veřejný bál saintlouiských demokratů, protože věděla, že tam Ambrose bude. Dostavil se s třemi poručíky, Clara se sice snažila kuplovat, ale Ambrose se mnou absolvoval jen jeden taneček, aby se neřeklo, a pak začal pilně roztáčet kuplířku.“ „A já se kvůli němu užírala výčitkama svědomí!“ řekla jsem s upřímným hněvem, už dost plná krásné tekutiny, neboť jsem si vzpomněla na smutnou železniční stanici a na Ambrose na ní. „Léčil se z tvý neodpovědný citový ukvapenosti, Lorrainko,“ usadila mě Maggie. Ale nechtěla jsem se dát: „Úspěšně, podle toho, co říkáš.“ „Dost,“ pravila Maggie. „Mě roztáčel poručík, na kterým hezký bylo jen jméno – přesně vzato půl jména: Leonidas Brumble. A najednou do sálu vešli čtyři jižanský kavalíři z Balíkova. Měli v hlavě to, co tam máme teď my, ale asi něco lacinějšího. Hned si povšimli Clary a jeden z nich, asi primus inter pares, oslovil Ambrose: ,Pane kapitáne, líbí se mi vaše dáma. Zatančím si s ní!‘ a sáhl po Claře. Ambrose ho chytil za ruku a pravil: ,Pane!‘ Můj tanečník Brumble mě přestal roztáčet a prodral se k Ambrosovi. Šla jsem za ním, ostatní poručíci taky, i jejich slečny v závěsu. Vypadalo to na rvačku. ,Pane!‘ zaopičil se Jižák. Chvíli se měřili pohledy, až Jižák přerušil mlčení: ,Slyšel jste mě, pane kapitáne?‘ Tanec v sále ustal, napětí zhoustlo.“ „Rozbili si nos?“ „Žádná taková vulgarita,“ pravila Maggie. „Ambrose nás oslovil tónem gentlemana, ,Dámy, prosím, následujte mě,‘ a proklestil nám cestu davem. Jižák za naším konvojem vykřikl: ,Armáda Spojených států má strach?‘ Došli jsme ke schodišti, Ambrose galantně naznačil, že máme jít nahoru, a řekl Jižákovi hlasem jako z ledu: ,S takovými, jako jste vy, pane, naše dámy netančí!‘ Jeho jankejský přízvuk popudil nějakýho hromotluka v kruhu okolostojících: ,Naši vojáci nejsou pro vaše dámy dost dobrý, Jankejče?‘ zeptal se výhrůžně. Ambrose si ho po westpointsku prohlédl od hlavy až k patě a naježil licousy. ,Takovíhle páni ne, pane!‘ Pak důstojně vystoupil po schodech k nám na balkón. Tam jsem se zbytek večera dívala, jak si ho Clara omotává kolem prstu, ačkoliv měla kuplit.“ „Ale neomotala si ho.“ Maggie na mě pohlédla zlomyslně. „Jenom ho vyléčila. A tak já –“ Mizera milý Ambrose. „Co ty?“ „Vytratila jsem se s Brumblem.“ „Kam?“ „To ti nepovím, protože to nevím. Vím jenom jedno.“ „A to?“ „Že tu noc jsem přišla o panenství.“ „Au!“ „A ještě něco.“ „Co?“ „Co myslíš?“
8. Z frází se původní smysl vytrácí, ale Ambrose v těch prvních májových dnech 1863 vrátil význam rčení „udělat s někým krátký proces“, protože přesně to s Vallandighamem provedl. Soud trval všeho všudy tři dny a hned po rozsudku předložil Vallandighamův advokát u Federálního soudu distriktu Ohio podání soudci Humphreymu Leavittovi, aby jeho klientovi přiznal právo na uplatnění zásady habeas corpus. Kdyby mu byl soudce vyhověl, případ se musel postoupit civilnímu soudu státu Ohio, kde generál neměl vliv. Meč nad Vallandighamem visel tedy na vlásku rozhodnutí starého soudce Leavitta – dilema, které sudímu nikdo nezáviděl, protože po mnoha úvahách v novinách, na politických schůzích, v hospodách i v soukromých salónech vykrystalizovalo v otázku právní teorií patrně nezodpověditelnou: zda má či nemá Rozkaz č. 1 – jak Vallandigham říkal Ústavě – platnost přírodních zákonů. Ve světle okolností, které vyšly najevo později, neměl Ambrose ve výběru svých, dle Hascalla „vesměs dobrých mužů“ nejšťastnější ruku. Na to se ovšem naštěstí přišlo s křížkem po funuse. Kléma tou dobou už seděl v krásném hotelu Clifton House v kanadských Niagara Falls. Odtamtud jej ale brzo vyhodili, protože emisaři z Chicaga za ním přijížděli