ale vojáci se začali příliš brzo starat o kořist. Houfně se dali do loupení švédských vozů. Torstenson viděl, že nápor císařských polevil, vrhl do boje nové síly a bitvu vyhrál. Hatzfeld a mnoho důstojníků se dostalo do zajetí. Mrtvých a raněných císařských vojáků bylo na osm tisíc. V Čechách se pak dlouho říkalo o lidech, kterým se nic nedařilo: „Pořídil jako Kec u Jankova.“ ) Někde se vzdávala Torstensonovi města dříve, než došlo k rozhodnému boji. ) Italský velitel Olomouce sám vydal město, které měl hájit. Torstenson vybudoval z Olomouce vojenskou pevnost. Vyjížděl z ní na loupežné výpravy. Roznášel zkázu po moravské zemi stejně jako jeho předchůdce ze svých opevněných táborů v Polabí roznášel zkázu po české zemi. Některá města zničil dokonale. Tišnov se vzpamatoval ze švédských ran až za půl století. ) Po tolika zdařilých nájezdech a vyhraných bitvách se začaly vyprávět o Švédech podivné věci. Spolčili se snad s ďáblem? ) Nedaleko Jimramova stával v lese hrad Skály. Švédové jej dobyli a usadili se v něm. Zanedlouho přitáhla císařská vojska a oblehla hrad. Švédové měli za hradbou dost zásob a zdálo se, že jim obléhatelé nevadí. Dny plynuly a horké léto dávalo zrát klasům a pilo vodu z řek. Hladiny klesaly. Jednoho dne se začala ztrácet voda i v hradní studni. Švédský velitel hradu chodil každý den měřit, kolik vody ještě zbývá. A přišel den, kdy olůvko na konci šňůry narazilo na dno a na šňůře se nezachytila ani krůpěj vody. Zděšený Švéd hleděl do hlubiny a tam se mu prý ze tmy vynořila tvář ďábla. ) „Vrátím vodu do studny," šeptal ďábel, „ale upiš mi nejdřív duši.“ ) Švédský velitel sáhl přes roubení a hle, už měl v ruce list i pero. Řízl se do prstu a vlastní krví upsal duši ďáblu. Vtom se ozvalo dole ve studni pleskání a sykot mocného proudu vody. Švéd se dal z radosti do křiku, nahnul se přes roubení a vztáhl k crčící vodě obě ruce. Přitom ztratil rovnováhu a spadl do studny. ) Švédští vojáci uviděli, jaké se stalo neštěstí, opustili hradby a běželi svému veliteli na pomoc. Císařští toho využili, zaútočili a hrad dobyli. ) Ten, kdo se spolčuje s ďáblem, zajde na ďáblovu lest. ) Jiná pověst nás vrací do zlých časů města Jihlavy, kdy ji obsadil švédský přukovník Oesterling. V ničení, loupení a týrání lidí se Oesterlingovi vojáci nijak nelišili od svých druhů, kteří loupili po celé Moravě. O jejich veliteli Oesterlingovi se dokonce povídalo, že je nezranitelný. ) Císařské vojsko oblehlo Jihlavu, ale Švédové se nemínili vzdát. Dokud měli švédští vojáci co jíst, bylo dobře. Co záleželo Švédům na obyvatelích Jihlavy, kteří si stále víc a víc utahovali opasky. A velitel Oesterling? Procházel se prý po hradbách a chytal vystřelené koule holýma rukama. Nic a nikdo ho nemohl zasáhnout. Marně prosili jihlavští měšťané neústupného Švéda, aby město vzdal. ) Císařských byla přesila, zásoby vyschly a do domů vcházel hlad. Oesterling se jenom smál. Věděl o své nezranitelnosti a jeho vojáci dobře jedli i pili. ) Tehdy se prý našla v Jihlavě dívka, která zachránila svoje město. Zbyla už na světě sama. O otce i matku ji připravili Švédové, domek, kde bydlila, lehl popelem. V zoufalství se rozhodla, že ukončí svůj život. Přehodila provaz přes větev hrušky a uvázala smyčku. Tu se před ní objevila stařenka a řekla: ) „Pročpak bys měla, děvenko, přidávat k tolika hrobům ještě svůj. Přidej k nim ten, který k nim patří. Oesterlingova zpupnost není bez konce. Pamatuj dobře: Oesterling sejde ze světa jenom sklem.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189801
