„Už musím jít,“ řekla nakonec Marika do ticha a mrkla na svůj mobil, který vytáhla z bílé kožené kabelky od Dolce & Gabbana. „No jo, já půjdu taky,“ řekl Adam a zvedl se z křesla. „Vážně už chcete jít?“ ozval se Radim. „No dobrý...“ Radim s Kristýnou vyprovodili hosty do předsíně k vchodovým dveřím. Holky se ometaly kolem botníku. Marika zkoušela roztáhnout deštník. Radim Adama v úzké předsíni poplácal po rameni. „Tak co tomu říkáš?“ zeptal se, a když se k němu Adam otočil, rozpřáhl ruce, jako by mu ukazoval, jak velkou ulovil rybu. Adam si nebyl jist, na co se ho Radim ptá. „No jo, bezvadný,“ odpověděl neurčitě. „Je to dobrej byt,“ opřel se zády o stěnu Radim. Na protější stěně viselo zrcadlo zasazené v mahagonovém rámu, takže Radim v něm teď s jakýmsi vnitřním uspokojením pozoroval svůj odraz. „Všecko je nový. Nábytek, plastový okna, plovoucí podlahy; máme k dispozici sklep... Rád bych si ještě pořídil nějaký auto, i když zatím to jde i bez něj. Na metro je to pěšky pět minut.“ Marika s Kristýnou se mezi dveřmi políbily. Radim sundal z věšáku Adamovu bundu a podal mu ji. „Když budou nějaký prachy, chci se jet příští rok potápět do Karibiku,“ vykládal nadšeně. „Mám teď šanci splašit super kšeft, tak snad mi to vyjde.“ „Snad jo,“ řekl Adam. Najednou byl plný zvláštního selhání a vlastní nicotnosti. „Musíme si užívat, dokud jsme mladý, chlape, co říkáš?“ Adam přikývl a oblékl si bundu. „Až budeme mít s Kristýnou děti, bůhví, co mi ze života zbyde,“ řekl mu do ucha Radim a zdálo se, že má
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189721
doopravdy strach. „Možná nic Možná mi nezbyde vůbec nic…“ „Mějte se!“ křikla už z chodby Marika a rozběhla se k výtahu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189721
Když se kostky rozkutálí 1. Znovu se po té smutné krajině rozhlédne. Kolem něj není nic než pole. Prázdné a zpustošené. A ticho. Ticho zarývající se pod nehty. Chce jít dál, musí pokračovat v cestě, ale najednou se ze země přímo před ním vynoří vysoká zeď s těžkými vraty ze železa. Ve vratech stojí jeho otec. Je sám. Ty nejsi mrtvý? zeptá se otce. A zase to ticho. Tati? Otec mlčí. Usmívá se. Stojí v předklonu, jeho dlouhé hubené paže visí odevzdaně podél těla. Na sobě džíny (nikdy moc džíny nenosil) a mikinu s kapucou. Tati, proč máš moji mikinu? Celý ten cirkus se zdí a bránou, které vyjíždějících ze země jako výtah by se dal ještě skousnout, ale proč má otec na sobě tu mikinu? Jak je možné, že jeho dva roky mrtvý otec nosí mikinu – jeho novou mikinu s kapucou – kterou si on sám koupil sotva před čtrnácti dny?
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189721