98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190112
Můj lov ze sledovačky
Byl krásný slunečný prosincový den, jakých v zimním období v naší lokalitě na Vysočině mnoho nebývá. Jako skoro každý pracovní den jsem měl sebou v autě jestřábí samici Báru. Když se vracím z práce, tak pravidelně minimálně tři čtvrtě hodinky se svými jestřáby létám sledovačku. Odpoledne sice sluníčko ještě krásně svítilo a přes okna kanceláře i příjemně hřálo, venku však začalo lehce mrznout. Sněhová pokrývka byla ten rok v optimální výšce, kdy je v ní možné po lese ještě dobře chodit a zároveň je dostatečná pro milovníky zimních sportů. Bylo zhruba patnáct až dvacet centimetrů sněhu a do rána ještě asi tři centimetry sněhu připadly, takže ten den byla i pěkná obnova. V kanceláři jsem skončil okolo třetí hodiny a hned vyrazil na místo, kde jsem měl v úmyslu projít odtěženou holinu, zkontrolovat pracoviště a při té příležitosti odlétat Báru. Když jsem se po pár minutách dostal na místo a vysedl z auta, začal jsem naplno vnímat, jak úžasně je venku. Odvázal jsem jestřába z hrazdy, sundal obratlík, omotal výřezy v poutkách izolační páskou, zkontroloval rolničky a jmenovku. To už mi dávala Bára svým cvrlikáním, vyrážením a chvěním se najevo, jak moc se na létání těší. Uvolnil jsem poutka a vypustil ji. Tato samice je hodně létavá, má radost z volného létání, ráda a hodně dobře létá, a proto je opravdu
Příběh v kondici. Při sledovačce předvádí obdivuhodné výkony. Hned se ve veliké rychlosti proplétá mezi značným množstvím náletových dřevin jen třeba dva metry nad zemí, hned zas kolmo stoupá až do vrcholků vzrostlých starých stromů. Když je v optickém dosahu, je vždy se na co dívat a co obdivovat. Okamžitě po vypuštění se však stává, že o ní třeba deset minut není ani vidu ani slechu, ale to je u ní zcela normální a já bývám naprosto klidný. V tom roce, kdy se tento příběh odehrál, jsem stále ještě neměl zakoupenou vysílačku, ale za ty roky létání volného sledování jsem byl na to zvyklý a nepřipadalo mi to nikterak divné. Vydal jsem se na prohlídku již zmíněného těžebního zásahu a odtěžené paseky. Takto se díky létání s jestřábem dostávám na místa, kam bych se normálně třeba ani neměl čas podívat. Přestože zde s jestřábem létám, pohybuji se stále na svěřeném polesí a zjištěné nedostatky si poznačím či zapamatuji a další dny se je snažím v případě potřeby řešit. Je to ideální kombinace spojit příjemné s užitečným. Bylo nádherně a já naplno vnímal krásu kolem, ale pochopitelně i chlad lesa, který z něj v tuto dobu vycházel. Asi po půl hodině si uvědomuji, že jsem skoro od začátku, kdy jsem Báru volně vypustil, neslyšel její rolničky, natož abych ji zahlédl. Proto začínám na Báru volat jménem, pískat nacvičený signál, přičemž sleduji koruny stromů a zvuky z nich vycházející. Chování drobného ptactva a jejich skromné cvrlikání však rovněž nasvědčuje tomu, že zde jestřáb nikde poblíž opravdu není. Začínám být pochopitelně trošičku nervózní a soustřeďuji se již pouze na jestřába. Pohybuji se ve směru, kam jestřáb hned ze začátku zamířil. Vtom si všímám stopy zajíce, kterého jsme já nebo Bára vyrušili a zřej-
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190112
