Marie Michlová
členové rodiny. Ke každodenní hygieně patřilo jen mytí rukou a obličeje v přenosném umyvadle, které bylo umístěno v kuchyni či ložnici. Významným pokrokem ve srovnání s devatenáctým stoletím byl fakt, že stále více dělnických rodin vlastnilo necky (nebo přenosnou vanu), které nesdílely s dalšími rodinami. Školou povinným dětem byly každé pondělí vyhrazeny prostory v městských lázních (například v Pardubicích), chudí v Praze používali lázně Františka Velicha v Holešovicích. S mytím to začalo být horší až za přídělového systému, kdy rodina měla nárok na mýdlo jen v případě, že podepsala čestné prohlášení, že nemá doma velké zásoby (tedy více než 1,5 kilogramu mýdla na osobu). Moderně smýšlející lidé si pravidelně čistili zuby například pastou Elvíra. Něco jako toaletní papír většina obyvatel Českých zemí nikdy neviděla, používali ho totiž jen ti nejbohatší, byl považován za luxusní zboží, přestože z dnešního pohledu byl tvrdý, nevzhledný a nepříjemný. Velké elektrické pračky k nám přišly až po válce, do té doby se běžně pralo v prádelnách pomocí dřevěných mechanických praček, s nimiž se dívky učily zacházet v měšťanských školách. Na venkově a menších městech se „velké prádlo“ pralo tradičně v potoce či řece. Novinkou, která se objevila na začátku nového století, byly prací prášky, které se skládaly především ze sody a mýdla. Moderní síť zdravotnických institucí, zahrnující obvodní a obecné lékaře, byla vytvořena už koncem devatenáctého století a vydržela do padesátých let století dvacátého. Rakousko-Uhersko se dokonce stalo průkopníkem, když roku 1917 založilo první ministerstvo zdravotní péče na světě. Mělo za úkol řešit problémy, které válka přinesla, například nedostatek lékařů a lazaretů (na lazaret byla dočasně přeměněna i budova Říšské rady). V Českých zemích bylo roku 1911 necelých čtrnáct tisíc lůžek, z toho dvacet procent připadalo na Prahu.2 Jednalo se například o Vinohradskou nemocnici a nemocnici Bulovka. Největší sanatorium bylo ─ 98 ─
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189705
BYLI JSME A BUDEM aneb česká každodennost 1914-1918
v Podolí, kde měli k dispozici dvě stě lůžek, ale v červnu 1914 bylo zabráno Červeným křížem pro vojenské účely. Na jaře 1915 byla otevřena speciální nemocnice v Pardubicích, známá jako „Karanténa“, určená pro deset tisíc pacientů, mezi něž patřil i spisovatel Jaroslav Hašek. V Brně byla založena průkopnická Vysoká škola zvěrolékařská, a to roku 1918. Úroveň medicíny však byla ještě dost nízká, vždyť za války lékaři navázali na lékařskou tradici z devatenáctého století, která byla zaběhlá, ale zastaralá. Značný pokrok udělala především teoretická věda, posunul se výzkum hormonů, byl objeven adrenalin i hormon štítné žlázy thyroxin. Za ještě důležitější byl ve válečném období považován objev krevních skupin, který učinil Rakušan Karl Landsteiner. Jeho teorie byla potvrzena Čechem Janem Janským roku 1907. Oproti nemocnicím na počátku devatenáctého století byla zdravotnická zařízení podstatně čistší a ošetřovatelky nosily speciální bílé šatové zástěry, vzadu zapnuté (a také často prané). Jejich kolegyně v poli měly naopak
Pohlednice Červeného kříže z roku 1914 ─ 99 ─
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189705
Marie Michlová
teplé oblečení a co možná nejvíce nepromokavé svršky. Speciální oděvy byly připravené pro raněné vojáky, využívaly se i ochranné čepice, například proti komárům. Na většinu běžných onemocnění neexistoval účinný lék. Zásadní roli hrálo chybějící povinné očkování dětí, které bylo zavedeno až roku 1919. Roku 1913 byly děti vůbec poprvé v dějinách očkovány proti záškrtu, o plošném očkování nemohla být ani řeč. Ve velké míře se očkovalo jen proti neštovicím, protože je mezi civilní obyvatelstvo zavlekli vojáci a uprchlíci z jiných částí monarchie. I tak se však dařilo udržovat úmrtnost v důsledku dětských nemocí na třech a půl procentech, což byl slušný výsledek, za nímž určitě nestál jen tolik propagovaný rybí tuk.3 Dospělí Češi umírali v roce 1914 nejčastěji na tuberkulózu (během války počet nemocných ještě stoupl), kardiovaskulární potíže a choroby dýchacího ústrojí, zatímco nádorová onemocnění byla příčinou smrti jen u osmi procent pacientů. Sezónně kralovaly tomuto žebříčku epidemické choroby jako tyfus, cholera a úplavice.4 V září 1918 dorazila i do Českých zemí tzv. španělská chřipka, která zabila desítky tisíc především mladých lidí a celosvětově si vyžádala na čtyřicet milionů obětí, což je více než čtyřnásobek padlých vojáků v celé první světové válce. Obecně lidé umírali poměrně mladí, jen devět procent Čechů se před válkou dožilo šedesátky a průměrná délka života byla pouhých čtyřicet let.5 Na vině byl těžký život zejména na venkově, ale ani ve městech nebyl dostatek efektivní léčby – ta se ještě nesla v duchu předchozího století. Například proti pohlavním nemocem se stále ještě používala rtuť (roku 1912 byl vyvinut nový německý lék Neosalvarsan, který se předepisoval až do objevu penicilinu). Léčení připomínalo spíše babské rady, například na bolest dásní se předepisoval odvar z cibule, na zuby hřebíček, na klouby léčivé bahno, na chřipku sirupy. Není divu, že se lidé tak často obraceli spíše na věštkyně, kartářky a zaříkávačky než na poměrně drahé promované lékaře. ─ 100 ─
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189705