) První den plynul v přípravách na svatbu, uplynul druhý, i třetí. Dívka postává u hradního okna a smutně prohlíží svou půlku prstenu. Po nebi putují oblaka, ale cesta k hradu je opuštěná, nikdo po ní nepřijíždí, nikdo, koho by ráda viděla. ) Daleko odtud odpočívá zeman Petr v poli se svým oddílem a prohlíží svou půlku prstenu a vzpomíná na podivnou příhodu v lese. Už třetí den nenarazil jeho oddíl na Tatara. Zítra se vracejí všichni na své tvrze. ) Čtvrtého dne potká Petrův oddíl rytíře a ptají se ho, kam jede. ) „Jedu na Přerov, na slavnou svatbu,” odpoví rytíř a zmizí jim v dálce. ) Pátého dne potkají několik rytířů. Vyptávají se jich, kam mají namířeno. ) „Na Přerov, bude tam slavná svatba. Božata, syn hradního pána, si bere za ženu nejhezčí dívku v kraji.” ) Šestého dne potkají celý zástup rytířů a zbrojnošů. ) I vyzvídají, kam tolik rytířů míří? ) „Na Přerov, na Přerov,” volají rytíři, „Božata bude mít slavnou svatbu. Zachránil dívku z tatarských rukou a dívka mu za to dala svou ruku.” ) Jak uslyšel mladý zeman tu řeč, vyrazil se svým koněm z oddílu, s nikým se neloučil, na nikoho nezavolal, vyrazil kupředu po bílé cestě a hnal se po ní a letěl jak oštěp, který si vybral svůj cíl. Na hradě Přerově pečou a vaří, na hradě Přerově chystají stoly. Ve všech jizbách a komnatách panuje vzrušení a shon. Jen v pokoji nevěsty vládne ticho a klid. Nevěsta stojí u okna a nespouští oči z cesty vedoucí k hradu. ) Kdo zvířil na cestě prach, kdo pokryt prachem se řítí na koni k hradu, čí kůň dusá po padacím mostě, který nezdvořilý host se žene po schodech k pokojům nevěsty? ) Mladý zeman Petr stojí ve dveřích a podává nevěstě svou půlku prstenu. Za ním už vbíhají dovnitř rytíři s Božatou, aby ztrestali smělce. Nevěsta zvedá nad hlavu obě půlky prstenu a přikládá je k sobě. ) „Neubližujte tomu mládenci,” vzkřikne Božatova nevěsta, „osud mi ho podruhé poslal do cesty. Pohleďte, jako ty dvě půlky prstenu patří k sobě, patříme k sobě i my dva. Tady vidíte před sebou mého opravdového zachránce, ten mě zachránil před tatarským zajetím, jemu jsem se zaslíbila a pro něho jsem zlomila svůj prsten.” ) Božata slyšel, co dívka vypráví, a zastyděl se. Poručil zrušit přípravy ke svatbě a vystrojil všem rytířům přátelskou hostinu. ) Zeman Petr odjel se ztracenou a nalezenou pannou na svou tvrz. Vzal si dívku za ženu a byl prý dobrým pánem. Svým skutkem si vysloužil znak, na němž bylo zobrazeno půl prstenu se střelou. Štít zdobily nahoře ruce zvedající celý prsten. Ten znak se stal majetkem pánů Sirákovských z Pěrkova. ) A to je poslední z hrsti pověstí o tatarském vpádu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189802
O DVOJÍM VÍTĚZSTVÍ /Bítov, Děvíčky, Sirotčí hrady/
Kdo stoupá na vysokou horu, nejdřív pospíchá, potom jde a potom namáhavě zvedá těžkou pravou nohu, těžkou levou nohu, potom se plazí a každý kus skály, kterou sevře, je on sám a přemáhá sebe. Ještě tenhle balvan, ještě ten a ten. V každém je kus výšky, v každém kus vrcholku, kus tebe.
