PROMĚNY POLITICKÉ MAPY PO ROCE 1945
12.1 Změna významu velikosti teritoria Politická geografie pokládá velikost a tvar území za významné atributy státu, které ovlivňují vnitřní fungování státu. Za ideální bylo historicky považováno rozsáhlé teritorium kompaktního tvaru. Naopak malý rozsah teritoria byl vnímán jako významná strategická nevýhoda suverénního státu (z tohoto důvodu měly mikrostáty problém s přijetím do OSN, protože nebyly mezinárodním společenstvím vnímány jako plnohodnotné státy). Z této pozice argumentovala vláda v Paříži proti uznání Západní Sahary za suverénní stát. Za nevýhodu historicky platilo a dodnes stále platí prolongovaný, fragmentovaný či rozeklaný tvar území. Při empirickém pohledu na jednotlivé státy po roce 1945 je zjevné, že omezený rozsah teritoria přestal být strategickou nevýhodou. Z empirické analýzy mikrostátů (jedná se o suverénní státy definované na základě rozlohy území, jehož rozsah nepřesahuje 1 000 km2) vyplývá, že limitovaná velikost suverénního území nemá prokazatelný vliv na fungování státu jako takového. Autoři M. Kubát a P. Sokol šli dokonce ještě dále a klasifikovali i množinu mikrostátů na malé mikrostáty (do 100 km2), střední mikrostáty (100–500 km2), velké mikrostáty (500–1 000 km2), velké mikrostáty s velkým počtem obyvatel (nad 500 tisíc obyvatel) (Kubát, Sokol, 2000). Do první kategorie spadají například Vatikán, Monako či Tuvalu. Do druhé kategorie lze zařadit Maltu, Grenadu či Barbados. Třetímu typu odpovídají Svatá Lucie či Dominika. Mikrostáty s vysokou hustotou obyvatel Singapur a Bahrajn lze zařadit do čtvrté kategorie. Vymezení mikrostátů na základě rozlohy teritoria udaného v kilometrech čtverečních je vysoce arbitrární a neodpovídá například anglosaskému vnímání velikosti teritoria. Pokud však takové metodologické vymezení přijmeme, dojdeme k empirickému závěru, že se jedná o vnitropoliticky relativně stabilní státy, ekonomicky prosperující, zpravidla vnitřně plně suverénní a nečelící jednostranným secesionistickým pokusům atd. Výjimkou je Svatý Kryštof a Nevis, kde je však možnost secese Nevisu zakotvena v ústavě na základě vnitropolitického konsenzu, a Maledivy, kde však došlo k secesionistickému pokusu v roce 1963, tedy ještě před vyhlášením nezávislého státu. Přestože velký rozsah teritoria bývá obvykle považován za geopolitickou výhodu, z hlediska udržení teritoriální suverenity se při srovnání vnitropolitického vývoje mikrostátů se stejným počtem států s největším rozsahem teritoria jeví opačně. „Obecněji velké státy mají tendenci mít více center moci. V malých státech je téměř nevyhnutelně hlavní město největším městem a centrem ekonomických aktivit. Důležitá provinční města, historická hlavní města, a dokonce hlavní města sousedních států jsou často mnohem blížeji
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190310
Význam politické geografie teritoria
než vlastní úřady a představují atraktivní zdroj autority a řešení konfliktu“ (Clapham, Herbst, Mills, 2006: 10). Zejména pro slabé postkoloniální státy představuje schopnost kontrolovat rozsáhlé teritorium kombinované s nízkou hustotou obyvatelstva obrovský problém, který vyplývá z již zmíněné nedostatečné infrastruktury a vysoké finanční nákladnosti při administraci řídce osídlených oblastí. Fakt, že teritoriálně rozsáhlé státy mají větší problémy s efektivní kontrolou svého teritoria, lze snadno empiricky prokázat analýzou počtu omezení suverenity v případě těchto států. Z analýzy politické mapy v období 1946–2010 je jednoznačné, že u teritoriálně rozsáhlých států došlo mnohem častěji k omezení vnitřní suverenity centrální vlády (v důsledku intrastátního nebo teritoriálního konfliktu). Srovnání mikrostátů a teritoriálně rozsáhlých států je však metodologicky problematické. Mikrostáty získaly status suverénního státu v průměru později, čímž se snížila pravděpodobnost ztráty nebo omezení suverenity ve srovnání s teritoriálně rozsáhlými státy. Ty jsou v mnoha případech dlouhodobě etablovanými státy (např. Brazílie, USA, Kanada), které vyřešily některé vnitropolitické problémy již před rokem 1945. Na proměnu ve vnímání významu rozlohy teritoria poukazuje i J. Herbst, podle kterého mělo teritorium mnohem vyšší význam v soutěživém mezinárodním systému, kdy hrozba války a potřeba zabezpečit cenné teritorium (včetně