KAPITOLA III • MYSTIKA A PSYCHOLOGIE
97
O takových osobách můžeme říci jen tolik, že se jim skutečnost představuje za abnormálních podmínek a abnormálními způsoby, a že jsou nuceni vyrovnat se s ní právě za těchto podmínek a způsobů. Díky jejich zvláštnímu duševnímu ustrojení vidí jeden aspekt vesmíru tak ostře, že všechny ostatní obrazy jsou ve srovnání s ním mlhavé, neurčité a neskutečné. Proto když geniálně nadaní lidé — mystici, umělci, vynálezci — obětují celý svůj život tomuto jednomu objektu, této jediné vizi pravdy, není to sebezapření, ale spíše sebenaplnění. Obracejí se od neskutečného, aby se soustředili na skutečné. Celá osobnost pak přijímá jisté rytmy nebo harmonie (nebo s nimi vstupuje do styku), které existují ve vesmíru, ale které orgány vnímání ostatních lidí nedokážou zachytit. „Zde je prst Boží, záblesk vůle, která to působí!“ zvolá abbé Vogler, když mu zvuky rostou pod rukama. „Verše přišly,“ říká básník. Neví jak — jistě ne na základě promyšlené úvahy. Tak je to i s mystikem. Madame Guyonová ve své autobiografii konstatuje, že když psala svá díla, zažívala náhlý a neodolatelný sklon chápat se pera, ačkoli se cítila zcela neschopna literární práce a ani neznala téma, o kterém byla puzena psát. Kdyby tomuto impulsu vzdorovala, bylo by to za cenu největších obtíží. Začala pak psát mimořádně rychle — slova, propracované argumenty a vhodné citáty jí přicházely bez uvažování a tak rychle, že jedna z jejích nejdelších knih vznikla za jeden a půl dne. „Když jsem psala, pozorovala jsem, že píšu o věcech, které jsem nikdy neviděla. A během tohoto zjevení mi bylo dáno světlo, abych viděla, že v sobě mám poklady vědění a pochopení, o nichž jsem nevěděla.“105 Podobná tvrzení známe od sv. Terezie — ta prohlašovala, že když psala své knihy, byla neschopná psát cokoli kromě toho, co jí do mysli vkládal její Mistr.106 To říká i Blake o svém „Miltonovi“ a „Jeruzalému“: „Psal jsem tyto básně bezprostředně podle diktátu, dvanáct nebo někdy dvacet nebo třicet řádek najednou, bez promýšlení a dokonce proti své vůli. Čas, který zabralo psaní, tedy jako by neexistoval a bez práce nebo studia vznikla dlouhá báseň, která vypadá jako celoživotní dílo.“107
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189961
98
M Y S T I K A • M Y S T I C K Á FA K TA
To jsou samozřejmě extrémní podoby oné zvláštní schopnosti automatického psaní, kdy se slova a postavy objevují a seskupují navzdory autorově vůli — stopy této schopnosti má většina básníků a spisovatelů. Takové psaní je pravděpodobně příbuzné automatickému psaní „médií“ a jiných senzitivních osob, u nichž se tohoto vyjadřovacího kanálu zmocňuje často neuspořádaná a inkoherentní podprahová mysl. Podprahová mysl velkého mystika nicméně není neuspořádaná. Je abnormálně senzitivní, velmi nadaná, bystrá a ostražitá — klenotnice, ne sklad harampádí — a v průběhu své výchovy se stává vysoce ukázněným a obratným nástrojem poznání. Proto jestliže se její obsahy vynořují a jsou normálnímu vědomí předkládány ve formě jasnozřivosti, „hlasů“, vidění, automatického psaní nebo jakéhokoli jiného překladu nadsmyslového do řeči smyslového vnímání, nemohou být diskreditovány jen proto, že bezcenná nevědomá oblast chatrnějších povah se někdy projevuje stejným způsobem. Blázni jsou často užvanění, ale mnoho řečníků je duševně zdravých. Shrňme: jaká hlavní relevantní charakteristika jsme našli na tomto situačním náčrtu duševního života člověka? 