Průvodce zůstal doma. Zeptat se na cestu nebylo koho, potkávala jsem jen srnky a zajíce. Remízky kolem mi připadaly jeden jako druhý. Nejspíš jsem se motala v kruhu. Les přede mnou, les za mnou, nikde ani človíčka a slunce zapadalo. Vím, že slunce se večer sklání na západ, proti západu je východ, napravo pak jih a nalevo sever. Nebo opačně? K čemu mi to je? Znervózněla jsem. Zdálky se ozvalo vytí psa. Nebo že by to byl vlk? Odněkud přiletěli krkavci a začali nade mnou kroužit jako supi nad mršinou ve výpravném americkém filmu. Už mi pohled z koňského hřbetu nepřipadal nejhezčí. Začínala jsem se bát. Když mám strach, zmatkuji. Další typicky ženská vlastnost. Hnala jsem Halinu z kopce na kopec, abych se mohla rozhlédnout, zdali neuvidím v dálce světýlko. Nikde nic. Ani perníková chaloupka. Krkavci se nás stále drželi. Stíny se prodlužovaly. Tmy valem přibývalo a já sama samotinká v pustině. V hlavě se mi, kdovíodkud, vynořil text z jakési knihy: „A odjížděl na milovaném hřebci daleko do stepi usnout tam navždy jako velcí náčelníci z dávných dob, jejichž kosti se pod zřícenou mohylou mísí s kostmi koní…“ 95
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190178
V zoufalství jsem položila Halině otěže na krk a přestala jsem ji ovládat. Kupodivu se nezačala pást. Otočila se o 180 stupňů a vydala se směrem, který by mě nikdy nenapadl. Vždyť já měla toho nejlepšího průvodce! Bezpečně mě dovedla domů. Kdybych šla pěšky, byl by snad z kovboje vdovec. Zůstala bych vyčerpaná, ztracená v té liduprázdné krajině. Nedá mi to, abych se trochu nerozepsala o inteligenci a talentu koní. 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190178
Třeba ten orientační smysl: Psal se rok 1864. Byla válka. Mladý pruský důstojník v předvečer bitvy šlesvicko-holštýnské objížděl terén. Byl tak zabrán do svých myšlenek, že ho nenapadlo přemýšlet o koni, kterého má pod zadkem. Nepovažoval to za důležité. O koně se začal starat až v okamžiku, kdy tento náhle změnil směr a naprosto nelogicky mířil do týlu nepřátel. Zastavili se až po několika kilometrech prudkého cvalu. Důstojník se tím pádem nedobrovolně ocitl na dvoře jakéhosi dánského statku. Koně totiž zakoupili několik let před touto, pro důstojníka veskrze trapnou a nepříjemnou situací, právě v Dánsku. Na statku, kde důstojníčka zajali, se jeho kůň narodil. Mnoho koní schopností vracet se do své stáje zachránilo lidem život. Tomuto se podařil pravý opak. Není to nejlepší příklad oddanosti lichokopytníka k člověku. Jenže důstojník ani nevěděl, jak se jeho kůň jmenuje. Kdyby zjistil, že má dánské jméno… Kůň vracející se do své stáje musí umlčet hlas přírody, jenž mu velí pohybovat se stále trochu doleva. Ve stepi se divocí koně pohybují tímto směrem proto, aby se obloukem vrátili zpět, odkud vyšli. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190178