Prostě jako takový kliďas, který si dává záležet, aby odvedl čistou práci. „No třeba takhle. Řeknete, že pracujete na nějakém případu. My nemáme ani ponětí, co to je. Phillips si hrál na soukromého detektiva. A taky pracoval na nějakém případu. Stopoval vás. Jakpak my teď můžeme vědět, dokud nám to vy sám nepovíte, že se ten jeho případ s tím vaším někde nezkřížil? A jestli tomu tak skutečně bylo, pak se o tom musíme dovědět. Jasné?“ „To je jen jeden způsob, jak se na tu věc dívat,“ řekl jsem. „ Ale není jediný a není to můj styl.“ „Marlowe, nezapomínejte, že vyšetřujeme vraždu.“ „Já na to nezapomínám. Ale vy zapomínáte, že v tomhle městě fachám už hezky dlouho, víc než patnáct let. Zažil jsem a přežil celou řadu vražd. Některé byly objasněné, jiné nemohly být, a některé nebyly objasněné, ačkoli být mohly. A jeden, dva nebo tři případy byly vyřešené nesprávně. Někdo dostal zaplaceno, aby vzal vinu na sebe, a dá se předpokládat, že se o tom vědělo nebo že se to aspoň tušilo. A schvalovalo. Ale tohle nechme stranou. Stává se to, ale nijak často. Vezměme radši něco takového, jako byl případ Cassidy. Na to se přece musíte pamatovat, jestli se nemýlím?“ Breeze se podíval na hodinky. „Jsem unavený,“ řekl. „Případ Cassidy nechme teď plavat. Držme se případu Phillips.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Chci vám něco vyložit a je to důležité. Jen se podívejte na Cassidyho případ. Cassidy byl veliký boháč, multimilionář. Měl dospělého syna. Jednou v noci byla do jeho domu přivolaná policie a mladý Cassidy tam ležel naznak na podlaze, s obličejem celým zakrváceným a s dírou po kulce ve spánku. Jeho tajemník ležel vedle v koupelně, taky naznak, s hlavou u druhých dveří koupelny, které vedly do haly, a mezi prsty levé ruky měl vyhaslou cigaretu, jenom takového krátkého špačka, který dohořel a popálil mu kůži mezi prsty. Vedle jeho pravé ruky ležela pistole. Byl střelen do hlavy, ale nebyla to rána z bezprostřední blízkosti. Stalo se to po divoké pitce. Od úmrtí obou mužů uplynuly čtyři hodiny a z toho tři
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190329
hodiny byl přítomen rodinný lékař. No, a co jste s tímhle případem udělali?“ Breeze si povzdechl. „Byla to vražda a sebevražda spáchaná v opilství. Tomu tajemníkovi ruplo v bedně a zastřelil mladého Cassidyho. Dočetl jsem se o tom v novinách nebo tak někde. Tohle jste chtěl ode mě slyšet?“ „Tohle jste četl v novinách,“ řekl jsem, „ale ve skutečnosti to tak nebylo, a prokurátor věděl, že to tak nebylo, a prokurátorovy vyšetřující orgány byly z tohoto případu odvolané během několika hodin. Žádné předběžné vyšetřování se nekonalo. Ale každý zpravodaj černé kroniky ve městě a každý polda z oddělení vražd věděl, že ten, kdo střílel, byl Cassidy, že Cassidy se zpil, až mu z toho přeskočilo, a tajemník se ho snažil uklidnit, ale marně, a nakonec už chtěl jen před ním utéct, ale nebyl dost rychlý. Ránu z bezprostřední blízkosti měl Cassidy, a nikoli tajemník. Tajemník byl levák, a když byl zastřelen, měl v levé ruce cigaretu. Ani ten, kdo je pravák, si nepřendá cigaretu do levé ruky, a nezastřelí člověka, jen tak mimochodem, s cigaretou v ruce. To se snad dělá v gangsterských filmech, ale tajemníci boháčů to ve zvyku nemají. A co dělala celá rodina a rodinný lékař během těch čtyř hodin, než zavolali policii? Narafičili to tak, aby se provedlo jen povrchní vyšetřování. A proč nikdo neprovedl testy na přítomnost dusičnanů na rukou? Protože jste nechtěli zjistit pravdu. Cassidy byl příliš mocný. A přece to byla taky vražda, nebo ne?“ „Ti chlapi byli oba mrtví,“ řekl Breeze. „Co na tom sakra záleželo, kdo koho zastřelil?“ „Jestlipak vás někdy napadlo,“ zeptal jsem se ho, „že Cassidyho tajemník měl možná matku nebo sestru nebo milenku – nebo všechny tři? Že měly svou hrdost a svou víru a lásku k chlapci, který z toho vyšel jako ožralý paranoik jenom proto, že tatínek jeho šéfa měl sto milionů dolarů?“ Breeze pomalu zvedl sklenici, pomalu dopil, co v ní zbylo, pomalu ji postavil a pak sklenicí pomalu otáčel na skleněné
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190329
desce stolku. Spangler seděl bez hnutí, oči mu svítily a rty měl pootevřené v jakémsi strnulém úsměvu. Breeze řekl: „Tak vyklopte, o co vám vlastně jde.“ Řekl jsem: „Dokud vy chlapci nejste pány svých vlastních duší, nemůžete ovládat ani moji. Dokud nebude možné vám vždycky a všude, v každé době a za všech okolností důvěřovat, že budete usilovně hledat pravdu a že ji najdete, prachy neprachy – do té doby, než se tohle uskuteční, mám právo řídit se vlastním svědomím a chránit svého klienta, jak nejlépe umím. Do té doby, dokud si nebudu docela jistý, že mu neublížíte víc, než bude v zájmu pravdy nutné. Anebo dokud mě nepředhodíte někomu, kdo mě přinutí, abych mluvil.“ Breeze řekl: „Připadáte mi tak trošku jako chlápek, který se snaží umlčet své svědomí.“ „K sakru, dejme si ještě jednoho panáka,“ řekl jsem. „ A pak mi můžete vyprávět o té dívce, kterou jste na mě narafičili v tom telefonu.“ Zazubil se: „To je slečna, která bydlí vedle Phillipse. Jednou večer slyšela, jak s ním někdo mluví u dveří. Pracuje ve dne jako uvaděčka. Tak jsme si řekli, že by si snad mohla poslechnout váš hlas. Už na to nemyslete.“ „Jaký hlas to byl?“ „Prý nějaký dost protivný. Říkala, že se jí vůbec nelíbil.“ „ Aha, tak proto jste si vzpomněli na mě,“ řekl jsem. Vzal jsem všechny tři sklenice a šel s nimi do kuchyně.
Kapitola 16 »»Než jsem tam došel, zapomněl jsem, čí je která sklenice, a tak
jsem všechny vypláchl a utřel a právě jsem je začal znovu nalévat, když se Spangler přišoural za mnou a postavil se mi za záda. „Žádný strach,“ řekl jsem. „Zrovna dneska do toho náhodou žádný kyanid nepřidávám.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190329