% „Samozřejmě že bych se chtěl rychle naučit francouzsky.” % „Za dvacet vteřin?” % Neměl jsem sílu na to, abych přikývl, jen jsem se na přednostu díval a díval — Zřejmě velice slabomyslně, protože se profesor usmál — % „Nemůžete se tvářit trochu jinak?” % Pokusil jsem se. % „Když svolíte k tomu, že budete umět francouzsky za dvacet pět vteřin, můžete se naučit i nářečí, takže budete mluvit, jako byste žil v nářeční oblasti od narození... % Kdyby mi něco takového řekl kdokoliv jiný, byl bych se mu smál, nevěřil, samozřejmě nevěřil — natolik jsem byl přece soudný, abych nevěřil takovému ujišťování, i kdyby znělo sebepříjemněji. Ale profesor patřil k lidem, kterým se prostě věřit musí. % „Vy byste mě učil?” % Profesor přikývl. % „Francouzsky, Španělsky, německy... Co byste si přál. Proto jsem se vás vlastně zeptal, jestli tu můžete zůstat — —” % Někdo zaklepal na dveře. % Profesor odemkl. % Jeho sekretářka přinesla silnou kávu, jakou jsem snad nikdy v životě nepil. Ale právě silnou kávu jsem potřeboval. Kávu silnou jako úder palicí do hlavy % — pokud jsem se rozhodl, že profesorovi mohu věřit. % A to jsem se rozhodl. % Jsou lidé, kterým musíte věřit. % Každý potřebuje nějakého člověka, kterému věří. A já ho našel tady, v tomhle bělovlasém přednostovi psychologického ústavu, který se probíral patriarchálním vousem, trochu zamyšleně a trochu pobaveně, trochu se na mě usmíval a trochu mračil zároveň — nebyl jsem si pořád jist, jaký vztah ke mně tenhle apoštolský člověk má. Rozhodně jsem v něm shledával něco velmi posměšného a soucitného zároveň. 5 % Dva dny, než začaly pokusy, jsem měl trávit v nečinnosti. Ty dva dny mi vyhovovaly. Dostal jsem malý pokoj s výhledem do širokého údolí. Ležel jsem v posteli, výborně se stravoval z ústavní kuchyně, četl si hloupé povídky v nedělních přílohách novin. Poslouchal tichou hudbu, Čtyři roční doby Vivaldiho, kterou mi přednosta ordinoval. Je prý třeba, abych si dokonale odreagoval všechny starosti, všechny rušivé vzpomínky, které by mohly mou výuku zpomalit nebo znemožnit. % „Naučit se francouzsky, za pětadvacet vteřin není maličkost,” říkal přednosta a já pochopitelně souhlasil. Učil jsem se francouzsky — když by se ten čas spočítal, dobře čtyři roky, ale mezi mou výukou byly přestávky a já v nich zapomínal všechno, co jsem se už naučil — % Postel v ústavu byla měkounká, občas jsem přivíral oči a představoval si, že jsem v ráji, ležím na oblaku a naslouchám andělskému orchestru — — Takovouhle % nesmyslnou představou jsem se uklidňoval v minulých letech často a odstraňoval jsem jí stresy, kterých novinář nemá v životě málo — Teď na mě tahle představa
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189804
působila stejně sladce jako jindy, ale když jsem otevřel oči, nezdál se mi rozdíl mezi mým sněním a skutečností tak velký jako jindy — — % Těšil jsem se na to, co přijde, těšil jsem se, jako se na budoucnost těší člověk, kterého přítomnost vrcholně nudí, a který se nemůže dočkat budoucnosti, ať ta budoucnost bude jakákoliv. Člověk se může těšit i na to, jak si zkazí život, pokud neví, co ho opravdu čeká — — na to, jak si zkazí život, se člověk možná těšívá nejvíc. Já alespoň, jak jsem se stále znovu a znova přesvědčoval, jsem měl největší radost v životě vždycky z toho, když jsem si kazil život — ovšem jen do té doby, než jsem pochopil, že si ho kazím... % Měl jsem jakž takž mlhavou představu, že ústav, ve kterém jsem, se věnuje výzkumům paměti — V brožuře, kterou mi přednosta věnoval, jsem se dočetl, že se zde shromáždili nejvěhlasnější vědci z několika galaxií a že velký objev, ke kterému jejich tým směřuje, je už jen otázkou měsíců nebo dokonce týdnů — to všechno jsem věděl, ale jaký objev to má být, jsem netušil. Rozhodně bych se byl bránil stát se pokusným králíkem, kdykoliv a komukoliv — ale z profesora na mě sálala taková důvěra, že jsem měl dokonce radost, že se pokusnou osobou stanu... A pak, umět za pětadvacet vteřin francouzský i s dialekty — — % Jindy bych se jistě zajímal o to, co profesor se mnou chce provádět, ale dospěl jsem právě v době své návštěvy v ústavu do stadia intelektuální ochablosti, kterou asi někdy zažil každý z vás... % A byl jsem přednostovi ústavu vděčný, že mě potřebuje. % Je hezké, když vás někdo potřebuje. % Ať už k čemukoliv... % To jsem si říkal a snažil se zbavovat titulků, které mi naskakovaly v paměti a které byly velmi hloupé. Odvážný novinář se obětuje vědě. Zajímavý experiment