zwhiskovaní a hotelová klientela, většinou zámožné vdovy, si stěžovala. Musel se přestěhovat do poněkud ošuntělejšího hotelu Table Rock a teprve tam se dozvěděl podrobnosti o svém tribunálu. První z Hascallových „dobrých mužů“, kapitán Mayer, měl sice za sebou z hlediska vojenské profese úctyhodnou kariéru, neboť než nabídl služby armádě Unie, zúčastnil se v řadách několika evropských sborů potlačení celé řady jiných povstání: v Americe se však zapomněl naturalizovat, takže jeho právo soudit občana Spojených států bylo nesporně sporné. Jiný přísedící, plukovník Harred, byl sice rozený Američan, jenomže si těsně před válkou odseděl trest za „provozování domu prostituce“, a byl tedy spíše bordelmamá než něčí ctihodnost. Ambrosově galérii vévodil ovšem vojenský prokurátor James M. Cutts; toho pár měsíců po Vallandighamově procesu přistihl podomek hotelu Burnett House, jak ve svém pokoji stojí na židli a světlíkem nahlíží do sousední suity, kde se tou dobou chystala na lože dcera senátora Hawkinse z Indiany. Šťastnou ruku tedy Ambrose neměl, ale díky Bohu to neprasklo, než se vyjádřil soudce Leavitt. Soudce si lámal hlavu právnickým hlavolamem pět dní, až nakonec došel k závěru vlastně podobně americkému jako Rozkaz č. 1. Po letech můj vnuk (nebo pravnuk?), který studoval filozofii na Kolumbijské univerzitě, prohlásil, že Leavittovo rozhodnutí bylo v duchu teorie zvané pragmatismus, jež, slovy mého vnuka nebo pravnuka, spočívá v tom, že „moderní člověk se odvrací od abstrakcí, od řešení čistě verbálních a od předstíraných absolutností a hledá konkrétní fakta“. To na mě bylo trochu učené, tak jsem řekla svému potomkovi, že Leavitt se prostě řídil selským rozumem. Máli být za platnou přijata doktrína, napsal ctihodný soudce, že každý, kdo je obžalován a usvědčen ze zlovolné neloajálnosti, již nepokrývá kriminální právo naší země, a nachází se ve vazbě z rozhodnutí vojenské autority, musí být na základě habeas corpus soudci a civilními soudy osvobozen, a že neexistuje síla, jež by jej dočasně směla umístit tam, kde nemůže tropit neplechu, potom není třeba argumentů, aby se dokázalo, že taková věc bude mít nedozírné následky a velice vážně ohrozí akce naší vlády. Jako soudce se neodvažuji vzít na sebe strašlivou odpovědnost, implikovanou souhlasem s takovou doktrínou.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189916
9. Maggie vstala a začala se procházet po salóně. Druhá karafa už taky nebyla plná. Maggie se zastavila před mramorovou hlavou římské dívky s jedním modrým okem a dlouho na ni mlčky zírala. Pak přešla k oknu a zadívala se na cincinnatskou májovou noc. Objevila se Jasmine, obhlédla situaci a zmizela. Maggie se vrátila do křesla. „Ten hromotluk, co ho Ambrose zpražil, byl novinář,“ řekla. „Druhý den napsal pro st. louiský Dispatch článek o bálu, jehož důstojný průběh narušilo pouze nevhodné vystoupení jakéhosi groteskně olicousovaného snoba v uniformě armády Spojených států, jenž se zřejmě domnívá, že st. louiská společnost není pro jeho jankejské dámičky dost dobrá.“ „Předpokládám, že ho Ambrose vyzval na souboj,“ řekla jsem. „Svýho druhu souboj,“ pravila Maggie. „Objevil se v redakci saintlouiského Dispatche s bejkovcem a vyšlo to na těžké ublížení na těle.“ Podivila jsem se: „Neměla jsem tušení, že Ambrose kdy seděl.“ „Neseděl přirozeně nikdy. Švihák jako Ambrose měl v St. Louisu trochu moc přímluvkyň, aby si na něho nějaký buran dovoloval. Soudce rozhodl, že pan kapitán jednal ve spravedlivém, i když trochu vleklém rozhořčení nad urážkou svých dam, a hromotluk se tím natolik znemožnil, že musel zmizet z města. Dělal prej potom vyvolávače na otrockejch aukcích v New Orleansu.