Řekl jsem: „Možné je jedno i druhé. Anebo obojí zároveň. Ten, kdo tak důkladně prošťoural ten pokoj, nehledal peníze.“ „Proč ne?“ „Protože když mi doktor Hambleton volal, upozornil jsem ho, že by mohl použít hotelovej sejf. Ale neměl zájem.“ „Takovej týpek jako on by vás stejně nenajímal proto, abyste mu schovával prachy,“ řekl French. „Vůbec by si vás nenajímal, abyste mu něco schovával. Potřeboval ochranu nebo někoho šikovného k ruce, anebo třeba jenom posla.“ „Je mi líto, ale mně řekl přesně to, co jsem pak opakoval vám,“ řekl jsem. „ A jelikož už byl po smrti, když jste tam naklusal,“ protáhl French až příliš ledabyle, „tak jste mu sotva mohl dát svou úřední vizitku.“ Stiskl jsem pevně sluchátko a bleskově jsem si v duchu zopakoval svůj rozhovor s Hicksem v tom domě na Idaho Street. Viděl jsem ho před sebou, jak drží v prstech mou navštívenku a dívá se na ni. A pak jsem viděl sám sebe, jak mu ji honem beru, dřív než se mu k ní ta ruka přilepí. Nabral jsem zhluboka dech a pomalu vydechl. „To sotva,“ řekl jsem. „ A přestaňte mě lekat k smrti.“ „ Ale měl ji, kamaráde. Dvakrát přeloženou, zastrčenou v kapsičce u kalhot. Napoprvé jsme si toho nevšimli.“ „Dal jsem svou navštívenku jen Flackovi,“ řekl jsem se strnulými rty. Nastalo ticho. Někde v pozadí jsem slyšel hlasy a klepání psacího stroje. Konečně French suše řekl: „To je docela možné. No, ještě se uvidíme.“ A rázně zavěsil. Pomaloučku jsem položil sluchátko do vidlice a narovnal křečovitě sevřené prsty. Civěl jsem na fotografii, kterou jsem měl před sebou. Nevyčetl jsem z ní nic víc, než že dvě osoby, z nichž jednu znám, spolu obědvaly U Tanečníka. Noviny na stole mi prozrazovaly, nebo mohly prozradit, který den to bylo. Vytočil jsem číslo News-Chronicle a požádal, aby mě spojili se sportovní rubrikou. Za čtyři minuty nato jsem si poznamenával
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190171
do bloku: „Ritchy Belleau, známý boxer polotěžké váhy, zemřel v nemocnici U Milosrdných sester těsně před půlnocí 19. února na následky zranění, které utrpěl téhož večera v ringu na hollywoodském Stadionu legií při hlavním utkání.“ Titulek otiskly News-Chronicle v poledním sportovním vydání 20. února. Vytočil jsem totéž číslo znovu a dal se spojit s Kennym Hastem z místních zpráv. Býval dřív kriminálním zpravodajem a znal jsem ho už řadu let. Chvíli jsme spolu besedovali a pak jsem se zeptal: „Kdo u vás psal o zavraždění Veselého Moea Steina?“ „Tod Barrow. Teď pracuje v Post-Despatch. Proč?“ „Rád bych se dověděl nějaké podrobnosti, pokud jsou vůbec známé.“ Řekl, že si pošle do archivu pro šanon a pak že mi zavolá, což se taky za deset minut stalo. „Byl dvakrát střelený do hlavy v autě, asi dva bloky za Chateau Bercy na Franklin Avenue. Asi ve čtvrt na dvanáct v noci.“ „Dne 20. února,“ řekl jsem. „Nemýlím se?“ „Ne, souhlasí. Nebyli tam žádní svědkové a nikdo nebyl zatčen, vyjma obvyklé policejní kolekce hochů s trestním rejstříkem, nezaměstnaných boxerských trenérů a podobných profesionálních delikventů. Proč to chceš vědět?“ „Neříkalo se, že zrovna tou dobou byl jeden z jeho kompliců tady ve městě?“ „Nic takového tu nemám. Jak se jmenoval?“ „Kuňka Moyer. Jeden známý polda mi vykládal něco, jako že tehdy zadrželi jistého podezřelého hollywoodského prachaře, ale pak ho zase pustili pro nedostatek důkazů.“ Kenny řekl: „Počkej chvilku. Na něco si vzpomínám, no jo! To byl Steelgrave, majitel restaurace U Tanečníka, obvinili ho z hazardu. Je to slušný chlápek, já ho znám. To celé byl jen takový podraz.“ „Jak to myslíš, jaký podraz?“ „Nějaký drban nakukal poldům, že Steelgrave je Kuňka Moyer, kterého hledala clevelandská policie, a tak ho zašili
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190171
na deset dní. Ale pak to Cleveland zase srovnal. Se Steinovou vraždou to nemělo vůbec nic společného. Steelgrave byl v base celý týden. Prostě je to všechno úplně vedle. Ten tvůj polda má zamotanou šišku z rodokapsů.“ „Jako všichni,“ řekl jsem. „Proto taky vedou ty hulvátské řeči. Díky, Kenny.“ Řekli jsme si sbohem, zavěsili a já se opřel do židle a díval se na fotografii. Po chvilce jsem vyndal nůžky a vystřihl z ní ten kousek, na němž byly noviny s titulkem. Oba kousky fotografie jsem vložil každý zvlášť do obálky a zastrčil si je do kapsy i s papírem, vytrženým z bloku. Vytočil jsem crestviewské číslo slečny Mavis Weldové. Telefon několikrát zazvonil a pak se ozval ženský hlas. Byl to odměřený a nepřístupný hlas a nebyl jsem si jistý, jestli už jsem ho někdy slyšel. Řekl pouze: „Haló?“ „Tady je Philip Marlowe. Je slečna Weldová doma?“ „Slečna Weldová dnes přijde až pozdě v noci. Chcete jí nechat nějaký vzkaz?“ „Je to moc důležité. Kde bych ji mohl zastihnout?“ „Promiňte, ale nemám tušení.“ „Mohl by to vědět její agent?“ „Snad.“ „Víte úplně jistě, že vy nejste slečna Weldová?“ „Slečna Weldová není doma.“ Zavěsila. Seděl jsem tam a poslouchal ten hlas. Nejdřív jsem si říkal ano, potom zase ne. Čím víc jsem o tom uvažoval, tím míň jsem si byl jistý. Šel jsem dolů a vyjel s autem z parkoviště.
17. KAPITOLA »»Na terase U Tanečníka se pár ranních ptáčat připravovalo, že si vypijou oběd. Zasklený lokál v poschodí tísnila stažená roleta. Projel jsem zatáčkou, která klesá dolů ke Stripu, a zastavil
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190171