chu probíral tou korespondencí s lidma úcty vzbuzujících jmen, jak Charles Dellanouy107 (teď nevim, jak se to píše), a rád bych věděl, jak to všechno nakonec zhaslo. A padla na mě přitom nálada nylonového věku a smutek, že už ten věk není a odešel do nenávratna. Ale co se dá dělat a mějme naději, že všechno bude v budoucnosti tak dobré, jak dobrá se nám jeví tahle minulost. Já nemám teď náladu psát skoro o ničem jinym, než o tom, jak šíleným vztekem mě naplňuje aféra s doktorátem. Na Svobodu už mým jménem útočí soustavně tři lidé, aby mi to přečet, on se k tomu nemá a já zoufale pozoruju, jak mi utíká jeden vzácný předvojnový den za druhým, každý naplněn něčím, co není ani študium, ani lenošení a z čeho nemají prospěch ani moje vědomosti, ani moje duše a srdce. Jsem nasraný na nejvyšší míru a musim to říct takhle sprostě, ponivač to je jediný přibližně přesný výraz na ten stav. Minulého týdne jsem se zúčastnil dalšího internátního školení, tentokráte politické ekonomie. O kursu byl vydán oficiální posudek v tom smyslu, že „všichni posluchači byli na výši, co se týče ovládání učení všech učení – marxismu-leninismu“. Přemýšlel jsem o tom a došel jsem k názoru, že marxismus v polostráveném podání českých učitelů byl by vědou, která by mě rozhodně nemohla strhnout ani zapálit. A myslel jsem na starého dobrého André Bretona a že v jistém smyslu měl docela pravdu, když povídal, že každá velká myšlenka se znehodnocuje stykem s masami, a když jsem naslouchal nepopsatelným debatám o dialektice a ekonomii, v nichž padly desetitisíce slov, ale snad ani jedno, které by mělo pořádný smysl v souvislosti, v níž padlo, a když jsem klesal v studijních kroužcích pod pracným a zdegenerovaným citátismem, v kterémžto stylu práce je jakékoliv myšlení absolutně eliminováno a nahrazeno oněmi známými přeadjektivizovanými superultranadfrázemi, zalitoval jsem Marxe a Engelse a jejich ironické výroky a věnoval jsem se svádění jedný kolegyně místo marxismu. Což se mi 107
Charles Delauney (1911–1983), významný francouzský jazzový kritik a publicista, spoluautor první velké jazzové diskografie Hot Discographie (1936), vydané v mnoha překladech a reedicích.
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189920
nakonec zdařilo a zdá se, že jsem získal na nějaký čas zábavu na neděle, a tu si vzpomínám na Tvoje kouzelné protektorátní deníky a na problém dívky, která by měla ve všední den práci, ale v neděli volno, aby nekolidovala s ostatníma zálibama a zaměstnáníma. A včera jsem podnikl malý výlet do minulosti, neb bylo ve vzduchu a na nebi už jaro a v zámecké aleji chladný sluneční paprsky pronikající mezi holýma větvema, a tak sem navštívil zámek a chodil se třema výpravama jeho komnatami a díval se na ty feudální ksichty Piccolominů a jejich krásných manželek a holandská zátiší a japonské miniatury a čínské, dánské a jiné štíhlé a ušlechtilé vázy a lustry s amorkama a měl jsem zase svoje starý feudální pocity a svět mi připadal pitomej a nepoetickej. Jaro už docela jistě přichází a já si vzpomínám na jedno písmo, cos mi o tomto tématu napsal loni na jaře, a já mám nepříjemnej dojem, že to je moje poslední jaro, a z něj zase vztek, že ho tak blbě promarňuju. Člověče, kdyby už přešly všechny tyhle stíny vojny a jinejch nepříjemností a mohlo se splnit naše přání, a mohli sme být v Praze v nějakých slušných místech s dostatkem času na lepší věci života a mít zase nějakej gramoklub a nějakej jazzovej časopis a muziku a hemingwayovský romány a dívky a všechno. Ale odvrhněte všechny naděje, bez naděje zcela stejně je a zdá se, že tyto dny jsou poslední.108 Milý P. L., napiš mi zase a užívej všechno, co ze života tam užít můžeš beze zbytku, a nic si nenechávej do rezervy. Těším se na Tvůj dopis a na referát vo těch písničkách a je mi ze všeho nejistě a blivno a blues is everywhere. Tvůj Errol
108
Jde o odkaz k již zmiňované vlastní básni „Zdá se / že tyto dny jsou poslední“, otištěné v úvodu této knihy.
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189920
34 J. Š. Lubomíru Dorůžkovi [Náchod (?)], 25. 3. 1951 Milý P. L. Byl jsem v Praze ohledně registrace, všichni absolventi fakulty, kteří hodlají ještě složit nějakou zkoušku, musejí se totiž do konce března dát zaregistrovat a pak do konce dubna 1952 tu zkoušku složit, a při té příležitosti jsem navštívil jednak redakci Československého spisovatele a jednak přítele Koláře.109 Obě ty návštěvy na mě silně zapůsobily a to celkem souhlasným dojmem. Do Čsl. spisovatele jsem totiž zaslal báseň na mírové téma110 s úmyslem připravit si trochu půdu pro prezenční službu (asi jako Ty jsi studoval dechovkové arrangementy) a měl jsem tam o tý básni dlouhý rozhovor s jakýmsi redaktorem, při němž jsem měl pořád dojem, že někdo z nás mluví z cesty a že někdo z nás je blbej. Podrobil totiž báseň ekonomicko-politickému rozboru a vytýkal mi mimo mnoho jiného např. verš, kde se píše, jak kluci hází kamením, ponivač cílem naší výchovy prý je odvést mládež od takovýchto surových zábav, nebo verš o dětech, které přicházejí ulepené na svět, ponivač to prý v čtenáři vzbuzuje odpor k dětem a je to naturalismus, a neustále mi doporučoval, abych šel do závodu mezi dělníky a pozoroval je při práci, a když mi pak vytýkal scénu, v níž mladá tkadlena pracuje u plnoautomatu v šortkách, že prej to je dělaný podle americkýho magazínu a ne podle skutečnosti, tak mě to už namíchlo a řek sem mu, že to je právě podle skutečnosti a aby se přišel podívat do Náchoda do Tepny a spočítal na prstech holky, který u automatů nepracujou v šortkách, načež on prohlásil, že z celý básně vyzařuje buržoazní umíněnost, a já sem ho opustil. A tak sem se definitivně vzdal úmyslu pomoct si před vojnou něčím takovýmhle. Musel bys ovšem ten rozhovor slyšet, abys nabyl správnýho 109 110
Jiří Kolář (1914–2002), básník a výtvarník. Jde o nikdy nepublikovanou básnickou skladbu Věci života (1951), sepsanou se zřetelně „zištným“ záměrem, který J. Š. v dopise přesně charakterizuje.
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189920