( A když zvítězil rozum nad citem, docházelo k omylům, které ohrožovaly hodnoty lidského života. Život byl snesitelný, jenom pokud se cit přel s rozumem. Pokud rozum potlačoval cit a cit pomáhal rozumu z jednoho břehu propasti na druhý. Ale co s těmi neovládanými výbuchy vzrušení: ( „Byla jsem nadšená ... to jsou báječný odstavce . . .” ( Její nadšení ho mrazilo. Začal sám sebe podezírat. Co jsem to napsal? Anebo: četla moje věty jinak? Dají se vůbec číst jinak, než jsou napsané? A když se dají číst jinak, nevyslovil jsem myšlenku nepřesně? ( Sáhl po papíru, na kterém si poznamenal nápady z dnešního rána. Přidá ještě několik poznámek. Přál bych si zapomenout, aspoň po ten čas, kdy tu budu bydlet, na psaní knih. Chtěl bych se dívat na stromy a oblohu jako na něco, co není třeba popisovat, dívat se na věci a nehledat v nich utajené souvislosti, a jestli něco povím, netrápit se nejistotou, že jsem snad nevyslovil svoje myšlenky přesně a správně. Přál bych si zbavit se na čas pohledu zatíženého psaním. Místo toho potkám hned první den někoho, kdo mi vypráví o mých knihách. I pochvala může být druhem násilí, kterého se dopouští ten, kdo chválí, na chváleném. Ten, kdo chválí, se patrně ztotožnil s něčím, co vyčetl v knize. Chválí knihu, protože v ní našel svoje, třeba jen podvědomé, řešení. Hodnocení nemá s chválou - ale ani s hanou - nic společného. Hodnocení jako obtížný pokus určit stupnici hodnot. Ostražitě zvažovat osobní dojmy. Člověk je strháván svou zkušeností. Ale je všeobecně platná? Je užitečná? Nezmýlil se ve výkladu své zkušenosti? Nevyčetl by někdo jiný ze stejné zkušenosti jiný závěr? ( Znovu mezi jabloněmi, vyrazil na oběd trochu dřív, rozhlédne se tu kolem sebe, sliboval si doma přece, že bude co nejvíc chodit. V cizí krajině, na kterou nemá vzpomínky, kde nebude potkávat na známých místech ty, které potkat nemůže. ( A přece je potkával. Všude na světě jsou místa, která někoho nebo něco připomínají. Připomínají, nepodobná místům, která připomínají. Jako by se vzpomínky vrhaly na každou sebemenší příležitost, aby se mohly rozpovídat o tom, co bylo. ( Slunečný den dosáhl na dno údolí a několik víkendových chat podél úzké řeky vrhalo průsvitný modrý stín. Táhlo k polednímu, železniční most přes údolí mlčel, čekal na svůj vlak. Čekání. Všechno okolo čekalo. Stráně, vadnoucí zeleň, odpočívající vítr, kropenaté střechy. Pokyn nepřicházel. ( Když otevíral vrátka do dvora hostince, bylo mu, jako by jejich vrznutí rušilo klid a ticho celého světa. Dvůr byl prázdný, žádné slepice, máme drůbežárny, žádné husy, máme obchody, jenom pes uvázaný u boudy. Spí, příliš starý, než aby rušil štěkotem, sám z větší části součást vesmírného poledního ticha. Na dvoře hromada cihel, jak je vysypali z vozu, a prkna, pěkně vyrovnaná jedno na druhém, čerstvě nařezaná, ježí se na nich třísky. Čekají, až je někdo popadne a zatluče do nich hřebíky. Dveře jsou otevřené, čekají, až do nich vstoupí. Chodba voní pečení a zelím. Dveře do kuchyně jsou pootevřené, do výčepu také. ( V rozpacích se zastaví. Ticho zvenku proniklo i sem. Až na krotké bublání v kuchyni na plotně. Vylidněný svět. Námět na povídku. Usuzovat z toho, co lidé po sobě v domech zanechali, na to, jací byli, po čem toužili, kam směřovali. A co když po nich zůstaly jen rozhlasové přijímače, magnetofony, ledničky, televizory, výrobky neosobního rázu, konfekce, a jinak nic podstatného, co by svědčilo o tom, že tady žil ten a ten člověk, nezaměnitelný za života, nezaměnitelný i svým dědictvím, svým kusem práce, díla, svým osobním životem, otiskem svého života na tomhle kousku země? Otřesná podobnost bytů i osudů? Muzeum techniky pod popelem času, památky na vývoj přístrojů a sdělovací techniky. A co člověk, který se pohyboval mezi ledničkou a televizorem? O čem vydal svědectví jeho život? ( Strčí do dveří u výčepu a vstoupí do