“ Odmlčela se. Ve světle svíček neměla už tak popelavou pleť. „Taky bych vlastně mohla psát romány,“ vzdychla. „Jenže kdo by čet tragédie?“ „Ty bys nepsala tragédie. Jsem ráda, že –“ zaváhala jsem, ale pak jsem dokončila, co jsem načla, „– že přes všechno, co tě potkalo, seš pořád, jaks bývala.“ „Jo. Směju se, abych nemusela brečet. Je teprv půl roku od Fredericksburgu a ani nedržím smutek po Leonidasovi.“ V očích už zase veselost veškerá žádná. „Ale jako gentleman se tenkrát Leonidas nezachoval,“ řekla. „Jak to myslíš?“ „Jako gentleman se zachoval Ambrose.“ „Já ti nerozumím.“ „Jak bys taky mohla, Lorrainko.“
10. Výprask, který Ambrose uštědřil buranovi ze St. Louis, byla legrace. Ten druhý výprask – vlastně jenom facka – charakter frašky neměl, ale to jen proto, že děťátko umřelo. Naše životy, zdá se mi, zabarvuje náš konec. Udává tóninu. Ne začátek. Svou odvrácenou smrt přežilo děťátko jenom o dva měsíce. Kdyby bylo zemřelo, kdy mělo zemřít, Maggie si ušetřila dvanáctiletou kalvárii, jež skončila teprve na Marye’s Heights. A dobré úmysly se někdy – často? – zvracejí v nedobré následky a zlé – snad – v prospěch. Maggie dávno odešla – bydlela v Cincinnati u své bohaté, a přesto neprovdané tety Hermiony Collinsové, kterou jsem znala, protože mi po smrti na jezeře dohodila Jasminu. Zůstala jsem sama ve velkém domě – můj muž přednášel v Chicagu – a v posteli jsem naslouchala smutné písni, jež ke mně doléhala z Jasmininy komůrky – Jednou sem nahoře, pak zas dole, někdy až na dně, Bože můj! – a věděla jsem, že pravdu měl mizera Leonidas, ale že Maggie se ubránila strašlivému hříchu a byla za to strašlivě potrestána. Zachránil ji ne anděl strážce, nýbrž vidina pekla: pedagogika našeho nevyzpytatelného tvůrce, jehož cesty jsou opravdu podivné. Dům stál u řeky a vypadal jako lebka. Bílé, vápnem natřené průčelí, dvě tmavá okna nahoře v poschodí, v přízemí uprostřed otevřené dveře a za nimi záře – skutečně narudlá – plápolajícího krbu vzadu v prostorné místnosti. Maggii se vzpříčily nohy, Leonidas ji dovnitř musel strkat. Před krbem stálo holé bílé lůžko, ne špinavé – doktor měl klientelu v nejlepších st. louiských kruzích – ale holé jako katafalk, za ním černá ježibaba. St. louiský doktor už ve vestě, rukávy bílé košile vyhrnuté, rudý plastrón ve výstřihu vesty a na malém stolečku před ním otevřená etuje, v ní na černém sametu rozložené nástroje. Maggie se rozječela, Leonidas ji držel, doktor a ježibaba si vyměnili pohledy, čarodějnice přistoupila k Maggii a mazlivým hlasem kojných řekla: „No tak, zlatíčko, no tak,“ chtěla Maggii pohladit po tváři, ale Maggie ji odstrčila, řvala. Doktor se chvíli díval chladnýma očima zkušeného satanáše, potom sklapl etuji, nástroje zmizely, Maggie řvala. „Well, pane poručíku,“ řekl satanáš, „vaše dáma, jak vidím, nesouhlasí.“ Začal si shrnovat rukávy a Leonidas pravil vztekle: „Počkejte, já to zařídím – “ „Ne tady, pane poručíku,“ řekl doktor, oblékl si sako a ukázal ke dveřím. „Zaplatil jsem předem!“ vykřikl Leonidas. „Ale mylně jste mě informoval, že dáma je svolná.“ „Však ona bude!“ „V tom případě mě navštivte a dohodneme nový termín. Ovšem –“ satanáš spočinul zrakem na Maggii, „nemáte mnoho času. Neměli jste zákrok tolik odkládat.“ Leonidas se podvolil Maggii, dal se táhnout ke dveřím. Ještě se otočil: „A ty peníze –“ „Považujte je za náhradu ušlého času. Sbohem, pane poručíku.“ „Odkládat,“ řekla Maggie. „Já prostě nechtěla. Uhasit plamínek života – souhlasila bys ty?“ Otřásla jsem se. „Mělas ho aspoň trochu –“ „Nenáviděla jsem ho. Po bále v St. Louisu se neukázal, a to mi vyhovovalo. Jenže pak jsem zjistila, co jsem zjistila, a napsala jsem mu dopis. Přijel a hned měl řeči o tom doktorovi. To jsem ho začla nenávidět.