mě zvedli a který je podlé délky stop na sněhu v pohybu. Začínám tedy zajíce stopovat, což je práce náročná a v porostech, kde je dostatek ochozů ostatní zvěře, vždy neúspěšná. Kdo to kdy zkoušel, tak ví, že i když dokážeš udržet stopu, nikdy nemůžeš zajíce dojít. Nikdy, má-li za sebou v patách člověka, znovu nezalehne a vždy se v kruhu vrací zhruba do stejného místa, odkud byl nedobrovolně zvednut. Asi po třech stech metrech, skoro na rozhraní lesa a louky, vidím na sněhu v těsné blízkosti zaječí stopy úplně zřetelný otisk křídla jestřába a kolem se nachází plno vlny. Je mi to jasné. Bára zde zaútočila a zřejmě vázala zajíce. Rozhlížím se, volám, poslouchám, ale nevidím ani Báru ani zajíce a všude je až přehnané ticho. Jdu tedy ještě pár metrů po stopě zajíce, která najednou na břehu potůčku, který je v tuto dobu tak metr široký a poměrně mělký, avšak metr a půl hluboko vrytý do terénu, končí. Prohlížím zákruty potoka, kam oko dohlédne na jednu i druhou stranu, ale nikde nic nevidím. Jdu tedy vlevo a po pár metrech překonávám tento půdní zářez, prohlížím druhou stranu potoka, kde se snažím najít zaječí stopu, ale opět marně. Od vypuštění jestřába u auta utekla dobrá hodina. Říkám si, že vyjdu tak po dvou stech metrech na cestu, budu se vracet k autu, vyndám maso a Báru, která již bude jistě po neúspěšném útoku poblíž auta, jak je zvyklá, přivolám. Jdu ještě tak pět minut, mozek šrotuje na plné obrátky, znovu vyhodnocuji situaci. Najednou se obracím a běžím zpět, protože jsem v tu chvíli přesvědčen, že útok byl úspěšný a Bára je někde zraněná, nebo má někde uloveného zajíce. Běžím tedy zpět k potoku, a seskakuji do prohlubně a co nejrychleji se brodím vodou. Nesahá mi nad holínky, ale jak utíkám, mám je plné, což v tu chvíli nevnímám. Asi po sto metrech od místa, kde se mi ztratila na břehu stopní dráha zajíce a kde ve vzdálenosti asi čtyř metrů byl otisk jestřábího křídla a vlna ze zajíce, vidím horní půlku těla Báry. Jinak je celá ve vodě. Chvátám k ní, zvedám ji z vody a teprve nyní se dovídám, že její zbraně jsou za-
tnuty v těle zajíce. Ten již pochopitelně nejeví známky života. Jen chvilinku si uvědomuji krásu okamžiku a úlovku, ale zároveň vidím reakci prochladlého jestřába, který byl ve vodě značnou dobu a okamžitě začínám jednat. Bundu, kterou mám ve vteřině sundanou, pokládám na zem, balím do ní zajíce i s jestřábem, který se ničemu nebrání, a uháním, seč mi to má kondice a věk dovolují, k autu. Báru se zajícem pokládám na podlahu vedle spolujezdce, startuji, zapínám naplno topení, které po chvíli začne foukat teplý vzduch. Nařizuji foukání na nohy – na podlahu, kde je Bára – a ujíždím domů. Je taky nejvyšší čas, a ne jenom kvůli prochladnutí Báry, ale blíží se pátá hodina a začíná se šeřit. Doma jsem za deset minut, Báru na zajíci dávám do kotelny na špalek, otevírám přívod vzduchu do kotle, přikládám do něj a nechávám ho naplno rozhořet. V kotelně je příjemné teplo. Beru a zapínám do zásuvky prodlužovací kabel, utíkám do koupelny pro fén a vysouším promočenou, prokřehlou jestřábici. Jak osychá, začíná se otřepávat a reagovat a asi po půl hodině již trhá zajíce, kterého začínám vnímat i já. Je váhově tak okolo čtyř kg nevyvržený. Zhruba za další půl hodiny je Bára skoro suchá, vypínám fén, kotel příjemně sálá a ona dravě trhá a žere. Až nyní mám čas znovu si promítnout v hlavě dění posledních tří hodin a vychutnat si pocit krásného loveckého zážitku, který jsem neměl možnost opticky zaznamenat, ale stal jsem se jeho účastníkem, a který byl vzácně korunován i úlovkem. Dojdu do hospodářské budovy pro balík slámy, který pokládám do volného rohu kotelny, do něho zapichuji oblouk a po úplném nacpání jestřába ho na něj posazuji. Je již úplně suchý a dloužcem ho k němu vážu. Odnáším úlovek a Bára zůstává přes
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190112