periferních oblastí) nutily představitele státu klást zvláštní důraz na kontrolu odlehlých území, která by mohla být ve válce ztracena (Herbst, 2000: 14). Tato skutečnost však již neplatí v období po roce 1945, kdy je uplatňován princip teritoriální integrity a jeho porušení je mezinárodním společenstvím vnímáno jako nelegitimní. Zatímco v soutěživém mezinárodním prostředí slabé státy (zejména v Evropě byly tyto procesy zřetelné) často přicházely o část svého suverénního teritoria, nebo přímo zanikly v důsledku debelace, po roce 1945 jsou tyto procesy v rozporu s mezinárodním právem a až na výjimky fakticky vyloučeny, protože současný systém je navržen k ochraně států, které nejsou schopny se samy bránit. Fakt, že všechny africké státy přežily ve svých původních hranicích (s výjimkou Etiopie), rovněž znamená, že v mnoha případech nedošlo k vyřešení jejich vnitřních problémů. Většina současných států vznikla v prostředí, kdy efektivní ochrana vlastního území nebyla podmínkou k přežití. Nejzřetelnější je tento fakt ve státech dekolonizovaných ve 20. století. Mnohé dekolonizované státy vznikly s výrazně nevýhodnými geografickými faktory. Vliv na to měla předkoloniální i postkoloniální minulost současných států. V před- i postkoloniálním období kladli vládci jen minimální důraz na efektivní kontrolu celého teritoria. Pro předkoloniální vůdce nebyla kontrola velmi řídce obydlených periferních oblastí primární a nezbytná, protože
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190310
PROMĚNY POLITICKÉ MAPY PO ROCE 1945
představovala značné investice do budování administrativy, infrastruktury, armády a jen velmi nízké přínosy ve formě efektivnějšího zdanění. Situace v Evropě, kde byla vyšší hustota obyvatelstva, byla značně odlišná.13 „Války v Evropě fakticky působily jako filtr, který eliminoval slabé státy. Válka nutila státy k větší efektivitě při vybírání daní a administrativních kapacit. Pokud stát nekontroluje efektivně své území, není zcela jistě schopen efektivně a trvale vybírat daně.“ (Herbst, 2000: 113) Velmi obdobně přistupovaly k efektivní kontrole teritoria v rámci svých koloniálních držav evropské mocnosti, které neusilovaly o ovládnutí rozsáhlých vnitrostátních území a spokojily se s kontrolou systému pobřežních základen, které zajišťovaly obchodní výměnu s koloniálními metropolemi. Efektivní kontrola území nebyla v popředí zájmů politických elit dekolonizovaných států ani po získání nezávislosti, nicméně motivace byla již odlišná. „Afričtí vůdci neměli zájem, aby hranice kopírovaly území, které fakticky kontrolovali. V důsledku by došlo ke zmenšení teritoria každého státu. Obdobně neměli zájem řešit teritoriální spory prostřednictvím války, která by spolu se změnami hranic mohla ohrozit jejich postavení.“ (Herbst, 2000: 103) Vzniklý stav zakonzervoval v pozdějších letech systém studené války, který poskytoval vládcům v rozvojovém světě patrony, kteří garantovali jejich vnitropolitické postavení. Dobrým příkladem je vývoj v Demokratické republice Kongo po konci studené války, kdy spojenci z Belgie, Francie a USA začali na Mobutua tlačit, aby započal s politickými a ekonomickými reformami, které provedl pouze formálně (Reno, 1998: 157). Následná ztráta přístupu k finančním zdrojům v zahraničí způsobila v důsledku celkový kolaps státu i dvě občanské války (druhá válka v letech 1998–2003 je často označována jako africká světová válka nebo Velká africká válka), které v počtu lidských ztrát byly nejvyšší od roku 1945. Obecně lze státy, jak argumentuje J. Herbst, z geografického hlediska rozdělit do čtyř základních kategorií: 1. státy s nevýhodnou politickou geografií; 2. státy s výhodnou politickou geografií; 3. hinterland countries (státy s rozsáhlými neobydlenými oblastmi); 4. státy s neutrální politickou geografií (více Herbst, 2000). Státy však nelze zařadit do jednotlivých kategorií pouze na základě tvaru a eventuálně velikosti území. J. Herbst klade důraz na vztah mezi distribucí obyvatelstva, tvarem a velikostí teritoria, protože distribuce populace umožňuje vysvětlit, jak tvar a velikost států ovlivňují konsolidaci moci (Herbst, 13 „Je pozoruhodné, že hustota populace v Africe dosáhla v roce 1975 úrovně hustoty populace v Evropě z roku 1500“ (Herbst, 2000: 15).
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190310