) Stařenka zmizela a dívce nešla její slova z hlavy. ) Za několik dní se procházel Oesterling zase po hradbách, jak míval ve zvyku. Vtom zahřměla rána z pušky a zahřměla jinak než obyčejný výstřel. Ta rána zlomila kouzlo. Švédský velitel padl zasažen k zemi. Zastřelila ho dívka, které Švédové způsobili tolik útrap. Zastřelila ho skleněnou kulí. ) Po Oesterlingově smrti se Švédové brzy vzdali císařským. ) Jméno dívky vzal čas, ale její skutek vstoupil do pověsti. ) Mikulov na jižní Moravě se prý pokusili Švédové dostat lstí. Všechny dědiny okolo Mikulova už švédští vojáci vyloupili a vypálili, ien Mikulov odolával. Tenkrát prý se dva Švédové přestrojili za sedláky a vloudili se do města pod záminkou, že nesou svíce pro mikulovskou kapli. Byly to krásné, veliké a tlusté svíce. Uvnitř svící se však skrýval střelný prach zalitý voskem. Svíce byly uchystány k tomu, aby po zapálení vybuchly. Výbuch v kapli měl způsobit ve městě zmatek a pro dobyvatele není větší výhody než zmatek za hradbami obléhaného města. Kaplan, který svíce přejímal, byl udiven jejich nezvyklou váhou. V sakristii jednu svíci nařízl. Tu se ukázalo, čím je naplněna. Novinu si kaplan nenechal pro sebe a po lstivých dárcích se začalo hned pátrat. ) Švédové nečekali. Jakmile poznali, že jejich úskok je prozrazen, vyhoupli se na koně a tryskem se hnali pryč odtud. Teď viděli všichni, koho Mikulov hostil. Švédové odhazovali cestou přestrojení a ve slunci se zaleskly jejich přílby. V tom chvatu a cvalu jeden ze Švédů ztratil přílbu a jeho kůň ztratil podkovu. Přílbu a podkovu si Mikulovští na památku uschovali. Byli rádi, že jim Švédové nezanechali po sobě horší památku. ) A povězme si příběh slavné obrany města Brna. Švédský vojevůdce Torstenson přitáhl k Brnu s vojskem mnohonásobně větším než brněnská posádka, která měla město bránit. Zbraně se musili chopit i brněnští měšťané, urození i neurození, a studenti. ) Torstenson oblehl město začátkem května a stíně si oči obhlížel brněnská opevnění zalitá sluncem. ) „Takové krysí knízdo,“ prohlásil, „s tím budeme hotovi za tři dny.“ ) Na Brno se snesl liják granátů a kulí z pěti švédských baterií. Ale průlomy do hradeb Švédům nepomáhaly. V hradbách narazili na obránce, kteří neustupovali. Velitel města byl cizinec, jako tomu bylo v Olomouci. Zatímco vyděšený velitel Olomouce vydal Švédům dobře opevněné město, neohrožený Francouz se rozhodl s brněnskými obránci hájit město do posledního muže. Švédové kopali pod hradbami chodby a vyhazovali opevnění do povětří. Brněnští obránci jim kopali chodby vstříc a stávalo se, že se v boji střetli se Švédy i v podzemí. Torstenson už přestal hovořit o třech dnech. Rozmrzelý a popuzený sledoval dobývání města a zlostně udílel rozkazy. ) Minul květen a minul červen. Švédové stále ještě dobývali Brno. V sesutých baštách, v pobořených hradbách stáli obránci města a neustupovali. Dokonce se za noci odvažovali nájezdů na tábořící Švédy, aby ukořistili střelivo a zásoby. Na Špilberku se ztratila voda ze studny, chyběl střelný prach. Naštěstí se probojoval do města se zásobou prachu oddíl císařské jízdy. Cestu k Brnu mu za noční tmy ukazovali Valaši, kteří dobře znali lesy. ) Minul červenec a začal srpen. Vytrvalé deště a nepohoda zle postihovaly obléhající Švédy. Město krušené střelami i požáry stále odolávalo. Ze tří dnů, slibovaných Torsten-sonem na dobytí Brna, se staly tři měsíce a už začínal měsíc čtvrtý.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189801
