DVOJÍ VIDĚNÍ
„A co to jako znamená?“ ptám se. „Každé oko vám pracuje sólo. Obraz se nám nespojuje.“ „Chtěl bych, aby se nám zase spojoval,“ povídám. „To věřím,“ shodly se obě doktorky Krausové. Ale moc naděje v tom nebylo. Dva dny nato jsem musel sednout na autobus a jet do Prahy. Ve Sportovní hale vystupovala Americká lední revue. To byl takovej monstrpodnik, že ho doprovázely tři kapely. V mým případě šest kapel. Já hrál baskytaru u Ládi Bezhubky. Na zkoušku přišel chlap, otevřel kufr a z něj mi postupně dával na pultík různý noty. Myslel jsem, že mi to půjčí domů, abych se to do večera naučil, ale on řek, že to po zkoušce sebere a večer zase rozdá, protože jinak by v tom byl bordel. Dirigent v tom cirkuse byl Maďar a nebyl se mnou spokojenej. Když jsem zahrál špatně, něco na mě maďarskou angličtinou křičel. Než mi to tlumočnice přeložila, tak já se tu pasáž s jedním okem zavřeným naučil. To bylo jediný řešení. „Pan dirigent říká,“ hlásila tlumočnice, „že každý muzikant musí mít dvě oči. Jedno pro noty a druhé pro dirigenta.“ To jsem míval, debile, říkám si. Jenže teď mám v každým dva nasraný dirigenty a dvakrát tolik not, než potřebuju. Když jsem se zasek na dalším místě, dva Maďaři s taktovkama běsnili tak, že tlumočnice řekla: „To vám ani nebudu překládat. Některá ta jeho slova v češtině ani nejsou, ale na závěr pan dirigent řekl, že se obává večerního představení s krasobruslaři, protože tam musí mít každý hudebník tři oči.“ „Tři?“ vyděsil jsem se. „Ano. Jedno pro noty, druhé pro dirigenta a třetí pro ledovou plochu.“ Já jsem si během toho nadávání a překládání ty kritický místa vtisk do paměti, takže když mi sebrali noty, byl jsem si skoro jistej, že to večer zvládnu. Po zkoušce si dva Maďaři něco vážně šuškali s Bezhubkama a Láďové se mě pak v šatně ptali, jestli nejsem nějak rozhašenej. / 98 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190249
DVOJÍ VIDĚNÍ
„Večer to bude dobrý,“ řek jsem. A bylo. Veškerý svoje vyhrávky jsem zvládal, až jsem se sám divil, a když byl čas, koukal jsem i na led a zjišťoval, že když si holka nasadí brusle, má automaticky delší nohy, což jim všem velice prospívá, a viděl jsem v tý obrovský hale tolik dlouhonohejch krasobruslařek jako nikdo jinej. A připadalo mi taky, že se na mě ty krásný mezinárodní holky šťastně zuběj, jako by to ani nebyla ta jejich naučená profesionální křeč. Ukázalo se ale, že jsem se uklidnil až moc, a pámbíček se rozhod, že tu mou pejchu ztrestá. Byla to moje baskytara, která měla před závěrečnou scénou sama zahrát zpomalenej zdvih gé, ef, dé. A na tohle moje pam, pam, pam se měli všichni krasobruslaři, co v tom účinkovali, vyhrnout na ledovou plochu a vytvořit finální rej. To byl rej! Jelikož jsem pam, pam, pam nezahrál, ty duchapřítomnější muzikanti se rozhodli, že je třeba pokračovat, a pokračovali, ale jiný tupě vyčkávali, až to zahraju, takže pár zmatených účinkujících na ledovou plochu vyrazilo, ale jiný čekali na moje pam, pam, pam, a ostatní se na ně zezadu tlačili, některý upadli a druhá vlna se skácela přes tu první, prostě ta Americká lední revue skončila naprostým chaosem. Dva Maďaři se snažili rukama zkrotit těch šest rozlezlejch kapel a asi na mě volali slova, který v češtině neexistujou, a já na nic nečekal, / 99 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190249
DVOJÍ VIDĚNÍ
odpojil jsem kytaru z elektriky a prodíral jsem se k záchodům. Tam jsem se zbaběle zamk. Když jsem v kabině vyslech všechno, co si o mně hráči při ulevování řekli, a pánský záchod utich, do toho ticha se ozvaly pomalý kroky jednoho člověka. Věděl jsem, kdo to je. Když se zastavily, kapelník Bezhubka řek: „Pepíku, zejtra už nechoď.“ Po tomhle výbuchu jsem byl nějakej čas ve vzduchu, až jsem přistál tady ve Slávii a stal se ze mě kavárenskej klavírista. Dá se říct, že mi tu moje rozdvojený vidění nevadí, a tak už vás nebudu otravovat tím, že vidím víc věcí, než je normální, a že se pohybuju ve větší společnosti než dřív. Noty tady nepotřebuju. Hraju zpaměti a většinou se zavřenýma očima. Pro tohle povolání stačí mít v hlavě čtyřicet padesát kousků, který jedněm hostům nevadí a druhejm se líbí. Když se najde cizinec, kterýho alkohol ve spojení s hudbou rozloží natolik, že vstane, aby mi dal na piáno bankovku v hodnotě svýho momentálního sentimentálního štěstí, je to svátek, jinak se musím spokojit s výdělkem úměrným mýmu výkonu. Ale přesto jsem rád, že můžu hrát zrovna tady. Ta kavárna je jak známo rohová a ten roh trčí nad řekou jako lodní příď a svítí oknama do noci a vy se z tý lodi můžete koukat buď na Národní divadlo nebo na Hradčany, a ty řeči, co v ní kdysi vedli básníci, když se ještě scházeli, ty jako by se tam někde u stropu pořád držely a nejdou vyvětrat. A taky ten zelenej obraz Piják absintu mě pořád bere. Vrchní Štěpánek říkal, že je to jenom kopie a že ten původní obraz Viktora Olivy, na kterej se dívali opilí básníci Nezval a Seifert a jiný kumpáni, má prej ve svý sbírce Vladimír Železný, ale to mi nevadí. Ta zelená nahá holka, která se posadila pijákovi na stůl, a kterou vidí jenom on, u mě taky sedávala, takže ji znám, na rozdíl od starýho dojemnýho pingla s plochýma nohama, co tam v druhým plánu obrazu čeká, kdy už se host uráčí zaplatit, aby moh jít domů a namazat si nohy francovkou. Stalo se, že na příď lodi Slávie, do sektoru, kterýmu personál říká / 100 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190249