KAPITOLA
ČTVRTÁ
OKUPACE
ZEMĚ A ŽIDOVSKÁ OTÁZKA
se pokračovalo v jeho řešení. Nacisté nechtěli komplikovat vztahy s jinak bezvadně spolupracujícím partnerem a spokojili se zatím se slibem Jozefa Tisa a Vojtecha Tuky, že Židé sice na Slovensku zůstanou, ale ve větší míře budou nahnáni do koncentračních středisek a táborů. Na straně druhé se Eichmannovi podařilo Bratislavu poměrně elegantně odbýt, když na něm požadovala uskutečnění inspekční cesty za deportovanými Židy. Eichmann byl sice kouzelníkem ve spletité logistice transportů evropských Židů, ale zázraky pochopitelně konat neuměl. Vrátit zavražděným lidem život a ještě je v plném pracovním nasazení předvést slovenským představitelům, to prostě nedokázal. Maximum toho, co Adolf Eichmann nabízel k prohlídce, bylo vzorové židovské sídliště Terezín, chystaná Potěmkinova vesnice, jež měla sloužit jako výkladní skříň „dobroty“ národního socialismu směrem k Židům. Proč by však slovenští delegáti měli jezdit do pevnostního města nad Ohří, když tam žádní slovenští Židé nežili. Ti Židé, kteří zatím v Osvětimi a dalších lágrech živořili, museli na Eichmannův rozkaz poslat domů větší množství korespondenčních lístků s jednoduchým sdělením: Pracujeme, máme se dobře.
POVSTÁNÍ – KRÁTKÉ ZAMYŠLENÍ(SRPEN–ŘÍJEN 1944) Válka vstoupila do roku, o kterém asi nikdo s jistotou nevěděl, že bude předposledním. Fronta se přibližovala k slovenským hranicím, německý spojenec dávno neoslňoval svými úspěchy, stále častěji se čtenáři denního tisku mohli dočíst informace o taktickém ústupu wehrmachtu. Jaký však konec války bude? Usměvavé Slovensko již dávno přišlo o svou propagandisticky zdůrazňovanou pohodu prvních let existence, a naopak začínalo s narůstající nervozitou očekávat, s jakými dopady vtrhnou boje na jeho území. Ve spolupráci zahraničního a domácího odboje se zrodil plán povstání, které mělo nejen skoncovat s klerofašistickým režimem, ale také na východním Slovensku vojensky zabezpečit prostor, jímž by mohla do země rychleji vstoupit Rudá armáda. Organizátoři povstání bohužel neměli tolik času, kolik by ho potřebovali. V pondělí 28. srpna 1944 odpoledne dal prezident Tiso německému vyslanci Ludinovi najevo, že souhlasí s tím, aby německé vojsko
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189748
DNY
STRACHU
vstoupilo na území Slovenska. Když začaly následujícího dne v dopoledních hodinách německé jednotky obsazovat Slovensko, vydal podplukovník Ján Golian jako šéf ilegálního Vojenského ústředí rozkaz, aby povstání začalo. Nemělo smysl dále čekat. Začněte s vystěhováním, burcovalo bojovníky za svobodu smluvené heslo. Ozbrojený odpor povstalců, který je dodnes převážně označován jako Slovenské národní povstání (SNP), tak trval od konce srpna až do 27. října 1944, kdy bylo nacistickými silami dobyto centrum povstání, město Banská Bystrica. Vojensky si stotisícová povstalecká síla nedokázala s lépe vyzbrojeným nepřítelem poradit. Řada povstalců se po nezdaru vojenské akce ovšem nevzdala. Odhodlaně přešli do hor, kde rozšířili počet partyzánských jednotek, jež na Slovensku operovaly často ještě před vypuknutím SNP. Odpor proti nacistům tak pokračoval. Bojovníky nezlomilo ani zajetí velitelů Jána Goliana a Rudolfa Viesta, ke kterému došlo 3. listopadu 1944, kdy je v Pohronském Bukovci odhalili příslušníci Einsatzkommanda 14. Po stránce vojenské povstání sice nezvítězilo, svým politickým dopadem však akce přinesla zásadní zlom ve směřování celého Slovenska. Bylo evidentní, že otevřeným odporem se podstatná část obyvatelstva dobrovolně postavila na stranu spojenců, na stranu protihitlerovské koalice. Jak uvádí Ľubomír Lipták v eseji Slovensko v 20. storočí: Povstáním se vytvořila situace celkem protichůdná té po první světové válce: Slovensko nevcházelo do obnovené republiky jako „chudý příbuzný“, ale jako sebevědomý a rovnoprávný člen rodiny.
