XXVI 1. Po třech dnech potopy teprve dnes přestalo pršet. Vstal jsem z postele a tak jako každé ráno se odebral na zápraží vymočit se. Slunce se sice ještě neukázalo, ale mraky už se pomalu trhaly. Z potravin mi zbyla akorát mouka s olejem, ale jen na pár dní. V poslední době jsem si ani nepekl chleba, takže nemám nic na snídani. Napadlo mě, že bych si mohl udělat koblihy. Vrátil jsem se dovnitř, rozdělal oheň, postavil vodu na čaj a uhnětl těsto. Když jsem s tím byl hotov, mísu s těstem jsem přikryl utěrkou a postavil ji k peci, aby těsto lépe nakynulo. Potom jsem na papíře sepsal vše, co potřebuju koupit. Ovšem nebyl jsem si jistý, kolik toho vlastně budu potřebovat. Jak dlouho tu vůbec chci zůstat? Jak dlouho to můžu vydržet? A kam potom půjdu? Cítím, že samota už na mne začíná doléhat a koliba je mi těsná. Potřebuju lidi, pomyslím si. Po dlouhé době mi opět chybí lidi. Při hlubší úvaze jsem došel k závěru, že mi vlastně chybí ženská společnost. Chtěl jsem si popovídat s nějakou holkou. Anebo, což by bylo ještě lepší, jen ležet vedle ní a nepovídat si. Položit jí hlavu na prsa a nechat ji, aby mě chránila před zbytkem světa. 2. Blíží se Nový rok a představa, že bych měl v kolibě strávit celou zimu, mě děsí. To je poslední věta, kterou jsem si napsal do zápisníku. Aspoň z té strany, kterou jsem nazval Deník z koliby. Zpočátku mi psaní pomáhalo, ale psát o každodennosti v kolibě mě časem začalo nudit. Proto jsem z druhé strany notesu psal o Cathrine. Vykopávat pohřbené vzpomínky je ale dost bolestivé. Možná se mi uleví, až to dokončím, teď mě to však mučí. Jako když se potřebuješ vyzvracet: člověku
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190011
se uleví, ale samotný akt blití je náročný a vhání slzy do očí. Proto pokračuju v psaní, věřím totiž, že se mi díky tomu jednou uleví. Chybí mi taky peníze. Pár měsíců ještě pravděpodobně vyžiju, ale co potom? Kdysi jsem se zaobíral myšlenkou, že bych se mohl živit zemědělstvím. Tady na „ranči“. Ze švestek bych dělal rakiji, zasadil bych brambory, papriky, rajčata a kukuřici. Pořídil bych si slepice, husy, kozy a ovce. A možná dokonce i koně. A samozřejmě psa, voříška. Našel bych si nějakou vesnickou holku, nadělal jí kopu dětí a žil šťastně a idylicky jako v nějakém romantickém románu. Ta představa byla krásná, ale na míle vzdálená skutečnosti. Co já vím o zahradě nebo dobytku? Umím tak maximálně vypít rakiji a opéct slepici. Že bych se to všechno naučil? Jak dlouho by mi to vydrželo? Jak dlouho mi v životě něco vydrželo? Cokoliv? Jakékoliv zaměstnání, místo pobytu, lidé, ženy, přátelé. Nikdy ne moc. Právě odtud pramení můj strach — ze zjištění, že mě všechno časem začne nudit. Když jsem byl mladší, ještě jsem si to neuvědomoval, takže jsem se každou chvíli pouštěl do nových plánů, zamilovával se do nových dívek, nacházel nové přátele, střídal práce, koníčky, města a státy. Pokaždé v přesvědčení, že tentokrát je to ono. Pokaždé jsem si myslel, že jsem poznal své pravé já. A potom se všechno rozplynulo. Někdy mojí vinou, jindy prostě shodou okolností. Chvíli mi trvalo, než jsem zjistil, že nikdy nenaleznu nic, k čemu bych se dokázal na delší dobu připoutat. Dalo by se rozebírat donekonečna, proč tomu tak je. Otázkou je, co dělat teď, když už to vím? Možná by se tak dalo i žít, ale člověka to časem vyčerpá. Když se s někým seznámíš, představíš se a on se tě zeptá: — Kde žiješ? Co děláš? Odkud jsi? — a ty nemáš, jak bys mu odpověděl. Respektive máš, ale bylo by to komplikované a všechno bys musel ještě dovysvětlovat. Proto začneš lhát, vymyslíš si novou identitu. Ne s cílem někoho podvést, ale zjednodušit situaci. Když se ti potom nějaká osoba
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190011
stane blízkou, docela se do té své nové identity vžiješ. Střídal jsem práce, oblečení i přízvuky jen proto, abych lidi ušetřil vysvětlování. Anebo jsem se jen obával, že mě zavrhnou, když zjistí, co jsem zač. Moje pravé „já“ totiž vůbec neexistuje. Je na něm nabaleno tolik vrstev, že, i kdyby se někomu podařilo jednu po druhé odstranit, nic by nezůstalo. Z toho důvodu jsem dospěl k závěru, že mi nezbývá než se kdoví pokolikáté vrátit zpátky do Norska. Možná bych mohl do nějakého jiného města, ne do Osla. Někam, kde mě nikdo nezná. Po tom všem bych už asi nedokázal v Oslu žít. V jiném městě bych si našel pokoj, práci a po nějaké době se zamiloval do první holky, která by projevila zájem. Znovu bych si vymyslel novou identitu a pokoušel odžít nějaký nový život. Nechal bych ji, ať věří, že nám to vydrží. Sám sebe bych se snažil přesvědčit, že před námi leží skvělá budoucnost. A až mě to předstírané vyhlížení budoucnosti přestane bavit a pro ni i pro mě se stane soužití vyčerpávající, sbalím si svůj starý modrý ruksak a uteču pryč. Budu se bezcílně toulat, dokud neutratím všechny peníze. A potom začne zase všechno od začátku, ve snaze představit si nějakou novou budoucnost. Jenže jediná budoucnost, jakou si dokážu představit, je FK Budoucnost z Titogradu v albu s fotkami fotbalistů, které jsem sbíral koncem sedmdesátých let. 3. Z přemýšlení mě vytrhly slunečních paprsky, prodírající se oknem dovnitř. Pořád jsem seděl s tužkou v ruce a s pohledem upřeným na papír. Vzpomněl jsem si, že jsem si začal sepisovat všechno, co musím nakoupit ve vsi. Strčil jsem si papír do zadní kapsy kalhot, oblékl bundu a nazul boty. Takové myšlenky nikam nevedou, pomyslel jsem si. Zajedu do vesnice nakoupit potraviny, vrátím se na kolibu, popíšu notes trochu z jedné i druhé strany a budu čekat. Ještě nenastala ta pravá chvíle. Kdyby ano, vůbec bych se nerozmýšlel
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190011