olivy se mohu jít podívat. Nádoba stojí v zásobárně. Dejte mi světlo a mísu. Jestli jsou dobré, přinesu jich trochu.” ( „Ach ne,” bránila kupci žena, „zapřísahám tě při všem, co je ti drahé, nedopouštěj se tak hanebného skutku. Svěřený majetek je posvátný. Co řekneš Alímu, když se vrátí a pozná, že se někdo dotkl jeho nádoby? Nevěřím, že je mrtvý a nemám ani trochu chuť jíst jeho olivy. Stejně jsou jistě po tak dlouhé době zkažené. Prosím tě, muži, nech ty olivy na pokoji.” ( Ale kupec byl tvrdohlavý a když si usmyslel, že něco udělá, tak ho nemohla od jeho úmyslu zdržet žádná dobrá rada. Nedal na řeči své ženy, vzal mísu a světlo, odemkl zásobárnu a vyhledal nádobu s olivami. Pozvedl víko, posvítil si a hle, všechny olivy byly shnilé. Chtěl se přesvědčit, zda jsou zkažené i olivy vespod. Vysypal jich trochu do mísy a jak je sypal, vypadlo do mísy s cinkotem několik zlaťáků. Kupec dychtivě překlopil do mísy celou nádobu a ke svému překvapení poznal, že oliv byla jenom hrstka navrchu a že nádoba byla plná zlaťáků. Kvapně všechno do nádoby vrátil, zlaťáky zakryl olivami a zamkl skladiště. ( „Měla jsi pravdu,” řekl ženě, „olivy shnily. Přikryl jsem je zase víkem, takže Alí nepozná, i kdyby se vrátil, že jsem se nádoby dotkl.” ( „Raději ses neměl do nádoby dívat,” řekla žena, „nepatří ti a byla ti svěřena k opatrování. Kdo nedodržuje sliby, toho stihne neštěstí. Kéž by tě za to nepostihlo nějaké zlo.” ( Kupec celou noc přemýšlel, jak se zmocnit zlata a jak to zařídit, kdyby se Alí vrátil a požadoval svoji nádobu s olivami. Nazítří časně ráno si pospíšil kupec do trhu, nakoupil oliv a odnesl je do zásobárny. Tam se zamkl, vyprázdnil Alí-ho nádobu, shnilé olivy zahodil, peníze nasypal do měšce a nádobu naplnil koupenými olivami, přikryl ji víkem a postavil na staré místo. ( Neuplynul ani měsíc a kupec Alí se vrátil z cest. Ze všech známých navštívil nejdříve kupce, u kterého si uložil nádobu s olivami. ( „Promiň mi,” řekl kupec Alí, „že jsem tě tak dlouho obtěžoval opatrováním své nádoby s olivami.” ( „Nejdražší příteli,” odpověděl kupec, „proč se omlouváš? Taková služba nestojí za řeč. Zde jsou klíče od zásobárny, vezmi sám, cos do ní uložil.” ( Alí vzal nádobu a odešel s ní do chánu, ve kterém se ubytoval. Pečlivě za sebou zavřel, odklopil víko a zalovil rukou v nádobě. Nahmatal olivy a ať nořil ruku, jak chtěl hluboko, všude byly jenom olivy a olivy. Nemohl tomu uvěřit. Vysypal obsah nádoby, ale po zlaťácích ani památka. Z nádoby se kutálely jen a jen olivy. Alí se polekal a padla na něj veliká starost. Vrátil se ke kupci a řekl mu: ( „Milý příteli, sotva jsem tě opustil, už tu jsem zase. Ta nádoba s olivami je moje a nezměnila se. Ale obsah té nádoby je jiný. Kromě oliv v ní bylo tisíc zlaťáků a ty zmizely. Jestli jsi je vložil do svého obchodu, nemám nic proti tomu, obchoduj s nimi dál, ale vystav mi dlužní úpis. Až budeš chtít, zaplatíš mi.” ( „Milý příteli Alí,” odpověděl kupec, „dal sis ke mně uschovat nádobu s olivami, sám sis ji odnesl do zásobárny. Jestliže jsi vynesl ze zásobárny nádobu s olivami, pak jsi vynesl to, co sis tam uložil.” ( „Nerad bych hledal spravedlnost u kádího, ale když mi nic jiného nezbude, budu ho musit vyhledat.”