prázdného lokálu. Dveře, které vedou z lokálu na ulici, jsou dnes zavřené, jejich výplň vrhá stín na sklo těch druhých dveří, které jsou hned za nimi a u nichž se ve dnech, kdy není zavřeno, zastavují chodci a hledají za sklem v hostinci známou tvář. Teď se ve skle stíněném výplní dveří zrcadlí stoly lokálu a jedna jediná tvář. Jeho tvář. ( Nechá dveře do lokálu doširoka rozevřené, aby si ho všimli, až přijdou. ( „Ale,” řekne dívka, kterou potkal ráno v sadu. Objeví se mezi dveřmi jako zjevení, nehlučně, v černých plstěných holínkách. Na sobě má stále hrubou sukni s podzimkovými uzlíky a přes ni a přes tmavozelený rolák si natáhla zástěru potištěnou hnědými a černými skvrnami. Miluje snad ty tmavé podzimní barvy? „Ale,”
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189808
řekne, „vy už jste tady? Hned vám dám najíst.” Postává na prahu a neodchází. „Matka musela k tetě do Marklova. Máme tam starou tetu. Každou chvíli něco chce. A dneska je zavírací den, a teta to ví. Marklov znáte?” ( Zavrtí hlavou. ( „Taková vesnice, pět čísel, ale je tam hezky. Jestli chcete, já vás tam dovedu.” ( Bojí se děvčeti odmítnout, aby se jí nedotkl. Má velice světlý obličej, její narudlé vlasy jsou zřejmě pravé, nebarvené. Když mluví, pohrává si palcem a ukazováčkem pravé ruky s okrajem zástěry. Ve tváři má naléhavý výraz. Kdyby jí odmítl, kdoví, snad by se dovedla i rozplakat. Pak roztáhne prsty a přejede si prsa, pás a boky, napne dlaněmi látku zástěry, jako by jí náhle napadlo, že je neupravená, samý záhyb. A rychle zmizí, jako by ji vyplašil. ( „Tak kdy?” ( zeptá se ho, když mu nese talíř s pečení, zelím a knedlíky. Postaví jídlo před něho a drží v ruce prázdný talíř od polévky. ( „Co kdy?” ( „Dneska bude slunce svítit celý den,” odpoví mu, „hospodu zamknu a vyrazíme. Můžeme se v Marklově zastavit u tety.” Sleduje ho, jak jí. ( „Vy jste obědvala?” zeptá se jí, aby nemusel odpovědět. ( „Víte, já skoro nejím,” svěří se mu, „kvůli noze, abych jí ulehčila. Ale říkali, že mi ji spraví. A já jsem ráda štíhlá.” Pokusí se o úsměv. ( Chvíli ho nechá v klidu jíst a pak se vrátí k té procházce. ( „Marklov není daleko,” řekne mu, aby ho utěšila, „a cestou je vidět dolů, do kraje.” ( Neodpovídá jí, ale dívka je svým plánem nadšená. ( „Můžeme jít hned, až dojíte.” ( „Jsem zvyklý po obědě odpočívat,” vymluví se. ( „Tak si odpočiňte a já pro vás přijdu.” ( Vzdal se. ( Může číst noviny, čtyřiadvacet hodin je beze zpráv, může číst noviny, které si vypůjčil v lokále. Doma je mívá ve schránce, a ráno rozhlas a pak kus hudby na nějaké stanici, kde probouzejí spáče pianem nebo smyčci, jazz až večer, to ano, alkoholy trubek a kytar, ale ráno klade nohy rád na teplý, hebký pruh slunce, jenže tady v chalupě je postel příliš daleko od okna a okno proti posteli je obrácené k západu. Doma ho trápí představa, že zmešká některou důležitou zprávu, že nebude vědět něco, co vědí všichni, ale tady si noviny půjčí jenom ze zvyku anebo jenom proto, že mu je dívka nabídla. ( „Chcete si půjčit noviny? Až půjdeme z Marklova, můžete mi je vrátit.” ( Až půjdeme z Marklova. Výborně. Odjel z domova, aby vyklouzl ze starostí, aby unikl plánům, a tohle děvče ho plánuje. ( „Zaťukám u chalupy na okno.” ( Poddává se jí. ( „Víte co? Říkejte mi Maru. Všichni mi takhle říkají.” ( Bude jí říkat Maru. ( A potom se mu svěří, že také píše. Básně. Povídky. ( „Kdybyste mi neříkal Maru, neodhodlala bych se vám svěřit. Nemyslíte taky, že to vzbuzuje důvěru, když se lidé oslovují jménem?” ( Jistě mu bude chtít ukázat, co píše. Vybízet ji k tomu nebude. Však si sama najde cestu. Ted, když jí říká Maru. ( Sedí v chalupě v ušáku, noviny na kolenou. Válka na Středním východě na pokračování. Násilí. Únosy. Vyvražďování. Lži. A když noviny rozevře, objeví na bílém okraji řádky napsané tužkou: ( Chtěla bych milovat celý svět,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189808
