Kapitola čtrnáctá
P
ozoroval mě, jak mu chystám snídani. Míchaná vajíčka, k tomu to pinku s marmeládou, lehce opraženou – takhle to měl rád. Přesně jako pohádková postava Medvídek z Paddingtonu. K tomu džus a kávu. Zatímco jsem vařila, zahrnoval mě polibky, kdykoli jsem se k němu jen nepatrně přiblížila. Snažil se mi nakouknout pod jeho košili, kterou jsem měla na sobě. Přes veškerou snahu držet si ho od těla dál jsem mu ale asi topinku opražila víc, než by si přál, protože jsem se ho, někde u kávovaru značky Mr. Coffee, ze sebe právě v tu chvíli marně pokou šela dostat. Sama jsem byla hladová jako vlk. Snídali jsme společně, i když jsme každý seděli na opačné straně pultu. Bylo mi jasné, že těch pár met rů žulového stolu mezi mnou a Briťákovýma hladovýma rukama bylo nezbytných. Když dojedl, spokojeně zamručel, poplácal se po plném břiše a hlasitě si říhnul. „Fuj.“ Zašklebila jsem se a položila talíře do dřezu. „Na to si zvykni, Sheridanová. Jsem nechutnej,“ oznámil mi a přes myčku se ke mně natáhl. „Jsem jedno velký čuně.“ Smál se a ukazoval na sebe. Opět se u něj začaly projevovat ty jeho deviantní sklony. Natáhl prsty k mým nahým nohám a mířil s nimi výš. „Tak teď vážně, Hamiltone. Já už to fakt nezvládám. Potřebuju spr chu a vlastně mám i nějakou práci. Ne všichni se můžou celej den flá kat,“ prudila jsem ho a couvala před ním, až jsem se najednou ocitla v rohu. Jsem v pasti. Sakra. „Chceš mi snad říct, že po tomhle netoužíš?“ provokoval mě. Vystrčil jazyk a začal jím kroutit jako nějaký přidrzlý školák. Zvedl se mi odpo rem žaludek. „Pěknej jazyk. Kolik ti prosím tě je, třináct? Seš nechutnej.“ Přesto jsem se smála. „A ano, netoužím,“ odpověděla jsem chvějícím se hla sem. Snažila jsem se nasadit vážný výraz, ale viděl, že mi to moc nejde. Právě se mi zvedl žaludek, víte. „Neslyšel jsem, že by sis včera v noci nebo dneska ráno na můj
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189871
jazýček stěžovala,“ poznamenal nezbedně a dál se ke mně blížil. Za se bou jsem měla pult, a tak jsem na něj vyskočila. Bylo to jediné možné únikové místo. To není moc chytré. „A po tomhle taky netoužíš?“ zeptal se, natáhl svoje kouzelné ruce a kýval na mě prsty. „Proti mým prstům určo nic namítat nebudeš, nebo snad ano?“ „No-o... já... hmm... cože?“ měla jsem problém soustředit se na náš rozhovor. A řekni mu, ať neříká určo. Roztáhl mi stehna a postavil se mezi ně. Koukala jsem na něj jako blázen. On se mi snad zdá. Bohužel nemám potřebnou slovní zásobu, abych vystihla, jak obrovský hezoun tenhle chlapík doopravdy je. Vidě la jsem ho v obleku a kravatě, v jeho ošuntělé, ale módní džínové „uni formě“, dokonce i nahého. Přesto na světě neexistovalo nic tak nesnesi telně, až zoufale vytuněně unikátního jako pohled na Jacka Hamiltona, bez trička, bosého a mezi mýma nohama. Až mi z toho běhal mráz po zádech. Dech se mi zadrhl v krku, když mi klouzal rukama po vnějšku ste hen a zaklesl palce za okraj mých kalhotek. Po chvíli jsem se trochu sebrala. „Žádný takový, blázínku. Nemůžu. Mám nějaký telefony, který…“ pokoušela jsem se mu vysvětlit, ale přerušil vodopád mých slov polib kem. „Mmmm hmm,“ odpověděl. Ústy mi sklouzával