Vzpomínky účastníků Pomalu mi docházelo, co se vlastně stalo. Ten britský seržant se spletl a odbočil z trasy buď příliš brzy, nebo příliš pozdě a zavedl nás přímo mezi miny. A teď někam zdrhnul.
Den bez vody a kličkování v minovém poli Auto zůstalo po výbuchu zcela nepojízdné. Rozhodli jsme se, že výstroj a zásoby na stanoviště minometného družstva odnosíme. Stanoviště totiž nebylo daleko, zbývalo nám k němu asi jen sto metrů. Poláci na nás naléhali, abychom je odnosili až ráno, kdy nepříteli bude svítit sluníčko do očí. Teď bychom prý na sebe akorát přivolali další palbu. Počkali jsme tedy do rána na východ slunce a potom jsme rychle odnosili, co se dalo. Samozřejmě že jsme nestihli odnosit všechno, protože východ slunce trval jen krátce. Jakmile se sluneční kotouč přehoupl přes horizont, už se nedalo k autu ani přiblížit. Byli jsme nezkušení, takže jsme v tom zmatku zapomněli na vodu. Tu jsme přece měli odnést jako první! Jenže nakonec zůstala v opuštěném vraku auta. Na opevněném stanovišti minometného družstva jsme našli jen nějaké staré konzervy s marmeládou, které tam zanechala britská posádka před námi. Ale voda tam nebyla žádná. Den, který jsme pak museli na stanovišti strávit o žízni, byl naprosto zoufalý. Po marmeládě jsme měli ještě větší žízeň, než kdybychom nic nejedli. Večer, když padla tma, mi velitel družstva nařídil, abych se vrátil zpátky a hlásil se na velitelství praporu. Jako řidič jsem totiž nemohl na pozici minometného družstva zůstat. Musel jsem se sám vracet do místa, odkud jsem minulý večer vyjel. Jenže já jsem neznal cestu. Vracejte se někudy, kudy jste pouze jedenkrát v noci projížděl autem! Jen těžko jsem se orientoval v jednotvárném terénu, navíc bez světla v úplné tmě. Nejprve jsem musel přejít přes minové pole, abych se dostal na hlavní cestu vyznačenou pruhy z pytloviny. Doufal jsem, že se mi po ní snad podaří dojít zpátky. Sotva jsem se dostal na hlavní trasu, začali jí ostřelovat italské minomety. Říkal jsem si, že přece nepůjdu po téhle cestě, když je pod palbou, a raději jsem opět vběhl do minových polí. Takové to tehdy bylo! Byl jsem mladý, nezkušený a vystrašený. Nevěděl jsem, co správného udělat. Tak jsem běhal mezi minami, zatímco kousek ode mne vybuchovaly granáty z italských minometů. Ale měl jsem štěstí. O žádnou minu jsem nezavadil a dostal jsem se ve zdraví zpátky za obrannou linii. Po několika kilometrech jsem přišel k jedné takové velké terénní vlně a pod ní jsem uviděl zaparkovaná auta, seschlý strom a jeskyni. Netušil jsem, že v té jeskyni je velitelství praporu. Moje pozornost se tehdy
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190202
Josef Polívka soustředila pouze na cisternu s vodou. Okamžitě jsem na ni vylezl, abych se mohl konečně napít. Na cisterně mě přistihl nadporučík Kalik, který u jednotky dělal zásobovače. Vydával mužstvu ponožky, oblečení a samozřejmě také to nejcennější – vodu. Když mě spatřil na cisterně, začal pouštět hrůzu, jako že mě prý nechá zastřelit a tak. Jak jsem byl vynervovaný, začal jsem nahlas nadávat, že jsem přišel o auta, najel jsem na minu, kamarád přišel o nohy a pak jsme zůstali celý den bez vody, potom jsme kličkovali přes minová pole a kolem vybuchovaly italské granáty. Kalik mě zavedl na velitelství. Zrovna se tam scházeli řidiči brencar rierů. Jejich vozy se pro nasazení na našem úseku fronty příliš nehodily, takže se ocitli bez práce. Přiřadili mě k nim, protože jsem jako řidič také přišel o své auto.