a kdo mi brání, kdo mi brání milovat to, co mě raní Podívejme. Má to snad být okus jejích veršů? Podstrčila mu je, aby si je přečetl, nebo zapomněla, že na okraj novin něco načmárala? Také by to mohl být rukopis její matky. Ale verše nešly nějak dohromady s háčkovanými psíky. Ba ne, bude to rukopis toho děvčete. Zběžný, vypsaný, s dlouhými štíhlými písmeny. Nápad, a musela jej zapsat. Všeobjímající láska, ovšem v tomhle věku trochu beztvará, ale tím vroucnější. Láska k určitému člověku se musí vypořádat s určitými nedostatky milované osoby. Zato tahle nedospělá láska ke všemu a všem. Dovedl si představit tu štíhlou rudovlásku, jak objímá v jabloňovém sadu strom za stromem, jak si dává pozor, aby objala všechny a žádnému neukřivdila. Stále jsou na světě lidé, kteří věří, že jejich láska je schopná toho druhého spasit. A mučednictví ve třetím verši jsou patrně dozvuky puberty. Trochu pozdní. ( Zkusil představit si obličej té dívky. Dařilo se mu to. Měl příležitost dobře si ji při obědě prohlédnout. Šedozelené oči. Vkusně vybrané k narudlým vlasům. Malý nos. Malý nos a velké oči. Tvář, v které se každou chvíli pohne nějaké nadšení. Pak se jí zbarví na lícních kostech světlá kůže dorůžova. Malinově jako u rudovlásek. ( Když odnášela talíře, všiml si zase jejího pokulhávání. Zvláštní. Všiml si ho jen tenkrát, když k němu byla otočena zády. Když přicházela a byla k němu obrácena čelem, vadu chůze nevnímal. Její tvář, její postava, celá Maru jako by tu vadu vstřebala a rozpustila. ( ...a kdo mi brání, kdo mi brání milovat to, co mě raní ( Samozřejmě, mladým stále někdo brání. Svět je pro ně plný překážek, které nastavěly minulé generace. A minulé generace byly kdysi také mladé a také jim někdo bránil. A kdo? Minulé generace přece. Vývoj lidstva jako překážkový běh. Trapné, když se vyskytují obdobné překážky. Ale překonávat je musíš jiným skokem. ( Milovat to, co mě raní. Zraňující láska. Ale i naopak: Vždyť každý vraždí, co má rád. Oscar Wilde. ( Sáhne po papíru s poznámkami. Přidá ještě několik poznámek. ( Je opravdu láska, je-li to opravdu láska, počátek nějaké bolesti? Navštíví ta bolest milovaného nebo toho, kdo miluje, nebo oba, jestliže se oba milují navzájem? A jsou výjimky z toho pravidla? A je to pravidlo? Láska se s postupem let proměňuje. Z plamene se může stát světlo. Ale nemusí také čekat na postup let. Může se proměnit v prvním období. Přebytek lásky se může proměnit v umění. ( „A co vy, ( zažil jste nějakou velikou lásku?” zeptala se ho na diskusním večeru jedna studentka. Usmívala se, byla spokojena se svou provokující otázkou, teď jsem mu to dala. ( Jak je to stále stejné. Tahle děvčata pod dvacet let mají pořád dojem, že jsou velké lásky a malé lásky, jako jsou velké pokoje a malé pokoje. Vezmeš za kliku, vstoupíš, vezmeš za kliku, vyjdeš. ( „Zažil jste nějakou velikou lásku?” ( „Pořád ji prožívám,” odpověděl. Jako by velikost lásky záležela jen a jen na mládí. Veliká láska je jedna jediná. Může ti působit bolest, můžeš jí i ublížit, ale nemůžeš se jí zbavit. ( V tom je její velikost. A kdyby se jí v životě někdy něco podobalo, pak to bude jen milování. ( „Máte tu horko,” řekla Maru. Měla pravdu, zapomněl zavřít naftové topení. ( Nedala na sebe dlouho čekat. Zaklepala na okno. Nemohla se dočkat. A když otevřel dveře, vhrnula se do chalupy samozřejmě, s nenuceností, jako by na to měla odedávna právo. ( „Tam v té skříňce jsou hezčí skleničky,” řekla, sotva zpozorovala na židli sklenku od vína, kterou tam zapomněl. Nebyl zvyklý uklízet. ( Otevřela skříňku na zdi a vytáhla sklenku ve tvaru tulipánu, která měla na stěnách vyleptané vinné listy. ( „Mně tahle stačí,” odpověděl důrazně. Vinné listy na vinné sklence. Jak původní! ( Zaraženě vrátila sklenku do skříňky.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189808