) Na jižní Moravě stávaly za starých časů hrady, které střežily hranice království. Na jejich věžích se střídali strážní a bedlivě hleděli k jihu. Odtamtud, z rakouských krajin, nejednou přitáhl nepřítel. ) Za vlády krále Václava I. byl moravským markrabím jeho mladší syn Přemysl. Ale mezi Václavem I. a Přemyslem nepanovala láska a svornost. Přemysl se pokoušel zvětšit svou moc na úkor moci Václavovy. Kdekoliv objevil v královské moci trhlinu, vkládal do ní meč, aby trhlinu ještě více rozšířil. Když na Moravu vpadl rakouský vévoda Fridrich, markrabí Přemysl mu nebránil. Naopak, spojil se s ním proti Václavovi. Říká se, že jejich vojsko bylo mohutné. Na čtyřicet tisíc ozbrojenců přitáhlo k pohraničnímu hradu Bítovu a oblehlo jej. ) Královský hrad Bítov byl znamenitě postavený a jeho obránci se odhodlaně bránili. Vévoda Fridrich spolehl na množství svého lidu. Přál si dobýt hradu dříve, nežli dorazí na jižní Moravu král Václav I. v čele českého vojska. Proto vrhal proti hradu nové a nové bojovníky, proto nastupovaly u obléhacích strojů dnem i nocí nové svěží oddíly. Fridrichovo vojsko nedopřávalo obráncům ani chvíle odpočinku. ) Na hradě nebylo nikoho, kdo by posádku na hradbách vystřídal. Únava se věšela obráncům na ramena jako břemeno, únava dávala jejich šípům nesprávný směr a oslepovala jim oči. Noc a den, den a noc, boj se vlekl a obránci usínali ve stoje. ) Hradní posádce zbylo nakonec už jenom několik bdělých mužů. Vzdali se a těžkým krokem a se zarudlýma očima opustili hrad jako Fridrichovi zajatci. Fridrich se stal pánem hradu. ) Teprve nyní se přiblížil král Václav I. se svým vojskem. Postavil tábor před lesem, za nímž tábořilo vojsko vévody Fridricha. Zelená hradba lesa oddělovala české ležení od nepřátelského tak dokonale, že křoviny nepropouštěly křik a hřmot z jedné strany na druhou. ) Obě vojska vyčkávala. Vévoda Fridrich se necítil zdráv a nemoc podlamovala jeho odvahu. Král Václav váhal, protože nedůvěřoval části svých bojovníků. Mnoho jejich příbuzných a přátel stálo za lesem na Fridrichově straně. Kdo ví, kdo s kým by v rozhodné chvíli bojoval. ) Za toho váhání a vyčkávání navštívil krále Václava znojemský purkrabí. Byl jím pan Boček, předek pánů z Kunštátu. ) „Králi,” oslovil panovníka, „naši zvědové určili počet Fridrichova vojska a je to počet veliký. Ale co nám chybí na množství, můžeme dohnat vtipností. Dám rozhlásit, že očekáváme posily. Zpráva o posilách proběhne lesem jako liška a za chvíli bude ve Fridrichově ležení. V ranním šeru pak rozdělíme naše vojsko na malé oddíly a jimi obepneme nepřátelské ležení. Sevřeme Fridrichův tábor širokým prstencem ze všech stran. Na dané znamení se všechny oddíly pohnou vpřed a budou při pochodu na nepřítele lomozit a bez ustání bubnovat, jako by táhla obrovská vojenská síla.” ) Král Václav svolil. ) V ranní mlze se ozvalo bubnování, řinčení zbroje a křik. Lomoz se blížil v kruhu ze všech stran.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189802
) Fridrichovi zbrojenci vyskakovali zděšeni z lože. Nepochybovali ani na chvíli, že českému králi dorazily posily a že je obkličují. Rychle se dali na ústup. ) Než se rozjasnil den, byl král Václav pánem bojiště. Fridrichovo vojsko opustilo Moravu, ale naděje na dobytí moravských území se Fridrich nevzdával. ) Léta, která následovala, byla neklidná. Král Václav I. bojoval se svým synem Přemyslem i s rakouským vévodou. ) Při jednom vpádu na Moravu se podařilo Fridrichovi zajmout pana Crha, purkrabího z pohraničního hradu Děvíčky, a purkrabího Sirotčích hradů Nehrada. Oba si vyjeli jen s malou družinou do lesů a na cestě je obklíčil oddíl Fridrichova vojska. Rakouský oddíl je odvedl k vévodovi. ) Když se vévoda Fridrich dověděl, kdo před ním stojí, zaradoval se. ) „Nechci vám ublížit,” řekl, „naopak, moji zbrojenci vás přivedli jenom proto, abych vás mohl odměnit. Vydejte mi své hrady, domluvte posádce, aby se vzdala, a já vám zaplatím zlatem.” ) „Odměňovat nás přísluší našemu králi,” odpověděl Nehrad. ) „Neprodáváme zradu,” řekl Crh. ) Takový odpor Fridricha rozhněval. „Nechcete prodávat za zlato, prodáte za katův plat!” zvolal a poslal pro kata, který dovedl i z němého vynutit ano. Svěřil mu oba purkrabí a zle se jim vedlo. ) Kat je svázal a vynesl do mrazu na led. Když promrzli a mráz se jim doplížil až k srdci, začal se jich kat znovu vyptávat, zda budou vévodovi po vůli a zda mu slíbí poslušnost. Oba purkrabí odmítli svého krále zradit. ) Byli krušeni hladem a žízní, a nezradili. Byli krušení bolestí, a nepovolili. Crh ztratil při mučení oko a Nehrad zchroml na obě nohy. Vévoda Fridrich nedovedl jejich věrnost pochopit. Sám se hnal bezohledně za osobním prospěchem a dané slovo měníval podle potřeby. S věrnými purkrabími nic nesvedl. Utrýzněné a nemocné je poslal zpátky na Moravu. ) Vrátil se Crh na Děvíčky a vrátil se Nehrad na Sirotčí hrady. Lidé na hradech jim připravili slavné uvítání, jako by se vraceli vítězové, a nikoliv propuštěnci ze zajetí. ) Ale oni byli vítězové, protože zvítězili nad vlastním strachem, nad svou bolestí, nedovolili, aby je vévoda ponížil odměnou za zradu. A zvítězit nad sebou je těžší než zvítězit nad jinými. ) Zpráva o jejich hrdinství prošla Moravou i Čechami. A žili pak mezi svými ve všeobecné úctě a dobré paměti.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189802