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189795
( „Alí,” řekl kupec, „uschoval sis u mě olivy a dostal jsi olivy. Teď po mně chceš zlaťáky. Proč nechceš perly a drahokamy? Jestliže toužíš po kádím, bude nejlépe, jestliže kádího vyhledáme.” ( Alí a jeho přítel se hádali a zatím co se hlasitě přeli, seběhli se kupci ze sousedních krámů a příhoda s olivami a zlaťáky se rozkřikla po městě. ( Spor se dostal před kádího. Alí žaloval kupce, že mu ukradl zlaťáky ukryté v nádobě s olivami. Kádí se ho zeptal: „Máš svědky?” ( „Nač svědky?” řekl Alí, „byl to můj přítel.” ( „Mohu odpřisáhnout, že jsem kupci Alímu žádné peníze nevzal,” prohlásil kupec. ( „Přísahej,” řekl kádí. ( Kupec přísahal a Alí svou při prohrál. Ale nevzdal se tak lehce. Napsal prosebný list chalífovi Hárúnu ar-Rašídovi a čekal, až se bude chalífa vracet ulicemi po polední modlitbě. Postavil se mu na ulici do cesty a zvedl ruku, ve které držel žádost. Úředník, který měl na starost žádosti sbírat, opustil chalífův průvod a vzal od Alího jeho žádost. ( Alí se od chalífova průvodu už neodloučil. Následoval jej, jako následuje ten, komu se ukřivdilo, neodbytně světlo spravedlnosti. Průvod vešel do chalífova paláce, Alí zůstal venku, rozhodnutý čekat, dokud se nedočká odpovědi. Nečekal dlouho. Hárún ar-Rašíd čítal prosebné listy posbírané cestou, jakmile se vrátil do paláce. Úředník, který Alímu žádost přijal, přinesl mu zprávu před palác. ( „Přijď zítra ve stejnou hodinu i s mužem, s kterým jsi ve sporu,” vyzval ho úředník. ( Večer chodíval chalífa Hárún ar-Rašíd s nejvyšším vezírem Džafarem a černým otrokem Masrúrem v přestrojení bagdádskými ulicemi. Při svých vycházkách se dovídal chalífa o životě svých poddaných víc, nežli se mohl dovědět v paláci. Přestrojení dovolovalo pravdě, aby se k němu přiblížila. ( Toho večera se dostal se svými průvodci do nějaké ulice, kde se rozléhal křik. Chalífa si pospíšil k vratům, které vedly na dvůr, sklonil se a skulinou pozoroval, co se na dvoře děje. V měsíčním světle si hrál houf dětí. Jedno přes druhé křičelo: ( „Pojďte si hrát na kádího. Budeme soudit.” ( A nejstarší dítě začalo kolem sebe ukazovat: ( „Ty budeš kupec Alí a ty kupec, který mu ukradl tisíc zlaťáků. Já budu kádí.” ( Chalífa si vzpomněl na prosebný list, který odpoledne četl, a pozoroval se zaujetím dětskou hru. Chlapec se posadil na kámen a zatvářil se vážně jako kádí. Jiný chlapec, soudní služebník, předvedl oba kupce. Kádí začal: ( „Kupče Alí, co chceš od tohohle člověka?” ( „Tisíc zlaťáků. Schoval jsem je do nádoby s olivami a dal jsem mu nádobu opatrovat. Vrátil mi jenom olivy a zlaťáky si nechal.” ( „Pročpak nechceš vrátit zlaťáky?” zeptal se kádí kupce. „Dal mi olivy, dostal olivy,” řekl kupec. ,Jestli chcete, abych přísahal, budu přísahat.” ( „Nebudeme se ukvapovat,” odpověděl kádí, „nejdřív důkazy, potom přísaha. Přineste nádobu s olivami. Doufám, že Alí kupec přinesl nádobu s sebou?” ( „Nemám ji tady,” odpověděl Alí, „ale přinesu ji ihned.” Chlapec, který hrál Alího, odběhl, a za okamžik se vrátil a tvářil se, jako by nesl nádobu. ( ,Je to ta nádoba?” zeptal se kádí. ( „Právě ta,” odpověděl Alí. ( Kádí dělal, jako by odklopil víko nádoby a prohlížel obsah. „Překrásné olivy,” řekl, „jak asi chutnají?” Zatvářil se, jako by si bral olivu a ochutnával. „Jsou znamenité. Není