VINÍCI – ČEŠI A ŽIDÉ Reakce prezidenta a vlády na sebe nenechala dlouho čekat. Akce byla označena jako protistátní puč. Ostatně tímto způsobem je Povstání mnohými obdivovateli luďáckého režimu interpretováno dodnes. Kdo se mohl opovážit vystoupit proti legitimní vládě a Vůdci národa Jozefu Tisovi? Kdo narušil klid v zemi, která sama sebe vnímala jako ostrov klidu v bouřlivém moři evropského běsnění? Hledání viníků nebylo nijak obtížné, ba ani nijak originální. Jako jeden z prvních vrcholných představitelů zareagoval 4. října 1944 ve vystoupení na půdě sněmu novopečený premiér Štefan
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189748
KAPITOLA
ČTVRTÁ
OKUPACE
ZEMĚ A ŽIDOVSKÁ OTÁZKA
Tiso, velmi vzdálený prezidentův příbuzný, bývalý ruský legionář a vystudovaný právník, jenž vystřídal v premiérském křesle nemocného Tuku. Stejně jako Jozef Tiso, také jeho bratranec z „třetího kolene“ Štefan pocházel z městečka Bytča, kde se v roce 1897 narodil. Po první světové válce dostudoval, nastoupil jako soudce v Trenčíně, kde působil až do roku 1939. Po vzniku samostatného státu povýšil a stanul v čele Hlavního soudu v Bratislavě. V srpnu 1943 byl jmenován členem sice prestižní, ale ve skutečnosti celkem politicky nemohoucí Státní rady, a 5. září 1944 se stal předsedou vlády. Proto když nám smutné, krvavé události odhalily tu kliku a ty malé vrstvy obyvatelstva, v kterých Benešův imperialismus nachází mezi námi spojence, ani na okamžik nebudeme váhat, abychom se jich se vší přísností zbavili… (…) Proto vláda přistoupí k důkladnému vyřešení otázky židovské (potlesk) a vyřešená bude také otázka Čechů na Slovensku. (potlesk) Je naším nejvyšším politickým příkazem, ale i příkazem mravním, abychom se v oprávněné sebeobraně postavili proti těm, kteří ohrožují naši svobodnou existenci, burcoval v projevu ostatní ústavní činitele Štefan Tiso. Jen co domluvil, přihlásil se o slovo Július Stano, ministr dopravy a veřejných prací. Chatrná stavba ze slov, kterou vršili vládní představitelé nehoráznou demagogií, opět o značný kus povyrostla, když dlouholetý funkcionář HSĽS svého předřečníka doplnil následujícím postřehem: …Židé pořádají strašlivý hon na nevinné Slováky za odplatu, že jsme jim mnohým zachránili život na Slovensku! Se svou interpretací nedávných dějin i žhavé reality přispěchal také prezident Tiso. V již citovaném dopise z 8. října 1944, jenž byl adresován samotnému papeži, Tiso zcela lživě uvádí, že slovenská vláda nerealizovala protižidovská opatření z rasového důvodu, ale pouze a jen proto, aby bránila národ proti zákeřným výpadům odvěkého nepřítele. Stát se podle Tisa ničím neprovinil, pouze se snažil zajistit dostatečný prostor pro existenci vlastního národa. Židům ani nikomu dalšímu režim neubližoval, snažil se prezident zcela nepravdivými argumenty přesvědčit Svatého otce. Je potřebné ještě poznamenat, že Češi a Židé, kteří se měli během pěti let existence Slovenské republiky dobře,… se otevřeně spojili
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189748