a zjistit, kdo si poslední dobou kupoval nedioptrické kontaktní čočky zelené barvy a nechal se poučit o jejich nasazování.“ Asi jsem se měl zlobit – a kdyby mi takhle vytíral zrak nějaký chlápek, taky že bych se zlobil! Ale byla to žena – mladá, hezká a příjemná. Začínal jsem ji obdivovat. Abych to trochu zakryl, řekl jsem mírně sarkasticky: „No, skoro jste nám to vyřešila. Teď už jenom chybí, abyste mi řekla, jak byl vysoký a…“ „V centimetrech vám to neřeknu,“ hned mě přerušila, „ale můžeme to zjistit. Pamatuju si přesně, kde stál. Je tam v linu taková ďubka, jak tam nedávno jedna paní upustila bedýnku.“ No – a co z toho, řekl jsem si, ale milý hlásek už zase pokračoval: „Jak tam tak stál, viděla jsem mu přes jeho levé rameno na kousek hodin. Velká ručička ukazovala právě padesát minut a byla jí vidět jen špička. Takže když se tam někdo postaví zase tak, abych viděla totéž, můžete snadno určit výšku pachatele v centimetrech, když vás to tak zajímá.“ Namítl jsem, že bych k tomu potřeboval aspoň deset různě vysokých chlapů, než to trefíme, ale zase měla poslední slovo: „Ani ne. Řekla bych, že byl přibližně tak vysoký jako já. To víte – vlastní výšku má člověk nějak zafixovanou, takže stejně vysokého člověka obvykle rozezná. Já měřím sto dvaasedmdesát, takže by stačil ještě jeden o dva centíky vyšší a jeden o dva nižší – větší rozptyl v tom nebude.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190099
Druhý den jsme to zkusili. Sehnal jsem na policii tři chlapy potřebné výšky, nařídili jsme velkou ručičku na padesát, slečna Tučková usedla na své místo a už při druhém pokusu hlásila: „Ano, to je on. Tedy chci říct, takhle byl vysoký.“ Kolega měřil přesně sto sedmdesát dva. Odpoledne jsem hlásil šéfovi: „Takže hledáme muže mladšího věku, výška sto sedmdesát dva, nenosí brýle, nedávno si kupoval nedioptrické kontaktní čočky zelené barvy, má tmavé obočí a tedy nejspíš tmavé nebo modré oči, a je to pravděpodobně profesionální herec.“ Šéf mi dal k dispozici dva kolegy, abych nemusel optiky obcházet sám, a třetího dne po činu už jsme ho měli. Byl to mladý herec, který se pokládal za zneuznaného a čekal marně na hlavní roli a na zvýšení gáže. Přiznal se poměrně snadno – roli nevinného obviněného naprosto nezvládl. „Šlo vám to rychle,“ pochválil mě šéf. „Napoprvé – a hned úspěšně! Gratuluju! Byl to ovšem dost snadný případ, že.“ „Ano, pane komisaři. Byl to snadný případ. Zejména zásluhou jedné mimořádně pozorné a inteligentní svědkyně.“ Od té doby už uplynul půlrok a celkem nic se nezměnilo: Pořád ještě jsem začínající, nezkušený mladý detektývek. Ale svobodný už nejsem. Říká se Chytrému napověz – a čtenáři detektivek jsou přece chytří! Takže jakákoli další informace už by byla nadbytečná.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190099
MICHAL FIEBER
Třikrát pojištěná smrt
Exkomisař Houdek trávil na své chalupě u Českého Dubu čím dál tím víc času. Vlastně už většinu roku. Nějakou dobu si myslel, že svým přesídlením na venkov unikl i svým civilizačním chorobám, ale chyba lávky – jeho nemoci se postupně stěhovaly za ním. Jako první si ho tu našlo astma, jako druhé plotýnky a jako třetí žaludeční vředy. To už byl na českodubské pohotovosti jako doma. Většinou si tam zajel sám: obvykle jen na injekci, obyčejnou nebo do žíly, ale někdy to chtělo infuzi. Zatím se ovšem ještě vždycky oklepal, posadil za volant a zase jel zpátky na chalupu. Koncem září ho však přepadly bolesti břicha tak kruté a zákeřné, že nebyl schopen ani určit, odkud přicházejí, natožpak aby se zvedl z postele a došel k autu. A tak si zavolal mobilem záchranku. Doktor se na něj podíval, prohmatal mu břicho, a když uviděl tři malé jizvy po laparoskopii, zeptal se ho: „Co vám to dělali? Žlučník?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190099