na naší přední klinice. Chtěl se učit francouzsky — a kvůli tomu zemřel. Jak je vidět, počítal jsem ve svých titulcích, jako správný novinář, se vším. Byl jsem si vědom toho, že pokus, kterému se podvolím, není tak nevinný a bezpečný. % Můj spolužák na fakultě jazyků se strhal kvůli vášnivé přípravě na jediný zápočet ze staroslověnštiny, a já se neměl strhat při pětadvacetivteřinové výuce? % Radši jsem přivřel oči, vnímal Vivaldiho melodii sluchem i pokožkou celého těla, snil, že ležím na rajském % oblaku, prosluněném oblaku, měkkém jako kožíšek koťátka — % Není v ráji ten, kdo si to dokáže namluvit? % 6 % Očekával jsem, že mě odvezou do nějakého operačního sálu nebo že mi profesor aspoň dá narkózu. Kdepak. Dvě medičky, profesorovy stážistky, mě dovedly do profesorovy pracovny, změřily mi tlak, braly mi krev, zkoumaly mě zevrubně, než dospěly k závěru, že jsem schopen výuky. % Zatelefonovaly profesorovi, přišel sám, i když jsem očekával, že přijde s celou suitou jako na vizitu. Zřejmě chtěl všechno zachovat v tajnosti. Potily se mu rozčilením ruce a otíral si je roztržitě do plnovousu. Tehdy jsem poprvé pocítil touhu nechat pokus pokusem
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189804
% — konečně tak nutně zase francouzsky umět nepotřebuji, abych dával v sázku svůj rozum — % Obě medičky začaly s profesorovou pomocí skládat obrovský zvon — sestavovaly ho z řady dílů, které do sebe zapadaly. Zvon byl upevněn u stropu a byl tak velký, že se pod něj vešel celý rozložitý ušák. Přednosta mě vyzval, ať se do ušáku posadím. Přistoupil k velké desce s různými světélky a knoflíky — Viděl jsem ho docela dobře, zvon mi výhled příliš nezakryl, rozhodně ne víc než plážový slunečník. % Přednosta si zapálil cigaretu, a zatímco jsem pil kávu, kterou jedna medička uvařila, vysvětloval základ výuky. % Druhá medička mě napojila na složitou síť drátů % — bude zkoumat projevy mého těla, aby mohla výuku okamžitě zastavit, pokud by se stalo, že by se můj organismus začal výuce bránit. Koneckonců byl to první pokus, a profesor nemohl vědět, co se stane — možná můj organismus nic nebude chtít přijmout, bude se bránit znalostem tak, jako se některá těla brání přijmout cizí tkáně. % Z profesorova výkladu jsem vyrozuměl asi tolik, že lidské vědomí představuje zařízení, které se dá metaforicky přirovnat k nahrávací aparatuře. Nahrává znalosti, zážitky, život — nahrává je pomalu a citlivě. Naše paměť podle profesorových slov není nic víc než sklad jakýchsi nahrávek — je tedy podobná velkému skladišti gramofonových desek nebo magnetofonových pásků. Příliš se mi tenhle příměr nelíbil, ale profesor pokračoval a já pochopil, že pro názornost je to výborný příměr — v přednostově ústavu objevili, jak „nahrávat” vědomosti rychleji, než je pravidlem. % Je možné celou výuku jazyka zhustit do desítek vteřin. Možné to je. Ale jestli to člověk vydrží, není jisté, napadlo mě. Přednostu jsem prý zaujal svou zvláštní pamětí — věděl jsem o všem, a nerozuměl ničemu. Ani jsem se neurazil — byla to přece docela dobrá definice moderního novináře. A přednosta usoudil, že člověk jako já je stvořený k tomu, aby se pokusil přijmout horu dalších vědomostí. % Dopil jsem kávu. % Profesor stiskl zelený knoflík a rozsvítilo se zelené světlo. Zprvu mě napadlo, že mi profesor zapomněl dát narkózu, a upozornil jsem ho. Začínal jsem být vyděšený, jako by se ke mně blížil chirurg s noži — — — % Profesor se usmál, zavrtěl hlavou a stiskl růžový knoflík — % Ve zvonu se rozlila jemná, jemňounká fialková vůně. Čichal jsem a zatínal prsty do plyšových opěradel ušáku — % Přednosta zapnul azurový knoflík — % Rozsvítilo se azurové světlo — % V tu chvíli jsem měl představu, že slyším hlas, ale tak rychlý, jako by se do něj slily všechny hlasy, které jsem v životě slyšel. Nebyl to vlastně hlas, jen neuvěřitelně tryskající proud slov — valil se, valil — jako bych sledoval let jakéhosi zvukového meteoru; před očima se mi rozlila bleděazurová mlha — % A hlas pádil, jako by se splašil vesmír a všechny hvězdy se rozletěly zběsile všemi směry — do bleděazurové mlhy vyšlehly ohnivé jiskry, soustředil jsem se jen na to, abych vydržel sedět, a zaťal prsty do plyše — % Pamatuji se na zvláštní pocit, jako by do mě vstupoval široký a vysoký prostor, nebylo to nepříjemné, ale bylo v tom zároveň něco děsivého — a přitom jsem nevěděl proč — % Cítil jsem fialkovou vůni.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189804