“ Mlčela, chudák kamarádka. Spadla do odvěké ženské pasti a po útěku ze satanášovy kuchyně si Brumbla vzala. Jinak to v Liberty nešlo. „Spadla jsem do pánský pasti,“ Maggie se křivě usmála. „Já ti zase nerozumím, Maggie –“ „Jak bys mohla,“ řekla jako prve. „Já byla rozhodnutá zůstat sama, svobodná s děťátkem. Asi bych odjela sem do Cincinnati, teta Hermione by mě vzala k sobě. Ona jako kdyby vypadla z okna slečně Marlowové, jestlis četla Pýchu a pokoru.“ Zahořely mi tváře. V tom románku, jednom z mých prvních, se hodná tetička ujme proti lásce bezmocné Willifredy,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189916
která – byl to koneckonců jeden z mých prvních opusů – nedosahuje ještě mého obvyklého standardu chytrosti. Zato mladý farmář ze Středozápadu Percy, s nímž se dívka z Los Angeles seznámí na návštěvě u příbuzných v New Yorku, je už hezký. Slíbí manželství, odjede vše přichystat na svou farmu, ale za měsíc, kdy si má pro Willifredu přijet do Los Angeles, se tam neobjeví. Energická slečna Marlowová na něho najme Pinkertonovy agenty – jasněji se naznačit nedalo, že následky setkání v New Yorku nebyly toliko citové. Nakonec se ukáže, že pouze hezký Percy si spletl Los Angeles se San Franciskem, kde Willifredu na adrese 12 Maple Street nenašel. Proto pojme podezření proti slečně Christieové, která bydlí v čísle 12 Maple Street, a jelikož mu farma hodně vynáší, uchýlí se rovněž k Pinkertonovi. Obě skupiny detektivů se úkolu zhostí s úspěchem, k němuž se ovšem musí propracovat řadou dějových zvratů. Milenci se ještě jednou nesejdou, neboť pinkertonovci z Los Angeles dopraví Willifredu do 12 Maple Street v San Francisku a jejich kolegové dovedou Percyho na touž adresu v Los Angeles. Na chvíli jsem se dokonce zabývala myšlenkou udělat ze staré slečny Christieové pana Christieho a zakončit příběh dvojsvatbou. Nakonec však hodná teta Marlowová zůstala na ocet a jenom se stala kmotrou holčičky vzešlé z mojí fantazie. Hořely mi tváře. Proboha, jak může moje fraška Maggii v čemkoliv připomínat – Rudá jako mák jsem řekla: „Četla, ale opravdu nevím –“ „Jenže i kdyby život byl taková fraška, jako zaplať Pán Bůh je v románech Laury Lee,“ skočila mi do řeči Maggie, „tetě Hermioně by taková hloupost ani nenapadla. Ta není z frašky, ale z Cincinnati. Napadlo to někoho jinýho. A zavinila jsem to já.“ Odmlčela se, pohladila růžový hřbet mého nejnovějšího dílka a já zas pocítila, jak se mi krev hrne do tváří. „Jenže co jsem prožila v tom domě jako z tvýho oblíbenýho básníka,“ řekla moje kamarádka, která asi četla víc, než přiznávala – ale proč potom Lauru Lee? – „to je snad polehčující okolnost. Ráda bych viděla tebe v tý situaci, Lorraine.“ „Já bych omdlela,“ řekla jsem, abych Maggii udělala radost. Ona mě ale znala. „Ty zrovna, náčelnice Šošónů! A já taky neomdlela. Jenom jsem se složila a složená jsem všechno vyklopila Claře. To jsem si vybrala tu pravou!“
11. Když jsem si přečetla Leavittův verdikt, něco mě přitáhlo k Humphreyho knihovně a užuž jsem sahala po přihrádce, kde měl vyrovnané své oblíbené filozofy, ale vyrušily mě moje dvě ratolesti, které vtrhly do pokoje s náramným vřískotem. Jimmy si držel v hrsti zakrvácený nos a krev mu z něho tekla až na prsa, kde proměňovala nový obleček v oděv vhodný pro sbírku šatstva pro chudé děti. Loretta se pronikavým sopránkem hájila větou vskutku klasickou: „Mami, von začal!