Jeho kobyla, ačkoliv byla polekaná, se nesplašila a neutekla a Steelovi tedy netrvalo dlouho a byl zpět na cestě. Myslel si, že mu možná lovecká společnost daruje něco k snědku, ale nestalo se tak a on musel po zbytek putování do Paříže zůstat téměř bez jídla. U Senlisu překročil další řeku a zanedlouho se napojil na další cestu. Zvýšil rychlost, popohnal kobylu a ta cválala po neupravené cestě a za sebou nechávala oblaka prachu. Prach se zvedal tak, že jakmile po poledni dorazil do vesnice Le Bourget, měl jeho červený kabát růžový nádech. Kobyla pomalu vystoupala na kopec za vesnicí a Steel zjistil, že se nachází v malé vísce Montmartre, kde se na vrcholku kopce tyčil skromný kostel a okolo něj byly rozložené domky se střechami pokrytými taškami a obrostlé vinnou révou. Při tom pohledu dostal žízeň a začal se poohlížet po hospodě, když jej zaujalo něco daleko na jihu. Stál na okraji vrcholku kopce, shlížel na úrodné údolí a najednou spatřil město Paříž, které se před ním rozprostíralo a on rozeznával věže a střechy tetelící se horkem a kouř, který se valil z nesčetných komínů. Jeho středem se vinula řeka Seina a na ostrově na řece čněly věže katedrály. Viděl mosty vedoucí přes řeku, obrovský palác obklopený zelenými zahradami a chrámy a zvonice a mnoho kostelů. Nikdy jej ani ve snu nenapadlo, že se jednou bude dívat na hlavní město Francie, centrum civilizace, kvůli němuž celý život válčil. Necítil nenávist k Francouzům jako k národu. Věděl, jak úžasná je jejich hudba, umění a písemnictví. Jenže na bojišti je prostě nezbytné nenávidět muže, který se vás chystá zabít. Říkal si, zdali se mu vůbec podaří spřátelit se s Francouzem a co ten Charpentier bude zač. Tyto myšlenky jej však příliš rozptylovaly, a tak se raději vydal do údolí. Připadalo mu, jako kdyby vjížděl rovnou do chřtánu nebezpečné bestie. Jeho cestování brzy skončí, avšak jeho úkol teprve začne. Město nebylo obklopeno hradbami, což potvrzovalo, jak brilantní je Marlboroughův plán a jak je král Ludvík zpupný a pyšný, když se domnívá, že jeho město je i bez opevnění nedobytné. Stráže v bílých uniformách u severní brány Steelovi ledabyle pokynuly, k jeho uniformě neměly námitek a pustily jej dovnitř. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189642
Steel si usilovně snažil vybavit Hawkinsovy instrukce. Od brány se má dát na východ až k rue Réamur a poté zamířit na jihovýchod. Kobylu nechal v hostinci ve stájích na rue du Temple, o kterém věděl od Hawkinse. Velmi pravděpodobně nebude koně třeba, jak byl ujišTován, až odsud bude prchat. Ačkoliv se obával, že by mohl být prozrazen, žízeň, kterou může člověk dostat jen po bitvě nebo když stráví několik dní v sedle, zvítězila a on si objednal pivo. Záhy jej přinesla číšnice kyprých tvarů. Pivo bylo zlatavé a nahoře svítila bílá pěna, a když si ji otřel z neoholené brady a s chutí se napil, říkal si, že zde mezi těmito stálými hosty nevypadá nijak ošuntěle. Celý nesvůj kvůli tomu, že se vydává za Ira v místnosti plné lidí, kde by se z kohokoliv mohl vyklubat „rodák“, předal majiteli peníze za ustájení koně na týden, i když přemýšlel, zda kobylu ještě kdy uvidí. Steel nepovažoval za moudré, a Hawkins to potvrdil, aby se ve městě, jako je toto, projížděl na koni. Přitahovalo to nechtěnou pozornost a člověk tak vypadal, jako kdyby nebyl zdejší, a to, jak pravil Hawkins, je nebezpečné. Byl si vědom