po krku dolů, nad zvedl mě, stáhl mi kalhotky a pozvolna je hrnul ke kolenům. „A taky mám dneska odpoledne schůzku se svým stavitelem,“ začala jsem znovu a všimla si, že se moje kalhotky ocitly na podlaze. „Mmm hmm. Stavitel. Chápu,“ odpověděl zastřeně. Do očí se mi vpí jel pohledem a přitom mi dál roztahoval stehna. Tlačil mě na kraj pultu, schválně mě vzal za nohu a ovinul si ji kolem pasu, aby se ke mně mohl lépe dostat. Dotkl se mě prsty a já se urputně snažila soustředit. „A taky musím... ach, bože…, a taky mám jeden projekt, kterej musí bejt…, ach, jé… jeden projekt, kterej... bože, to je příjemný. Ach!“ vykřikla jsem. A když do mě božsky vklouzl prsty, nechala jsem všech no zdůvodňování stranou. Naléhavě na mě zatlačil palcem. Držela jsem se ho za ramena a téměř okamžitě dosáhla vrcholu, který byl vzápětí následován dalším. Byla jsem jednou z těch šťastlivek, které mohly dosáhnout dokonce několika
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189871
orgasmů za sebou. Nikdy předtím to však nebylo takové. Tiskl mě k sobě a pozoroval můj obličej, když jsem v rychlém sledu znovu a znovu stou pala na vrchol. Jeho žhnoucí pohled mě spaloval a na obličeji mu zase hrál ten jeho vzrušující letmý úsměv. Zlehka krčil čelo, jak se snažil mě udržet tam, kde mě chtěl mít. „Přesně tak, Grace. Koukej se na mě, pořád.“ Sténal. Znovu jsem dosáhla vrcholu, naše pohledy ale zůstávaly spjaty a já volala jeho jméno. Sesunula jsem se k němu, kolem krku mu ovinula paže a úplně se uvolnila. „Jsi na mě až moc hodnej,“ špitala jsem mu do ucha a líbala ho na krku. „Myslím, že je to vzájemný, bláznivko.“ Hihňala jsem se té svojí přezdívce. „Proč to nedokončíme ve sprše, Georgi?“ vybídla jsem ho, vzala ho pevně za džíny a táhla ho ke scho dům. Následoval mě do obýváku a vrčel. Vyrazila jsem po schodech nahoru jako první, a protože běžel v závěsu za mnou, měl krásný výhled na mé nahé tělo pod košilí. „Vezmi mi kalhotky, jo? Nemyslím, že bysme měli Holly dráždit ještě víc,“ zavolala jsem na něj přes rameno, zatímco jsem běžela po scho dech nahoru. „Takže v koupelně.“ Nemohla jsem se dočkat, až budu mít svého Briťáka nahého a mok rého.
* * * Po sprše jsem trvala na tom, že mě Jack nechá, abych si alespoň vy fénovala vlasy. Holly se vrátila domů z trhu a po několikaminutovém marném bušení na dveře nakonec podstrčila pod dveřmi vzkaz, že mám ve čtyři hodiny konkurs, a jestli to časově zvládám. V půl šesté jsem se měla ve svém novém domě sejít se stavitelem, takže jsem to zvládala s přehledem. Byla jsem pozvaná na konkurs, na kterém se předváděla scénka s po licajty. Já měla hrát právničku – křiváka. Když jsem si vysušila vlasy, vystrnadila jsem Jacka z koupelny, abych si je mohla v klidu vyžehlit. Byl přesvědčený, že mi musí v přípravě pomoct, do čehož spadala i péče o vlasy. Ten nápad jsem vetovala. Pak jsem si vytiskla stránky s textem a psala si pilně poznámky k postavám. Vtom jsem si všimla, že Jack ste le postel. Vypadalo to, že se mu nedaří narovnat spodní prostěradlo, aby bylo hladké. „Ty doma nikdy postel nesteleš, co?“ vyzvídala jsem a sledovala ho při jeho pokusech.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189871