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189795
to divné, že olivy, které byly v nádobě sedm let, chutnají tak dobře? Zavolejte mi několik obchodníků s olivami, aby se na ty olivy podívali.” ( Chlapec, který hrál soudního sluhu, předvedl dvě děti. Malý kádí se jich zeptal: ( ,Jste obchodníci s olivami?” ( „Nemáme jiné zaměstnání, pane,” odpověděly děti. „Povězte mi,” vyptával se kádí, „jak dlouho vydrží naložené olivy tak, aby se daly s chutí jíst?” ( „Pane,” řekli obchodníci, „když je naložíme co nejpečlivěji a skladujeme co nejstarostlivěji, ve třetím roce ztratí chuť i barvu a nedají se jíst.” ( „Dobrá,” pokyvoval kádí hlavou. „Ochutnejte tedy olivy z téhle nádoby a povězte mi, jak dlouho jsou naloženy.” Obchodníci ochutnali a prohlásili, že olivy jsou čerstvé a pravděpodobně nedávno naložené. ( „To snad ne,” řekl kádí, „tady kupec Alí tvrdí něco jiného. Dal prý je do nádoby před sedmi lety.” ( „Pane,” odpověděli obchodníci, „tohle jsou olivy z tohoto roku. Žádný obchodník s olivami vám neřekne nic jiného než my.” ( Obviněný kupec se chtěl ještě bránit, ale kádí mu nedovolil. ( „Dost řečí,” okřikl ho, „jsi usvědčen. Pověste toho zloděje!” ( Děti se seběhly kolem odsouzeného kupce a tvářily se, jako by ho vedly na popravu. ( Hárún ar-Rašíd se zvedl od skuliny ve vratech a zamyslel se. Kam nedosáhne moudrost dospělých, tam dosáhne chytrost dětí. ( „Dobře si pamatuj tenhle dům,” oslovil chalífa Džafara, „a přiveď mi zítra dítě, které hrálo kádího. Pošleš mi také pro skutečného kádího, který dal za pravdu zloději a kupci Alímu oznámíš, aby přinesl nádobu s olivami. A nezapomeň obeslat k soudu také dva obchodníky s olivami.” ( Druhého dne, když se všichni dostavili k trůnu Hárána ar-Rašída, podivili se, že vedle něho na trůně sedí dítě. ( „Předneste svůj spor,” řekl chalífa, „dnes vás bude soudit místo mne dítě.” ( A chlapec soudil za dne stejně dobře jako včera za měsíční noci. Jen když měl zlodějského kupce odsoudit k pověšení, obrátil se k chalífovi a řekl: ( „Vládce věřících, to, co mi bylo dovoleno ve hře, není mi dovoleno ve skutečnosti. Jen ty můžeš vynést rozsudek.” Hárún ar-Rašíd dal zavolat služebníky a poručil jim, aby kupce odvedli a pověsili. Pravého kádího, který nespravedlivě soudil, napomenul a dal mu dítě za příklad. Potom chytrého chlapce políbil a odměnil. Kupec Alí dostal své peníze a nepoctivého kupce postihlo neštěstí, kterého se jeho žena obávala.” ( Šahrazad se odmlčela. ( „Toho kupce,” řekl král Šahrijár, „nemohl postihnout spravedlivější trest.” ( „Ano,” pravila Šahrazád, „jestli je smrt nejhorším trestem za porušení daného slibu a za odpuzující lakotu. Co když je horším trestem za chamtivost a lakotu život?” ( ,Jak to?” otázal se král. ( „Dovol,” řekla Šahrazád, „abych ti vyprávěla příběh
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189795