K DY Ž M RT V Í M LÁ D N O U
105
Celou cestu do Peralty ho hladila, jako kdyby toho nikdy nechtěla nechat. Nakonec ji chytil za ruku a stiskl. „Hlavu vzhůru,“ usmál se. „Už tam nikdy nebudete muset.“ „A co když ano?“ řekla. „Co když mi to Seb přikáže?“ „Tak mu řeknete, ať se jde vycpat.“ „Chtěla bych, abyste mu to řekl za mě. Abyste to za mě vyřídil. Zvládl jste i ty Likvidy a paní McGuireovou, udělali, co jste jim poručil. Ještě nikdy se mě nikdo takhle nezastal. Nikdy v životě. Tak jako vy.“ Položil jí ruku kolem ramen a přitiskl ji k sobě. Vypadala šťastně a spokojeně. Určitě se jí ulevilo. Bože, teď se ale vážně překonala, pomyslel si. Dokázala mnohem víc než já – přenesla svou závislost ze Sebastiana Hermese na mě. Kvůli jedné jediné příhodě. Mám ji, došlo mu. Přebral jsem mu ji. Dokázal jsem to!
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190260
K DY Ž M RT V Í M LÁ D N O U
107
10 A proto Bůh, chápán nikoli Sám o Sobě, ale jakožto příčina všech věcí, má tři aspekty: je Jsoucí, je Moudrý a je Živý. – Eriugena
V kanceláři vitária U Hermova džbánu zazvonil vidfon. Sebastian ho okamžitě zvedl, čekal hovor od strážníka Tinbanea. Na obrazovce se však neobjevil Tinbane, ale Lotta. „Jak se máš?“ zeptala se unaveně. Čišela z ní zvláštní lhostejnost, jakou u ní ještě nikdy nezažil. „Dobře,“ vydechl úlevou. Byl strašně rád, že ji vidí. „Ale o to teď nejde – jak se máš ty? Dostal tě z Knihovny? Koukám, že asi ano. Chtěli si tě tam nechat nebo co?“ „Jo, chtěli,“ řekla apaticky. „Jak je Anarchistovi?“ zeptala se. „Už je naživu?“ Sebastian se už nadechoval, že jí poví, jak ho vykopali a oživili, ale v poslední chvíli se zarazil. Vzpomněl si na telefonát z Itálie. „Kdo všechno o něm vlastně ví?“ zeptal se. „Zkus si vzpomenout, komu všemu jsi to řekla.“ „Nezlob se na mě, je mi to líto.“ Znělo to pořád tak lhostejně… jako kdyby mechanicky předčítala své odpovědi z kousku papíru, který drží v ruce. „Řekla jsem to Joeovi Tinbaneovi a taky panu Applefordovi v Knihovně – a to je všecko. Volám proto, abych ti řekla, že jsem v pořádku. Z Knihovny jsem venku… zachránil mě Joe Tinbane. Jsme v nemocnici, musejí mu z nohy vytáhnout kulku. Není to nic vážného, ale bolí ho to. Několik týdnů zůstane doma. Sebastiane?“ „Ano?“ Přemýšlel, jestli je taky zraněná. Srdce mu bušilo jako divé, nebyl o nic klidnější než předtím – spíš naopak. V je-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190260
108
PHILIP K. DICK
jím hlase byla cítit jemná, nevyslovená hrozba. „Pověz mi, co se děje?“ naléhal. „Sebastiane, nepřišel jsi pro mě do Knihovny – klidně jsi mě tam nechal. I když jsem se neukázala ve vitáriu, jak jsme byli domluvení. Asi jsi měl hodně práce… máš plnou hlavu Anarchisty.“ Oči se jí náhle zalily slzami, jako vždy se ani nesnažila si je osušit. Plakala mlčky, jako dítě, a své slzy neskrývala. „Krucifix,“ vyrazil ze sebe zuřivě. „O co jde?“ „Já nemůžu,“ vzlykla Lotta. „Nemůžeš co? Nemůžeš mi to říct? Jedu za tebou do špitálu – kde jsi? Kam jste jeli? Krucinál přestaň fňukat a pověz mi to.“ „Miluješ mě?“ „Ano!“ „Já tě taky pořád miluju, Sebe, ale teď tě musím opustit. Aspoň na chvilku. Dokud mi nebude líp.“ „Jak opustit? Kam chceš jít?“ Její pláč ustal. Oči zalité slzami na něj hleděly s nebývalým vzdorem. „To ti neřeknu. Napíšu ti. Promyslím si, jak ti to mám říct, a všechno vysvětlím v dopise.“ A dodala: „To nejde po telefonu, nechci na sebe tolik upozorňovat. Ahoj.“ „Bože můj,“ užasl. „Haló, Sebastiane,“ řekla Lotta a zavěsila. Její ztrhaná tvářička zmizela z obrazovky. Za Sebastianovými zády se objevil R. C. Buckley, tvářil se omluvně. „Promiň, že jdu takhle nevhod,“ zadrmolil, „ale máš tady návštěvu. Někdo s tebou chce mluvit. Čeká na recepci.“ „Máme zavřeno!“ vybuchl Sebastian. „Chce si někoho koupit. Říkal jsi, že kupce neodmítáme, ani když přijde po šesté večer. To je tvoje filozofie.“ „Jestli chce někoho koupit, tak se o to postarej, jsi náš obchodní zástupce, nebo ne?“ procedil Sebastian skrz zuby. „Chce mluvit jedině s tebou.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190260