“ Poručík Pettiford neměl tedy na dceřino chování ten dobrý vliv, jak jsem doufala. Po knize z Humphreyho filozofické přihrádky jsem proto sáhla teprve po letech, kdy jsem se dozvěděla, jak krásný Kléma sešel ze světa. Konec určuje tóninu. Ambrose chtěl Vallandighama dát k ledu v nevlídné pevnosti Warren v bostonském přístavu, ale Lincoln rozkaz změnil a nařídil krále copperheadů dopravit do štábu generála Rosenkranse v Murfreesboro, který jej pod bílou vlajkou odeskortoval na území Konfederace. Tím vmanévroval Jeffa Davise do trapné situace. Pro Ambrosův politický fištrón byl však takový manévr příliš složitý a on se bránil: tribunál složený „z nejlepších důstojníků“ (to bylo ještě před odhalením) vážil prý vhodnost deportace, rozhodl proti, a budeli on nyní nucen rozhodnutí změnit, utrpí jeho prestiž. Nejde mu o ješitnost, ale prestiž bude potřebovat v nadcházejících týdnech, kdy je třeba očekávat řadu podobných procesů, konaných na základě precedentu ex parte Vallandigham. Lincoln však trval na svém, a tak Ambrose, jako vždy, přání prezidentovo bez dalších výmluv splnil. 22. května nalodil vězně v cincinnatském říčním přístavu na dělový člun Exchange, z toho jej vysadili v Louisvillu a odtud ho zvláštními vlaky dopravili do Murfreesboro a pak bryčkou k předním liniím. Po komplikacích s neochotnými jižanskými důstojníky, jimž Vallandigham spíš smrděl než voněl, jej konečně Rosenkransův major Wiles vnutil konfederačnímu plukovníku Webbovi, kterému se nepodařilo včas se domluvit s generálem Braxtonem Braggem. Krásný Kléma se změnil v horkou bramboru.
12. Tečku za procesem s Vallandighamem udělal Dayton’s Weekly, kde napsali, že Vallandigham se svým řečňováním rychle zahrabával do nejhlubšího politického hrobu, z něhož ho vzkřísil Burnside. Budoucnost ukázala, že takový divotvorce Ambrose nebyl. Zmrtvýchvstalý Kléma zdaleka nebyl už ten starý tribun z divokých dnů v květnu 1863, kdy zvedal hlavu hádek z mědi a Vallandigham se rozhodl vsadit na kartu mučednictví. Nevyšla mu: ve volbách v říjnu 1863 kandidoval in absentia z Kanady, kam odjel, ani se na Jihu neohřál, neboť samozřejmě pochopil Lincolnovu hru a nehodlal zkompromitovat své mírové stoupence na Severu tím, že by za věc míru bojoval z bezpečí pod křídly Jeffa Davise – a ten nebyl tak hloupý, aby ho zdržoval. Ale vzdor svatozáři mučedníka a šťavnatě protičernošským heslům své kampaně neuspěl. Ještě za války se proto vrátil do Illinois – Georgie Morton cestou z Indianopolis do Columbusu „zabloudil“, aby ho nemusel zatknout – neprosadil se však ani na demokratické konvenci válečného roku 1864. A po válce? Rozhodl se vsadit na kartu, jak řekl můj moudrý muž, panta rei, ačkoliv dřív se rád a často dovolával posvátné minulosti, kterou stavěl do světla málem božího vnuknutí: Na minulost je nutno zapomenout, co bylo, bylo. Je třeba nebrat to v úvahu. Jenže nejen republikáni, ale i mnozí v jeho vlastní straně, snad proto, že neuměli řecky, používali pro Vallandighamovy proměny méně filozofického termínu o kabátu naruby a nepotřebovali vysvětlovat, že soustředěním na „nové úkoly“ nemůže nikdo získat víc než Kléma. Jeho idealismus, zdálo se jim, je záhodno brát se špetkou soli a mučedník Ústavy je prostě – a vždycky asi byl – oportunista. To mu možná křivdili, ale buď jak buď, šlo to s ním z kopce. Na srpnové konferenci demokratů v prvním poválečném roce 1866 jej Jewett a Campbell, jeho dlouholetí kolegové, obvinili, že „flirtoval s velezradou“, a dali tak ex post za pravdu selskému rozumu soudce Leavitta a instinktům mého Ambrose. Ucházel se pak o demokratické jmenování do senátních voleb, potom do guvernérských, ale všechny prohrál. Vrátil se tedy k advokátní praxi. A tam všechno vyhrál.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189916