bude pro nás nejlepší. Dokud je Roland malý a může se snadno naučit jazyk, musíme odejít. Matka Lily šla před námi, našla pro nás i místo, Pforzheim se jmenuje to městečko, brána do Schwarzwaldu, po americkém bombardování zde nezůstalo nic, tak nahrnuli všechny trosky na jednu hromadu, přikryli zeminou a vystavěli kopec vysoký jako váš Hněvín. Teď je všechno znovu vystavěno, je to hodinářské a zlatnické město, míří sem spousta emigrantů z Čech, Polska i z Balkánu. Mám sjednané místo u zlatnické firmy, Liliana může nastoupit jako prodavačka do obchodního domu. Myslím, že i pro tebe by to bylo nejlepší řešení. Až se zabydlíme, pošleme pro vás. Líbám tvou ženu a děti a věřím, že se shledáme ve Pforzheimu. Tvůj Kurt Roland Berezinko dočetl dopis a prudce se rozesmál, smál se a smál jako blázen, až poprskal ubrus na jídelním stole, smál se tak, že vyděsil Kryštofa k pláči a Vladimír se u prsu matky zakuckal. A jak náhle začal, tak rázem přestal, pohlédl na Květu a zasípal: „Víš, co tuhle píše Kurt?“ Květa se neodvažovala hádat. „Stěhuje se s celou rodinou do Reichu!“ zabručel. A pak zahulákal jako tur. „Rád bych věděl, co tam bude dělat. TEN VÁCLAV!“
Utrpení malého Kryštofa První, kdo prohlásil, že se malý Kryštof jistě zblázní, byla jeho matka Květa. V noci se hádala s Rolandem, jakmile přišel opilý, a Kryštof už nebyl takový hodný chlapec, jako když ho posílala za tátou, aby ho přivedl z hospody. Tehdy beze slov jako mechanická hračka šel, bylo mu šest, nenáviděl pachy hospody a řev dospělých mužů, nenáviděl vůbec dospělé muže, ale šel, protože si představoval, že musí dělat ty věci, které nemá rád, aby jednou, až umře, litovali všichni, kdo ho k tomu nutili. Nechtěl, aby se, až přijde čas, vyhnuli výčitkám.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189719
Vlastní výčitky byl nejhorší trest, který si dovedl představit, protože ho sám na vlatní kůži znal. Chtěl, aby všichni, kdo mu ublížili, trpěli tak jako trpěl on. Malý Kryštof cítil, že kdyby se stavěl proti matce, učitelům, proti otci, proti spolužákům, kteří se mu posmívali pro tátu ožralu, mohli by všichni ti trapiči najít ospravedlnění pro svoje činy v jeho zlobě. Ale on se rozhodl nebýt zlý. Nikdy nebude zlý! A přece matka měla brzy poznat, jak se změnil. V deseti letech už neležel v posteli tiše jako pěna, když se otec s matkou hádali, neopakoval si donekonečna „musíš to vydržet, musíš to vydržet, musíš...,“ ne, tehdy poprvé vstal a s nesmírným řevem začal mlátit pěstmi do zdí, kopal do nábytku a nenechal se zadržet ani bratříčkem Vladimírem, který vyskočil ze své postele, objal ho a tišil slovy: „Psssst, Kryštůfku, nech je bejt, nech, ať se třeba zabijou!“ A z obývacího pokoje přiběhli Květa a Roland a hleděli na spoušť, kterou provedl jejich syn. Květa uplakanýma očima zírala na rozbité dveře u skříně, na strženou tapetu, na ulomenou nohu křesla. Cítila se tak hrozně slabá, nejraději by zavřela oči a umřela. Ale musela jít pomoci svému synovi, a tak k němu doklopýtala, hladila ho po vlasech a v slzách ho prosila: „Kryštůfku, prosím, nerozčiluj se už, nebuď zlý, chlapečku. Podívej na tu skříň, copak myslíš, že ji to nebolí?“ Kryštof se styděl a matčiny slzy ho pálily v dlaních. Když matka s otcem odešli a po chvíli na sebe opět začali křičet, Kryštof ležel s očima upřenýma na strop a otřásal jím prudký pláč, litoval nábytek, který rozmlátil, bylo mu líto těch věcí, které si matka nemůže koupit, cítil obrovskou chuť vlastnit pušku, Henryho opakovačku či medvědobijku z Vinnetoua, šel by s ní okamžitě zastřelit otce, bylo mu líto, že nikde na něho nečeká havraní kůň Hatátitlá, který by ho po popravě otce odvezl tryskem daleko na bezpečné místo, kde by ho nikdo a nikdy nenašel. Věděl, že druhý den půjde do školy a celé dopoledne bude
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189719
skleslý, spolužáci z předních lavic se budou otáčet za ním do poslední lavice, aby viděli jeho smutek. Neví proč, ale vždycky jim dělá dobře vidět cizí smutek. Každou přestávku běhají spolužáci k němu a ptají se, jestli jeho otec vůbec pracuje, když ho vidí opilého každý den. Chtějí mu to opakovat pořád a pořád dokola, ale neví, že opakováním v něm roste už jen nenávist, ale ne bolest. Bolest se opakováním stává mizivá. Už ho nic nebolí. To spolužáci ať se připraví, že jednou narazí na jeho nenávist, která černě vytryskne do nebývalé výšky jak naftaři čerstvě navrtaný pramen. A v tom hrozivě temném gejzíru zakusí i oni, co je to bolest.
Strýček Helmut „Děti, kdybyste znaly nějakého přímého účastníka druhé světové války, mohli bychom si ve škole udělat zajímavou besedu,“ přednesla žákům soudružka učitelka svůj nápad. Ale nikdo z žáků neměl mezi příbuznými nikoho, kdo by válčil. Zvlášť chlapcům připadalo zvláštní, že nikdo z rodiny nebojoval, dokonce ani nebyl u partyzánů. Přihlásil se jen Kryštof. Nedávno u nich byl na návštěvě pan Helmut z Drážďan. Otcův vzdálený příbuzný, měřil dva metry a měl úplně bílé vlasy a hezké brýle se stříbrnými obroučkami. Kryštofovi se líbil, přivezl mu malý Mercedes Benz jako angličáka s bezva pérováním (zkouška pérování byla mezi kluky ze třídy jediná zkouška pravosti angličáků a s autíčkem bez pérování by se ve třídě žádný kluk raději ani neukázal). Pan Helmut po kachně s knedlíkem a zelím vyprávěl Kryštofovi o Radebeulu, městečku, kde žil slavný spisovatel Karel May, co napsal Vinnetoua. Slíbil Kryštofovi indiánský oblek s dikobrazími ostny a domluvili se víceméně rukama nohama, že spolu pojedou do Radebeulu. Vyprávěl také o válce a Kryštof vykulil oči, protože strýček Helmut byl první hrdina druhé světové války, kterého potkal. Toužil ho vidět v uniformě, ale Helmut se smál a říkal, že by na sebe uniformu podruhé nevzal ani za milión marek. Kryštofovi to bylo divné. Všichni chlapci ze třídy chtěli být vojáky.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189719