98 „To bude asi tím, že nám na tom nikdy nezáleželo,“ pokrčila rameny. „Zbývá jedině zločin,“ řekl rozvážně. Z hladu se jí dělalo mdlo, a tak bezkrevně přikývla. Napadlo ji, že kvůli jídlu by byla schopna se vzdát všech svých morálních zásad, teď a tady. „Tohle už jsem zažil,“ pronesl Esterházy vesele a plácnul se do prázdného břicha. „Já vím,“ řekla ona, „bylo to v nějaký japonský povídce. Takhle se tam sešli manželé v noci v kuchyni a měli strašnej hlad a nic k jídlu.“ Teď oba mlčeli. Poznání, že byli jen protagonisty v čísi již odžité povídce (nepochybně inspirované čímsi skutečným nočním hladem), že každé jejich dobrodružství už se někdy stalo a bylo pouze banální parafrází omezeného počtu archetypálních situací, je trochu vykolejilo. „Nudle udon,“ vykřikl pak Esterházy, „polívka miso, uzenej úhoř, teryiaki — to všechno si ty blbci mohli dát.“ „Mlč, nebo ti natluču!“ „Anebo co teprve sašimi? Proč si nedali sašimi? Ze syrovýho tuňáka… ňam… Dala by sis sašimi?“ Natloukla mu. Žaludek se jí svíral. „Tak teď už vím, co je to mít vlčí hlad,“ řekl jeden z nich. Pak si dlouho usínali v náručí; jejich hlad se převtělil v nezvladatelné zimničné chvění. Nemluvili o tom, ale bylo to tak: procházeli normalizací. Existoval vůbec nějaký spo-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189693
99 lečný zážitek, který měli výlučně jen oni sami? přemýšleli každý zvlášť. Nebo prostě byli takový pěkný pár jako miliardy jiných?
Přiznat si: udělala jsem chybu. Je to moje vina. Udělala jsem chybu s Esterházym. A teď ji dělám zas, s Lolou. Jenže nevím, jak ji nedělat. Chci mít prostě jen vztahy jako mají ostatní lidi. Jakoby normální, alespoň rámcově. Má to vůbec někdo? Přemýšlela, jestli někdo z lidí, které zná. Policista u dveří mluvil do vysílačky se svým kolegou. Říkal, že je všechno v cajku. A skutečně: Indka už byla klidná, řidič sanitky a lapiduch v jedné osobě přijel s invalidním vozíkem a pomalu do něj pacientku posadil. Nic neříkal a pomaličku ji odvážel k výtahu. Velitel hasičů tiše mluvil s lékařem a občas pohlédl na Martu. Všechno bylo v pořádku. Proč tedy měla pocit, jako když vystoupí z letadla v cizím městě, sama, a nikdo na ni nečeká? Proč je plná úzkosti, chladu a stále ve střehu? „Jak je to s tím tělem, co se dnes našlo v tom lomu?“ vypálila na policistu, který se ještě pořád opíral o rám dveří. „Už mi to snad můžete říct!“ pokračovala útočně. Zhluboka se nadechla, vydechla a uhladila si oběma rukama sukni. Usmála se, omluvně. Velitel hasičů prošel dveřmi s helmou pod paží a pohlédl jí přitom do očí. Určitě ji chtěl pozvat na kafe.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189693
100 „Co jako?“ odvětil policista a trochu se přikrčil v defenzivním postoji. „Ví se už něco? Kdo to je, jak zemřel, prostě…“ „Na tom dělá mordparta. Proč se ptáte?“ Zvedla předloktí v gestu naprosté rezignace a znovu je svěsila: „Zmizel mi manžel. Před pěti lety.“ Policista si chápavě povzdechl a zavrtěl hlavou: „To s tím nebude mít souvislost. To je nějaká menší kostra, co našli, dítě nebo malá ženská. A kostra, chápete, to za pět let nemáte, čistou kostru.“ Přikývla a dívala se přitom z okna. V místnosti bylo cítit aceton. Policista chvíli žvýkal a pak dodal: „A to se vždycky takhle rozrušíte, když se najde nějaká mrtvola?“ Pak se zarazil, pevně stiskl víčka a vypálil: „Pořádná bouřka v noci, co?“
Nikdy nepřemýšlela o tom, jestli chce mít děti, prostě se to stalo. Byla tomu ráda, jistě, ale kdyby si znovu mohla vybírat, jak by se rozhodla? Naproti tomu u Esterházyho měla vždycky jasno: byl to On, nezpochybnitelný, jedinečný, nenahraditelný. Ovšem že ji podvedl. Samozřejmě že ji to zničilo, rozbilo, protože mu přece tolik důvěřovala! Nad ránem se vedle něj probudila, probudila ji vůně jiné ženy, která mu ulpěla na kůži, Esterházy trochu chrápal, ležel na
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189693