Když ho obraceli, Vitaličovi uvízla mezi větvemi noha. Stačil zařvat, aby ostatní upozornil, že ho to skříplo, ale strom se znenadání proměnil ve vrtuli, přetočil se a celou svou vahou stáhl Vitaliče pod vodu. Nevěřili jsme svým očím. Všichni se vrhli do vody, aby ho vytáhli, ale on už tam nebyl, nebyl ani zaklesnutý ve větvích, ani nikde jinde v okruhu několika metrů. Tak jsme okamžitě uzavřeli sítěmi místo kolem stromu, aby jeho tělo neodnesl proud. Potom jsme začali prohledávat dno. Skákali jsme do té špinavé vody, kde nebylo nic vidět, a hrozilo nám, že se o něco praštíme. Taky jednoho z nás zasáhl kmen, ale naštěstí ne moc silně. Jenže po Vitaličovi nikde ani stopy. Po deseti minutách marného pátrání jsme se po sobě jen vztekle dívali. Vzpomínám si, že jsem se dál vrhal pod vodu, až dolů, na dno, pět nebo šest metrů, a šátral jsem rukama v prázdnotě. A pak jsem najednou něco objevil, byla to noha! Pevně jsem ji sevřel, opřel si ji o tělo, skrčil jsem se a zapřel se nohama o dno, pořádně jsem se odrazil, jako bych najednou vymrštil pružinu, a vmžiku jsem byl zpátky na hladině. Teprve pak mi došlo, že ta noha patří Melovi. Z vody mu vykukovala hlava a udiveně na mě zíral. Naštval jsem se a vrazil mu do tváře ránu pěstí. Odpověděl mi stejně a pěkně mě zrychtoval. Vitaličovo tělo se nám nepodařilo najít, pátrali jsme celou hodinu. Všichni jsme byli unavení a nervózní, mnozí se mezi sebou začali hádat; vzduchem lítaly urážky, každý chtěl svalit vinu na druhé. V takových chvílích, když jsou všichni proti všem, si člověk začne všímat, jací jsou lidé doopravdy, a udělá se mu špatně z toho, kdo je a kde je. Už jsem necítil ruce ani nohy, nemohl jsem dál plavat, tak jsem se vrátil na břeh a natáhl se na zem. Nepamatuju se jak, ale usnul jsem. Když jsem se probudil, byl večer. Někdo se mě ptal, jestli mi něco není. Byl to můj kamarád Gigit, v ruce držel láhev vína. Ostatní seděli u ohně a opíjeli se. Znovu jsem se cítil plný síly a zeptal jsem se Gigita, jestli se našlo Vitaličovo tělo. Zavrtěl hlavou. [98]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189946
Tak jsem šel za ostatními a zeptal se jich, proč se opíjejí, když tělo našeho kamaráda je pořád někde v řece. Věnovali mi lhostejný pohled, někdo byl zlitý pod obraz, většina byla unavená a skleslá. „Poslyšte,“ řekl jsem, „já pojedu rozhodit sítě do Srpu.“ Srp bylo místo na řece, asi o dvacet kilometrů dál po proudu. Říkalo se mu tak, protože tam řeka dělala širokou zatáčku, která se podobala srpu. V té zátočině se voda zastavovala a zaplavovala břeh, takže to vypadalo, jako by se proud nehýbal. Všechno, co odnesl proud, skočilo dřív nebo později tam. Kdyby se průplav u dna přehradil sítí, mohlo by se v ní Vitaličovo tělo zachytit. Jediný problém byl, že kvůli záplavám se řeka zaplnila vším tím nepořádkem, a tak se síť musela pořád měnit, jinak by se do ní nachytalo moc věcí a hrozilo by, že se při vytahování protrhne. Přidali se ke mně Mel, Gigit, Běsa a Němej. Jeli jsme na mých dvou člunech, měli jsme moji a Melovu síť. Sítě použité na vylovení utopenců se pak musejí vyhodit, anebo se schovají a vytáhnou se jen při další smutné příležitosti. Měl jsem asi deset různých sítí na různé účely, nejlepší byly ponorné, které unesly velkou váhu a mohly zůstat ve vodě hodně dlouho. Měly tři vrstvy, aby lépe udržely úlovek, a byly velice hustě pletené. Vzal jsem svoji nejlepší síť a vyrazili jsme. Rozhazovali