že v té plastové bublině kluzáku nebyl přišpendlený Scott. Byl jsem to já. „Promítal“ jsem se, jak by řekla má bejvalka – vciLoval se. Ta havárie člověka zredukovala na dvě mísy pudingu, a já dokázal myslet jenom na sebe, na svůj strach vyplouvající na povrch a hrozící, že mě pohltí. Musím se sebrat, soustředit se na něco jiného, jinak nad sebou ztratím vládu úplně. „Majore,“ začal jsem, „pracuje tady kapitán François Philippe?“ „Pracoval. Fajn chlap. Je hrozné, co se mu stalo.“ „Co se mu stalo?“ „Asi před rokem ho převeleli. Brzy nato zemřel při domovním požáru.“ „Aha.“ Víc jsem ze sebe nedostal. „Matka, otec, sestra – všichni jsou mrtví. Zřejmě elektrika ve střeše.“ Byla to zase jen moje představivost, nebo tu bylo kolem nějak moc nenáhodných úmrtí? „Víte něco o pitvě, kterou provedl na synovi generála Scotta, seržanta námořní pěchoty, který padl v boji v Bagdádu?“ zeptal jsem se. „Jo, něco jsem o tom slyšel. Můžeme se podívat do záznamů, jestli chcete.“ „Děkuju.“ Mastersová se na mě zamračila, ale mračila se spíš proto, že o mě měla starost, než z nespokojenosti, jak jsem byl u žen zvyklý. Byla to příjemná změna. Věděl jsem, že jsem celý zelený, jako spousta lidí tady, kterým už dávno prošlo datum pohřbu, ale to nejhorší už pominulo. Kývnutím jsem ji ujistil, že jsem v pořádku. Lamont prošel kolem místností plných nerezových regálů, čekajících na někoho, nebo měl jsem raději říct na něčí tělo? „Očekáváte nějaké hosty?“ zeptal jsem se, když jsme vešli do čtvrté místnosti. „Ne. Ale musíte si uvědomit, že tohle postavili, když si lidi tam doma mysleli, že Rusáci zaplaví Německo ve svých tancích. Ukázalo se sice, že jediné, čím jsou Rusáci schopni zaplavovat, je vodka, jenže jak jsme to tehdy měli vědět? Máme tu dost 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189791
místa pro pět tisíc mrtvých. Ty místnosti jsou jako ten králíček z reklamy na baterky – pořád pokračují dál a dál.“ Minuli jsme několik lidí tlačících vozíky s těly přikrytými igelitem. Mnozí měli rozsáhlá a viditelná zranění – ti, kteří se vezli – ne ti, kdo je vezli. „Občas dostáváme extra zakázky z Iráku. To, co už nezvládnou. Zařízení bychom na to měli, ale pár rukou navíc by nebylo od věci.“ Čekal jsem, že řekne, že by ty ruce měly být připojeny k živým pažím, vzhledem k tomu, že jsme právě minuli vozík se sbírkou utržených končetin, který před sebou strkala žena tvářící se tak blazeovaně, jako kdyby to byl nákupní vozík v supermarketu, nicméně se ovládl. Místo toho otevřel dveře. Uvítal nás teplý vzduch a světlo. Vrátili jsme se do světa živých. Nikdy bych nevěřil, že tak rád uvidím otrávené lidi zívající do svých počítačů. Major se posadil za písíčko, na kterém vedle monitoru visel kocour Garfield za přísavku na noze a nad monitorem byla na plastovém rámu samolepka „I ¤ NY“. Na spořiči obrazovky měl kokršpaněla, jehož oči připomínaly ty Lamontovy – zarudlé a smutné. „Dobře, tak se… na to podíváme…“ Během řeči se proklikával několika složkami, dokud nenarazil na tu, co hledal. Jeho prsty přeběhly po klávesnici a obrazovku vyplnila tabulka, s oranžovým písmem na černém pozadí. „Tady je to. Kapitán François Philippe.“ Na obrazovce se objevil seznam pitev, které kapitán provedl během svého působení v Ramsteinu. Lamont sjel až na konec – Philippův poslední měsíc na základně. „To je divné…“ zabručel. „Copak?“ chtěla vědět Mastersová, která byla rychlejší než já. „Jak jsem říkal, pamatuju se, že Philippe mluvil o té pitvě, kterou udělal – potichu – pro generála Scotta, pitvu jeho syna. Myslel bych si, že přinejmenším uloží záznam toho, co zjistil, ale tady nic není.“ „Mohl záznam někdo vymazat, pokud byl v databázi?“ zeptala se Mastersová. „Ne, majore, tady ne. A možná ani jinde. Program nám ponechává určitou volnost, dokud probíhá pitva, ale když je práce 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189791
hotová a patologie kompletní, zmáčknete tlačítko Uložit, a tím to končí. Do hlavní databáze nemáme odtud přístup. Vůbec. Všechno se soustřeWuje doma na Ministerstvu obrany Spojených států. A myslím, že ani tam nemůžou něco měnit nebo mazat. Nechcete přece něco zvorat na úmrtním listu, jak by jinak svatý Petr věděl, kdo přijde na večeři, že?“ „Tak jo,“ ozval jsem se. „Můžete vyvolat původní pitevní zprávu?“ „Jistě. Koukám… Scott… Scott…“ Obrazovka vyhodila seznam Scottů. Byla jich spousta, těch, kteří už nebyli, ale jenom jeden Peyton. „Nic neobvyklého tu není,“ vysvětloval Lamont. „Nevím, proč by generál Scott chtěl další názor, ale…“ Kroutil hlavou. „Stojí tu, že americká vojenská nemocnice v Bagdádu provedla pitvu podle standardního operačního postupu, a pak vydala úmrtní list, aby ho finanční úřad vyškrtl a našel si jiného hostitele, kterého bude vysávat. Strčili ho do pytle, přidali jmenovku, naložili ho do letadla a poslali ho domů.“ „Příčina smrti?“ zeptal jsem se. „Masivní zranění způsobená sporem s pozemní minou. Seržant z toho zjevně vyšel jako poražený. Zranění hrudníku, roztržená aorta a tak dále.“ „Nevíte nic o tom, že by Peytonu Scottovi byla useknuta hlava?“ „Ne. Papíry nelžou.“ „Můžete mi říct, kdo podepsal pitevní protokol?“ „Jistě.“ Sjel níž. „Kapitán Homer Veitch.“ „Znáte ho?“ chtěl jsem vědět. Lamont se na mě úkosem podíval. „Tohle je velká armáda.“ Jasně, blbá otázka. „K vám se tady nedostane moc vojáků, které pitvali už v Iráku, že?“ „Ne, pane. Pokud už byla pitva provedena, k nám sem dolů nepřijdou a nevidíme ani papíry. Jestli se objeví v Ramsteinu, pak jsou v tranzitu.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189791