Tenkrát se Torstenson rozhodl k poslednímu velikému útoku. Naposledy. Útok byl stanoven na samou polovinu srpna. ) „Jestli nedobudu Brna do chvíle, kdy v Brně ohlásí zvon poledne," prohlásil Torstenson, „nechám město městem a odtáhnu.“ Tak praví pověst. ) Toho dne duněla švédská děla od časného rána, země se chvěla výbuchy a v ovzduší třaskala mračna střel. Švédům se podařilo prolomit hradby, nedařilo se jim však prorazit kruh obránců. Na Petrově odolávaly mezi troskami dvě stovky mužů útočící přesile Švédů. Nad Brnem se táhl dým požárů. Uprostřed válečného zmatku, hluku a kouře prý vystoupil na svatopetrskou věž zvoník. Stoupal pomalu, byl velice starý a zkáza, která se valila na jeho milované město, ho tížila stejně jako jeho věk. Oknem věže s úzkostí pozoroval boj a oči se mu plnily slzami. Kdyby jen byl mladý a silný. Kdyby se mohl také chopit zbraně a pomáhat tam těm dole. Stařec litoval, plakal, a náhle ho napadla jiná pomoc. Uchopil provaz zvonu a rozhoupal jeho srdce. Do bitevní vřavy zaduněl nad Brnem zvon. Dodával odvahy, utěšoval, svolával. Napřimoval klesající, posiloval ochabující. S novým odhodláním se pouštěli Brněnští do boje. ) Torstenson očekával netrpělivě výsledek bitvy. Hlas zvonu se přehoupl přes hradby a příkop až k němu, na jeho stanoviště. Vojevůdce se zamračil. Měl prý za to, že v Brně vyzvánějí poledne. Dal proto, jak slíbil, troubit k ústupu a plný zlosti stáhl vojsko. Skončil útok a skončilo i obléhání. Ale poledne ještě nebylo, chyběla celá hodina. ) Na paměť předčasného poledne, které přineslo městu šťastný konec obléhání, zvonilo se pak na Petrově poledne vždy v jedenáct hodin. ) Skončilo obléhání Brna, ale válka nekončila. Lidé ve městech a na vesnicích toužili po klidu a míru a nenalézali je. Švédové táhli hned do Rakous, hned na Moravu a pak zas do Čech. Nebylo úkrytu, kam by ses schoval, abys v klidu přežil. ) Nedaleko Blanska stával v té době pevný hrad. Říkalo se mu Nový hrad. Nevyhlížel jako bezpečný úkryt? Obklopovaly ho husté, těžko prostupné lesy. A stál stranou hlavních cest, utajený ve hvozdu. Pevný a dobře zásobený přilákal panské úředníky, mnichy a bohaté měšťany, aby se tu skryli před Švédy. Odvezli sem svoje poklady, cennosti a šperkovnice. Chystali se tu přežít švédskou vojnu za větrem a v pohodlí. ) Švédové tušili, že je někde v lese ukrytý hrad, kam odteklo zlato a stříbro z širokého okolí. Hledali, pátrali, a nedařilo se jim hrad vyslídit. Slibovali bohatou odměnu, a přece se nenašel dlouho zrádce. ) Ale v Olomoučanech žil tenkrát nějaký člověk, kterému švédská odměna nedala spát. Říkali mu Vávra Vokoun. Myslil na švédské zlaťáky ve dne v noci. Cestu lesem na Nový hrad dobře znal. Na hradě, uvažoval, leží ve sklepích zlato, a nepatří mi. Švédové mi slibují zlaťáky a ty mi patřit budou. ) Zlato, které se samo neumí pohnout, pohnulo Vokouna ke zradě. Přihlásil se švédskému veliteli a ukázal mu cestu. Švédské vojsko užilo lsti. Odpochodovalo hlučně a okázale po silnici k Brnu, ale v příhodnou chvíli zabočilo do lesa. Vokoun je vedl ke hradu oklikou. ) V kraji si všichni myslili, že Švédové odtáhli, a oddechli si. Na Novém hradě propukla veliká radost. Teď, když se už nemusili strachovat Švédů, spustili padací most, vyvalili na louku soudek vína a oslavovali. Od pitky není nikdy daleko ke zpěvu a od zpěvu ke sporům. V radovánkách, zpěvu a křiku stráže ani nezpozorovaly, že je les kolem hradu plný Švédů. V příhodnou chvíli vyrazili švédští vojáci z lesa a ti, kdo zpívali
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189801