jsme sítě celou noc, nepřetržitě jsme je čistili, na dně řeky bylo všechno možné, spousta těl různých zvířat. Ale nejhorší byly větve, protože když se zapletly do sítě, šly špatně vytáhnout a protrhávaly oka. Do rána jsme měli ruce scvrklé, než jsme si je osušili, už byly zase mokré, protože jakmile jsme vyčistili síť na jedné straně, už byla plná na té druhé, takže jsme tam běželi, a hned jak jsme ji vyprázdnili, museli jsme se vrátit na předchozí místo. Potom přijel Gagarin a ostatní kluci, aby nás vystřídali. Byli jsme unavení, usínali jsme vestoje. Okamžitě jsme sebou plácli na zem do trávy a ve chviličce už jsme spali. Kolem čtvrté odpoledne našel Gagarin s ostatními Vitaličovo tělo. Poškrábané a pořezané, ze zlomené pravé nohy trčela kost. Vitalič byl modrý jako všichni utopenci. Přivolali jsme lidi z naší čtvrti. Odvezli ho domů jeho mámě. Šli jsme tam taky, abychom jí řekli, jak se to stalo. Byla zoufalá, bez ustání plakala [99]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189946
a všechny nás objímala, tiskla nás tak silně, až to bolelo. Myslím, že sama pochopila, nebo jí to možná řekl některý kluk z centra, co jsme se nadřeli, abychom našli tělo jejího syna. Pořád nám děkovala, dost mě vzalo, když jsem ji slyšel, jak říká: „Děkuju, děkuju, že jste mi ho přinesli domů.“ Nedokázal jsem se jí podívat do obličeje, trápilo mě, že jsem možná neudělal všechno, abych tělo jejího syna našel. Všichni jsme byli šokovaní, zdrcení. Nedokázali jsme snést ani pomyšlení na to, že osud nás připravil o člověka, jako byl Vitalič. A tak když jsme se vyskytli v okolí centra, vždycky jsme se stavovali u tety Káti, Vitaličovy mámy. Nebyla vdaná, její první druh, Vitaličův otec, se s ní nestačil oženit, protože ho odvedli na vojnu a poslali do Afghánistánu, kde ho prohlásili za nezvěstného zrovna v době, kdy byla těhotná. Teta Káťa teď vedla ten malý podnik, o kterém jsem se zmínil, něco jako restauraci, a žila s novým druhem, dobrým člověkem, zločincem, který měl na starosti ilegální obchody. Pokaždé když jsme k ní šli, přinesli jsme jí jako dárek květiny, protože jsme věděli, jak moc je má ráda. Jednou nám řekla, že ze všeho nejvíc na světě by si přála mít citroník. Rozhodli jsme se, že jí ho opatříme, jediný problém byl, že jsme nevěděli kde, nikdo z nás žádný citroník v životě neviděl. Někdo nám tedy poradil, ať to zkusíme v botanické zahradě, kde mají vystavené všechny rostliny, co rostou v teplých krajích. Nějakou dobu jsme pátrali, až jsme našli nejbližší botanickou zahradu v Belgorodu na Ukrajině, u Černého moře; tři hodiny cesty od nás. Vyrazili jsme v dokonale organizované skupině, bylo nás asi patnáct, všichni se chtěli toho citronového podniku zúčastnit, protože všichni měli rádi tetu Káťu a snažili se jí pomoct a udělat jí radost, jak jen mohli. Když jsme přijeli do Belgorodu, koupili jsme si do botanické zahrady jen jedinou vstupenku: na ni jeden z nás prošel, ze záchodu ji pak podal okýnkem dalšímu a tak dále, dokud jsme se dovnitř nedostali všichni. Přidružili jsme se k nějakému školnímu výletu a přiblížili se ke svému cíli. Nebyl to nijak veliký strom, jen o něco vyšší než keř, měl zelené listy a ve větru se na něm houpaly tři žluté citrony. Mel bez meškání prohlásil, že ty citrony jsou umělé, že je přilepili, aby to dobře vypadalo, a že je to jen obyčejný keř. Takže jsme museli strom [100]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189946