toho, že se především musí chovat přirozeně. Atmosféra ve městě byla po zprávě o Marlboroughově vítězství a nájezdech jeho armády v severní Francii napjatá a každý důstojník cizí armády v červené uniformě, ačkoliv irské národnosti, který by působil zmateně nebo nesvůj, by mohl vzbudit podezření. Poslední, co by si Steel předtím, než se setká se svým kontaktem, přál, bylo narazit na městskou stráž, jakkoliv neefektivní. Z vlastní zkušenosti věděl, že z takových nečekaných setkání vznikají mnohem větší potíže, než by se mohlo zdát. Opustil hostinec a vydal se pěšky městem na sever a dával si pozor, aby se držel v užších uličkách a nedíval se kolemjdoucím do očí. Tito lidé, dumal, jsou jiní než ti, kteří žijí na venkově. Nesli se jaksi pyšně a sebevědomě, jako by chtěli všem ukázat, že oni jsou obyvateli města, jež je nejúžasnější na světě. Steel si uvědomil, že do davu nejlépe zapadne, pokud si bude vykračovat stejně jako oni, a tak pokračoval na jih po rue du Temple do Marais. Za chvíli byl u řeky, napravo měl katedrálu a na okamžik si pomyslel, že ten pohled je podobný Londýnu na Temži, kde 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189642
také vládne čilá lodní doprava a sem a tam neustále plují všemožná plavidla. Přešel po mostě na ostrov, jak bylo v plánu, a bez potíží se dostal k nábřeží de Bourbon a k domu číslo 29, který měl dvoje ohromné dveře vysoké sedm stop a bohatě malované a vyřezávané. Hôtel de Boisgelou byl vystaven téměř před sedmdesáti lety v době prvního rozkvětu vlády krále Ludvíka a očividně zažil lepší časy předtím, než se král rozhodl s celou šlechtou přestěhovat do Versailles. Pamětní deska u dveří, která sloužila pro umístění erbovního znaku, zela prázdnotou. Celkový dojem byl však stále úchvatný. Steel zaklepal na dveře a čekal. Dveře otevřela asi sedmnáctiletá služka, pohledná dívka, která by jej jistě zaujala, kdyby neměl Henriettu, pomyslel si Steel. Jakmile uviděla pohledného důstojníka, drsného a svalnatého muže, neoholeného a ušpiněného z cesty, celá se začervenala, pak se vzpamatovala a pokusila se o pukrle. Steel si opět vyzkoušel francouzštinu: „Jsem kapitán Johnson a přicházím za vaším pánem, Monsieurem de St Colombe.“ Simpson přijal toto falešné jméno, když se před třemi roky přistěhoval do Paříže, a od té doby je bez potíží nosil. Steel si nebyl jistý, kdo z jeho služebnictva zná jeho pravou totožnost. Dívka přikývla a hezky se usmála, zdálo se však, že neví, co má dělat. Než však stačila něco učinit, na stranu ji odstrčil vysoký hubený muž se zjizvenou a nažloutlou tváří a zachmuřeným výrazem. Na sobě měl obyčejný tmavošedý kabát a kratší kalhoty a Steela probodl velmi podezřívavým pohledem. Poté promluvil a jeho hlas zněl stejně chmurně, jako vypadal i on sám. „Oui?“ A Steel musel znovu vysvětlovat, co je zač. Muž pokývl hlavou, poodstoupil, aby jej pustil dovnitř a zavřel za nimi dveře. Pokynul Steelovi, aby jej následoval, a zatímco služka zmizela pod schody, zamířili nahoru po úzkém dřevěném schodišti do prvního patra. Majordomus, neboT jím tento člověk dozajista byl, jak Steel předpokládal, zaklepal na dveře před nimi a zevnitř se ozval hlas. Majordomus otevřel dveře, vybídl Steela, aby vešel dovnitř, a ohlásil jej: „Le Capitain Johnson, monsieur.“ V pokoji před jedním ze dvou vitrážových oken stál muž. Bylo 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189642