Starý německý nápis zarůstá lišejníkem a málokdo mu dnes rozumí. A je docela možné, že by slovům ani nerozu měl, i kdyby německy uměl. Nedorozumění je hlubší. Potíže, neshody, nenávist a nakonec i vyhnání začínají s neocho tou naslouchat a rozumět. Krajina, dříve obydlená, je dnes kolem Pohoří pustá, vylidněná a zamlklá. Jako by se i pří roda schovávala za oponou lesa a nedůvěřivě pozorovala každého cizího návštěvníka. Cesta pokračuje a pomalu stoupá až k trojhrannému baroknímu sloupku, který dnes stojí opuštěn a obklopen lesy. Ale dříve zde stávala sklářská osada, hutě, domy dře vorubců a zájezdní hostinec. Na rytině z 19. století se rýsují mohutné stavby, velké dřevěné boudy. Kolem jsou nakupe ny zásoby dřeva připravené na dlouhou zimu. Vedle těch to hrubých lesních staveb vypadá trojmezník jako sirka čí smítko, které se připletlo do obrazu. Kolem Pauliny a hostince na Šancích vedla cesta do San dlu a dál do Freistadtu, nejbližšího velkého města. Tudy projížděly formanské povozy, trousili se pocestní a hospoda byla nezbytnou zastávkou na cestě plné výmolů a překážek. Konečně hostinec, konečně u cíle, volali mnozí a děkovali Pánu Bohu, že dorazili bez úhony. Gott sei dank! Takové zájezdní hostince se přece nazývaly kocandy. Z německé ho díkůvzdání a mumlavého zvuku slov tedy pochází výraz českého slangu. Předválečná fotografie zájezdního hostince představuje dům s rozložitou střechou, malou „pohraniční tvrz“. V prů čelí jsou vysázeny stromy, aby lidem a povozům nabídly stín. Sad u domu je chráněn plotem před nechtěnými náv štěvami srnek a zajíců. Hostinec dává jasně najevo, že se jedná o panský dům, žádné útočiště pro tuláky. Do domu se vstupovalo po několika schůdcích, a nad vchodem byla dokonce tabule s nápisem. Jak asi vypadala hospoda uvnitř, jak voněla, jaké pivo se zde točilo – o tom můžeme jen snít.
103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189963
Po hostinci a přilehlých staveních nezůstalo na Šancích ani památky, i kameny snad rozmetal čert. Trojmezník, jednoduchý barokní sloupek, postavený v ro ce 1661, ozdobený nápisy a portréty zemských patronů, označoval důležité místo. Tady se setkávají tři země: Dol ní Rakousko, Horní Rakousko a Čechy. Každá země měla svého patrona: Dolní Rakousko a Podunají markraběte Leo polda, Horní Rakousko svatého Floriána a Čechy svatého Václava. Dělítkem zemí je v Rakousku řeka Enže, a proto se také mluví o zemích pod Enží a nad Enží. Hranice mezi rakouskými zeměmi se ustavila ke konci 15. století, tak jak rostl význam Vídně a Lince. Na rakouské straně se ani dnes nic nezměnilo, historické rozdělení zůstává shodné s hra nicemi spolkových zemí. Se zánikem Šancí je spojena povídka Pohřební průvod do Sankt Michael, kterou napsal Anton Sika, lékař z blízkého Pohoří. Po vánočních svátcích, ke konci starého roku, se vydává nebožtík, dřevorubec Leander Kronewitter, na svou poslední cestu a podle tradice se průvod zastaví nejprve u trojmezníku, kde se mrtvý rozloučí s domovem. Pro místní obyvatele je sloupek posvátný, chovají k němu úctu a vědí, že je památníkem kraje a zemským hraničním kamenem. Pak už saně tažené Leanderovými soudruhy mizí v houst noucím soumraku a stále temnějším a hlubším lese. Je třeba se ptát, proč Sikovo vyprávění začíná právě tady, na ztracené vartě v lesích? Sikův kratičký, ale působivý, dojemný příběh má hlubší symbolický význam. Zatímco se mrtvý loučí s rodným krajem, autor se loučí se starým světem, jehož osu představoval právě trojmezník. Sikova povídka byla patrně napsána až po 2. světové válce, ale její děj se odehrává ještě v idylických dobách před 1. světovou válkou. Sikův trojmezník je sice už nakloněný a pozname naný časem, ale stále vymezuje okolní panské domény. Domy ještě stojí, po cestě kolem sloupku procházejí mys
104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189963
livci a hostinec vítá pocestné. Kolik asi příběhů, veselých i smutných historek a životních osudů bylo ve výčepu na Šancích vysloveno. Sikův pohřební příběh je jedním z nich – a je to příběh závěrečný neboli nekrolog. Poslední zprávu o trojmezníku nám podává budějovický literát Sepp Skalitzky, který se v roce 1935 rozhodl strávit dovolenou v Pohoří. Tehdejší Buchers se jeví návštěvníko vi jako svět, který nechce být rušen a chce zůstat v idy lickém klidu. Malé město vzpomíná na zlaté časy: „To byl tenkrát úplně jiný život,“ říká místní hostinský, „dnes jsou svého času tak rušné cesty k hranici a od ní zarostlé trá vou a beze smyslu…“ Na trojmezí, na Šancích, se rozpadá žulový pomník a bývalé obrazy zemských svatých, patro nů Václava, Leopolda a Floriana, na něm scházejí. Jako by symbolizovaly zapomenutý svět toho období mezi lety 1526 a 1918. Původní malované obrázky byly nahrazeny novodobý mi ozdobami vystřiženými z plechu. Jejich význam je ale setřen stejně jako zašlý nápis na Paulině. Trojmezník, mís to setkání tří zemí, kultur a tradic, zde stojí jako kůl v plotě. Pro návštěvníky pohraničních lesů není barokní sloupek, Dreiländersäule či Grenzpyramide, už ničím víc než orien tačním bodem v rozsáhlých lesích. Pohoří, Paulinu, Šance postihl stejný poválečný osud. Hrubé koště vymetlo z toho to kouta Novohradských hor domy i lidi a krajinu zbavilo paměti. Pro Jižní Čechy byla vazba na Rakousko zcela přirozenou orientací, rakouské země byly vždy jakousi blízkou cizinou. Na oltáři v Borovanech stojí stejní patroni jako na trojmez níku: jasně rozeznáváme rytíře-zakladatele, markraběte Leopolda a svatého Václava, a také římského vojáka Flori ána. Vědomí určité geografické i historické sounáležitosti Čech a rakouských zemí má své dávné kořeny. Přemyslovec Bořivoj II. pojal za manželku Gerpirgu, Leopoldovu sestru.
105 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189963