Postavení ve skále a noční hlídky Na velitelství praporu z nás sestavili takovou poločetu vedenou zkušeným ženistou desátníkem Puščekem. Asi tři nebo čtyři následující noci jsme upravovali a zpevňovali zatím neobsazené obranné pozice v našem pásmu. V jednom z postavení jsme pak zůstali v počtu asi dvanácti mužů až do osvobození Tobruku v první polovině prosince. Velel nám nadporučík Emil Grünhut. Naše obranné postavení bylo zabudované ve skále hned vedle silnice na Dernu, na pravé straně při pohledu od Tobruku. Na levé straně ležela velká pevnost označovaná jako „jednadvacítka“, kterou střežila celá četa. Naše pozice byla menší a nesla na vojenských mapách označení „šestnáct“ nebo „sedmnáct“, to už si přesně nepamatuji. Naše malé postavení vytvářelo půlkruh široký asi deset, možná patnáct metrů. Podél půlkruhu byly vyskládány pytle s pískem jako za první světové války. Měli jsme tam k dispozici kulomet a jednu protitankovou pušku. Dále jsme byli vyzbrojeni jen obyčejnými puškami, protože britské samopaly značky Sten Gun se v té době ještě nepoužívaly. Obranné postavení se obsazovalo pouze na noc. Krátce po setmění se vyrazilo a před rozedněním jsme se zase stáhli zpátky. Během dne tam nebyla ani noha. Veškeré přesuny mezi stanovišti se musely dělat v noci, aby Italové nevěděli, která pozice je právě obsazená a která ne. Během dne nebyl mezi našimi pozicemi žádný pohyb. Také jsme chodili ve dvojicích na noční hlídky s kulometem nahoru na takovou skalnatou plošinu k velitelství třetí roty. Tam jsme pokaždé celou noc leželi, protože noční krajina se nejlépe pozoruje vleže. Navíc povrch skály byl rovný. Stát na ní by mohlo být nebezpečné. Naše siluety by mohli Italové v nočním šeru rozpoznat.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190202
Vzpomínky účastníků Přestože jsme na hlídce celou noc leželi, zima nám nedovolila usnout. Poznali jsme Afriku z té méně známé stránky jako kontinent s velmi chladnými nocemi. Protože jsme chodili stále na stejné místo, jednou jsme tam s sebou dotáhli dřevěné dveře a na těch jsme pak leželi. Ačkoliv služba ve vysutém obranném postavení ve skále byla tvrdá, příliš jsem nezáviděl klukům, kteří zůstali u řidičů, což jsem měl původně dělat i já. Každý den zažívali to samé, co já hned první večer. Noc co noc jezdili se zásobovacími vozy po trasách mezi minovými poli a pod italskou minometnou palbou. Vzpomínám si na jednoho řidiče, se kterým jsem se seznámil ještě během našeho přesunu na Střední východ v tureckém Mersinu, kde jsme v březnu 1941 čekali na nalodění na cestě do Haify. Jmenoval se Cívka. Před válkou pracoval jako československý atašé někde v zahraničí a později pomáhal organizovat přechody našich po „balkánské trase“. Padl u Tobruku právě jako řidič. Nevím přesně, jestli najel na minu nebo jestli ho zasáhla nepřátelská palba, ale zahynul během noční jízdy se zásobovacím vozem. Vzpomínám si i na různé frajerské kousky, které na „červené linii“ předváděli hlavně vojáci druhé roty, která patřila mezi nejbojovnější, protože v ní sloužili cizinečtí legionáři a kluci, kteří přišli k jednotce s transporty ze Sovětského svazu. Jednou během noci na svém úseku postavili z trubek takovou malou rozhlednu a nahoru umístili figurínu. Ráno se z italské strany spustila zběsilá střelba, protože temperamentní Italové to správně pochopili jako provokaci. Střelba trvala celé dopoledne. Honza Štůla z druhé roty tehdy vystoupil na několik stupínků rozhledny tak, aby ho Italové dobře viděli. Mával jim australským kloboukem, jako že se netrefili. Potom slezl dolů, zvonil a vydával oběd. Nepamatuji si, že by Italové vynikali přílišnou horlivostí. Pokud jsme je neprovokovali, býval klid. Samozřejmě kromě nočního ostřelování zásobovacích tras, které přicházelo se železnou pravidelností vždy po setmění. Ze začátku jsme protivníka často provokovali. Byli jsme mladí kluci. Proti našemu postavení ležela na druhé straně kóta označená na mapě jako „šedesát devítka“. Na ní měli své pozice Italové. „Země nikoho“, kterou mezi námi vyplňovalo vyprahlé vádí – široké kamenné údolí – mohla být široká tak asi tři sta, čtyři sta metrů, možná půl kilometru. Přesto jsme na pozice protivníka dobře viděli. Dokonce jsme pozorovali, jak přes jedno kryté místo na italských pozicích občas přeběhne nějaký voják. Říkali jsme, že „chodí na záchod“. Vzali jsme protitankovou pušku a vystřelili. Jenže trefit běžícího vojáka na takovou vzdálenost protitankovou puškou by byl hotový zázrak. Nechtěli jsme nikoho zabít, pouze jsme je chtěli vyprovokovat. Italové nás okamžitě zasypali krupobitím min. Protože leželi blízko, uslyšeli jsme před každým odpálením cvaknutí jejich minometu. Po-
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190202