1) Tento život jsme rozdělili — nepříliš jistě — podle pohyblivé čáry, které psychologové říkají „práh vědomí“, na povrchový život a nevědomé hlubiny. 2) V povrchovém životě, ačkoli jsme poznali jeho podstatnou celistvost, jsme rozlišili tři pozoruhodné a neustále přítomné aspekty — trojici v jednotě: cítění, myšlení a vůli. Mezi nimi jsme museli přisoudit primát cítění jakožto síle, která uvádí mechanismy myšlení a vůle do pohybu. 3) Viděli jsme, že výraz tohoto života má dvě komplementární podoby — konaci nebo vnější jednání a poznání nebo vnitřní vědění, a viděli jsme také, že první z nich, která je dynamické povahy, je ponejvíce dílem vůle podněcované emocemi, zatímco druhá, která je povahy pasivní, je záležitostí intelektu. Odpovídají dvěma hlavním aspektům, jež člověk rozlišuje v univerzálním Životě — Bytí a Dění. 4) Ani konace ani poznání — jednání ani myšlení — jak je provádí tato povrchová mysl (která se tak, jak je, zabývá přirozenou existencí
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189961
KAPITOLA III • MYSTIKA A PSYCHOLOGIE
99
a kterou ovládají prostorové představy), nejsou s to navázat kontakt s absolutnem nebo transcendentním světem. Takové jednání a takové myšlení jedná jen s materiálem, který přímo nebo nepřímo poskytuje smyslový svět. Svědectví mystiků a všech osob, jež mají „instinkt pro Absolutno“, nicméně ukazuje na to, že v člověku existuje další schopnost — vlastně hlubší já, já, které okolnosti každodenního života zpravidla drží „pod prahem“ vědomí a které se tak stává jedním z faktorů „podprahového života“ člověka. Toto skryté já je primární hybná síla mystiky a žije „substanciálním“ životem ve styku se skutečným nebo transcendentním světem.108 5) Jisté procesy, za jejichž případ je považována kontemplace, mohou stav vědomí natolik změnit, že umožní vynoření tohoto hlubšího já — pak se tím, zda do vědomého života vstupuje více nebo méně, stává z člověka více nebo méně mystik. Mystický život proto zahrnuje vynoření transcendentního já z hlubokých úrovní, jeho zachycení v poli vědomí a „konverzi“ nebo přeskupení povahy člověka — jeho cítění, myšlení a vůle — kolem tohoto nového středu života. Jako závěr této kapitoly tedy zjišťujeme, že předmětem mystického dobrodružství, viděno zevnitř, je uchopení transcendentní Skutečnosti — nebo kontakt s ní — kterou jsme se v předchozí kapitole pokusili definovat zvenčí. Zde, v naplnění nejvyšší pozemské lásky, jsou poznání a společenství totéž; máme-li si uvědomovat nebe, musíme se s ním „stát jedno v dokonalém štěstí“. Ten aspekt naší bytosti, jímž můžeme tohoto společenství dosáhnout, „morek duše“, jak jej nazývá Ruysbroeck, obvykle leží pod prahem našeho vědomí, avšak u některých abnormálně energických a vitálních povah může být za jistých příznivých podmínek uvolněn různými pomůckami, například kontemplací. Jakmile se nicméně jednou vynořil, bere si na pomoc aspekty vědomého já. Povrch musí spolupracovat s hlubinami a nakonec se s nimi sloučit, aby došlo ke sjednocení vědomí na vyšších stupních, které jedině může ukončit nepokoj člověka. Srdce, které touží po Všem, mysl, která je chápe, vůle, která na ně soustředí celé já — to vše musí být zapojeno do hry. Já musí kapitulovat, nemusí však být zničeno, jak se domnívali někteří kvietisté. Umírá jen proto,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189961