„Ták babičko, dám Vám něco, aby se Vám dnes lépe spalo“ „Nechci spát. Těžko je umřít.“ Nemohu se málem pohnout, jak jsem promrzlý. Přišlo mi velmi směšné, že jsem při napadení měl v hlavně obavu, že mne pes zdrží a ujede mi autobus do práce (řidič je velmi zlomyslný, počká si, až opozdilec přikluše přes celé nádraží ke dveřím, a pak teprve zařadí rychlost… teprve dnes mi jej bylo poprvé líto). Máme doma hned u verandy květinu. Dosmejčil jsem ji zde a zasadil jenom proto, že mi starý pan Škarpich řekl její jméno – Královna noci. Pojmenoval si ji sám, jako básník. Odpoledne vypadala šeredně, zplihlými listy mezi povadlými květy připomínala podkopnutou pampelišku. Když slunce zapadá, ožije, květy se očividně napřimují a nežli nastane úplná tma rozkvetou a žluté zvonovité kalichy se přes noc naplňují bolestí i nadějí. Při svítání tajemné vzdechy noci do sebe opět uzavřou. Pro mne je to květina smrti a zmrtvýchvstání, ale na hrobech jsem ji nikdy neviděl. Asi proto, že v noci nikdo na hroby a květiny nemyslí. Pozvedl jsem se na loktech. Sedí u mých nohou, boky se mu chvějí. Hadí oči úplně ztratil, jsou to obyčejné psí oči. Chudák, neví na čem se mnou je. Zda ho kopnu, seřvu… ani já se nevyznám v situaci… sním či bdím? Dýchám a cítím jinak, tělo je ještě ztuhlé a vykrvácel jsem? 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189973
Na noze je jizva, zhojená rána. Žiji! Řekl jsem mu: „Odejdi v pokoji.“ Svatý Šebastián Kolem vojáků děti které se smějí Apollón v mraku skryt napíná poslední šíp Snad tomu osud chtěl První zbarvil těla běl Ach, nikoliv to Šebastián dětem odpouštěl. (Olomouc, prosinec 1970)
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189973
Živé světlo dopis příteli Drahý Petře, víš, my jsme plevy hozené do větru a každému bude lhostejné, zdali si ony pohlednice prohlíží v Olomouci nebo v Bruselu, pocity bude mít všude stejné – totiž, chtěl jsem říci, že ani obdiv k cizím krajům nebude na místě – cizím se nic zdát nebude, vždyť těm plevám je koneckonců „vlastní“ jen to, že je jim jedno, kam zapadnou, a vzpomeň si, že ve svém rodném kraji se Jakub Deml stává vskutku prorokem. Mám to vždy na mysli při prohlížení balíku pohlednic, který si uchoval můj dědeček z legionářského tažení, a je mezi těmi barevnými Port Saidy, Bombayemi, Vladivostoky a Singapury, černobílá z Kroměříže od nějakého Františka G., který dědovi píše dětským písmem od největších písmen oslovení až po droboulinký, skoro nečitelný podpis: „Milý Josef I Kam ses mi to schoval. Chcu jet do Ameriky. Tam je více dobře. Přijeď a domluvíme se. Tvůj František G.“ Vidíš, že snáze mohou lidé vystřelovat rakety ke slunci, nežli svou modlitbu z hloubi srdce, modlitbu, která se rodí v jeho kořenech – a kde bezpečněji rostou, ne-li v rodném kraji. Já jsem, Petře, nezapomněl, že jsi chtěl záznamy snů, napřed Ti ale píši o mém snu. Nebo je zbytečné se trápit 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189973