byl předložen Reparační komisi 9. dubna 1924. Předložený plán přes veškeré námitky, které vznášeli politici v podobné konstelaci jako jejich ekonomičtí znalci, nakonec schválily vlády Německa, Británie, Itálie a Belgie a nakonec i Francie. Plán nepochybně zahajoval další, komplexnější etapu politiky, směřující tentokráte nejen k plnění podmínek versailleské smlouvy, ale i k hlubšímu dorozumění s bývalými vítězi. Podstatou Dawesova plánu bylo převedení německých reparací do sféry úvah ekonomických, a tudíž jejich odpolitizování. Nestanovil proto celkovou sumu německého dluhu ani dobu trvání splátek (formálně ovšem nedošlo ke zrušení, ale pouze k revizi londýnského plánu plateb z roku 1921, proto někdy figuruje v literatuře doba splácení 30 let). Zpráva Dawesova výboru také záměrně zmiňovala, že navržené řešení není definitivní, 10 W.
11
Link (cit. práce, s. 69) zdůrazňuje, že to byly právě USA, které jednání o Dawesově plánu režírovaly: i podle výsledků, tj. vypsání velké půjčky na americkém kapitálovém trhu, která udělala z Výmarské republiky vlastně „penetrovaný systém“ se zahraniční kontrolou měnové a finanční politiky. Podrobně k tomu: W. Link, Der amerikanische Einfluss auf die Weimarer Republik in der Dawesphase. Elemente eines „penetrierten Systems“. In: H. Mommsen, D. Petzina, B. Weisbrod (Hrsg.), Industrielles System und politische Entwicklung in der Weimarer Republik, Düsseldorf 1974, s. 485–498. Stephen A. Schuker, The End of French Predominance in Europe…, s. 174.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190333
Stresemannova éra: Nadějné vyhlídky republiky 1924–1925
/100/
ale zdůraznila, že v něm jde o obnovení důvěry na dostatečnou dobu, aby mohlo k celkovému a definitivnímu řešení reparací dojít.12 Plán upravoval pouze výši ročních splátek, která stoupala v souvislosti se zvyšováním výkonnosti německého hospodářství („indexu prosperity“) a stanovoval, z čeho se mají čerpat a jak mají být platby zajištěny. První rok mělo Německo splatit 1 miliardu marek, druhý rok 1,22 mld., třetí rok 1,2 mld., čtvrtý rok 1,75 mld. Teprve pátý rok mělo být dosaženo výše figurující v londýnském plánu – 2,5 mld. Pouze polovina z ročních splátek měla být čerpána ze státního rozpočtu, druhá polovina z obligací průmyslu a železnic. Stresemann mohl tedy předpokládat, že v době, kdy dojde na plnou výši ročních splátek, už bude situace Německa výhodnější, protože se projeví pozitivní účinky změny německého postoje k reparačním povinnostem, dojde k jeho mezinárodněpolitickému zrovnoprávnění a tedy i k dalšímu zmírnění plateb. V tomto smyslu byl pro něj Dawesův plán jen východiskem k obnově mocenského postavení Německa, východiskem, které ovšem uznalo realitu versailleského mírového uspořádání: „Museli jsme uvažovat, zda není možné řešit politické otázky hospodářskými cestami a… takto se pokusit získat mocenské postavení. Řešení otázky reparací a půjčka Spojených států pro nás znamenaly podstatný pokrok.“13 Na dobu, kdy bude možné žádat o další revizi reparačních anuit, se připravoval už od léta 1924, kdy pověřil velvyslance ve Washingtonu, aby shromažďoval materiál, který by mohl doložit nesplnitelnost plánu.14 Problémů převoditelnosti „normální“ anuity 2,5 mld. si ovšem byli od počátku vědomi i Američané a počítali s „provizorností“ plánu.15 Součástí plánu bylo i poskytnutí mezinárodní půjčky 800 milionů marek (tzv. Dawesova půjčka), která umožnila první splátku spolu s výnosem železnic, transformovaných v akciovou společnost. Nezanedbatelným významem půjčky bylo i vytvoření důvěry v německé hospodářství a tedy podnět k dalším zahraničním investicím. Další splátky měly využívat i výnosů z cel a ze zvýšených daní, jejichž úroveň měla být přizpůsobena daním v dohodových státech. Kontrolu plnění závazků převzal výbor zahraničních expertů (Transfer Committee). Také Říšská banka byla reorganizována a postavena 12 Commission
des Réparations, Report of the First Committee of Experts, Paris 1924, s. 35. Cituje S. A. Schuker, The End of a French Predominance…, s. 181. 13 Akten zur deutschen auswärtigen Politik 1918–1933, Serie B: 1925–1933, Bd. I/1, Göttingen 1966, s. 730, 733. 14 C. D. Krohn, Stabilisierung und ökonomische Interessen. Die Finanzpolitik des Deutschen Reiches 1923–27, Düsseldorf 1974, s. 83. 15 W. Link, Die Beziehungen…, s. 70.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190333