Česká kuchyně tady chutná všem kromě mého muže. Kdyby to bylo na něm, tak budeme jíst pouze ústřice, stejky s hranolkami nebo ryby. Nemá rád omáčky, řízky ani knedlíky, tedy tři pilíře naší kuchyně. Smaženou rybu jí tak, že ji vydoluje zevnitř, sní ji zvlášť, a potom, aby mi udělal radost, sní trojobal. Omáčka mu pokaždé zbyde na talíři, vybere z ní maso. Šílím! Můj první muž byl taky velice vybíravý, ale tohle přesahuje všechny meze, a hlavně se to s přibývajícím věkem jaksi zhoršuje. Moje paní na úklid mi řekla: „Nic si z toho nedělejte. Jsou všichni stejní. Čím líp vaříte, tím jsou náročnější. Ten můj je to samý. Stejk a hranolky. Nevím, co na tom mají.“ Jednou však stejk chutnal i mně. A nejen to. Byl to nezapomenutelný kulinářský zážitek. Jeli jsme tenkrát z Erquy až na Korsiku, kde jsme měli strávit v pronajaté vile dovolenou s Davidem, Karlou, vnoučaty a několika přáteli. Cestou jsme se stavovali na různých zajímavých místech a přespávali. Tři dny jsme také pobyli v usedlosti našich přátel, kteří nám půjčili klíče. Ta jejich „chalupa“ je rozlehlá bývalá farma na samotě ve francouzském středohoří Massif Central. Nádhera. Přes den jsme se projížděli okolním krajem nebývalé krásy. Všude se pásly krávy. Když jsem je spatřila, dostala jsem chuť na stejk. Bylo to vážně divné, chuť na stejk nemívám, krvelačná rovněž nejsem, jenže ty krávy byly tak čisté a zdravé, že se mě zmocnila touha po pořádném kusu masa a užuž jsem je viděla na talíři. Zašli jsme do řeznictví v nejbližší vesničce. Na pultě bylo vepřové, jehněčí, telecí, ale žádné hovězí. „Stejky asi nemá,“ řekl manžel. „Zeptám se, líná huba holý neštěstí. Proč by neměl mít hovězí?“ Řezník na můj dotaz otevřel bránu obrovské dřevěné lednice, nesporně pamatující dobu komisaře Maigreta. Sundal z háku třičtvrtěmetrový flák masa
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189629
a prásknul jej na pult. „Kolik?“ „Dva,“ pípla jsem a moje touha po stejku se rozplývala, jelikož to bylo faux-fillet neboli roštěnka. V duchu jsem cítila, jak to bude tvrdé a jak to poleze do zubů. Ještě nikdy jsem v Čechách nejedla roštěnku udělanou na pánvi jako stejk, která by nebyla jak podešev. Večer jsem nechala na manželovi, ať to udělá sám, když je takový milovník minutek. To, co mi donesl, byla báseň. Nejkřehčí a nejšťavnatější maso, jaké jsem kdy jedla. Kravičky nezklamaly... Naštěstí si ten můj vybíravý gurmán oblíbil české polévky, což je hotová rarita, poněvadž ve Francii se polévky takřka nevaří s výjimkou cibulové a rybí, a to pouze v restauracích. On však s chutí pojídá hovězí, pórkovou, květákovou, rýžovou, čočkovou, bramborovou, gulášovou, rybí, dokonce dršťkovou, uznává i boršč a pelmeně ve vývaru a všem vykládá, že jsem polévkový šampion. Aspoň na něčem se shodneme. Povolené jsou ještě karbanátky s bramborovou kaší, guláš s chlebem nebo vepřová pečeně, ovšem nikoli s knedlíkem. Jedna zdejší kamarádka, která má ráda moje česká i ruská jídla, mi poradila: „Dej ho na týden k Marii Louise a bude si zas vážit tvé kuchyně.“ Marii Louise je přes šedesát a chodí do kurzů vaření. Ne že by si myslela, že neumí vařit, ale kvůli inspiraci. Zve nás vždy dlouho dopředu, asi aby měla čas všechno si rozvážit a připravit. Její stůl je nádherný. Starodávný vyšívaný ubrus a na něm prostřeno „comme il faut“ včetně květin a ručně olemovaných ubrousků s monogramem. Jíst se však její kreace dají obtížně. Také nám musí pokaždé oznámit, co to má vlastně být, neboť v hnědé lepivé drti bychom stěží rozeznali kachnu à la provençale.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189629
Od jisté doby tam manžel odmítá chodit. Tehdy nám předložila papillot. Namodralé kuře, které jsme vymanili z pečícího papíru, nejenže vypadalo, jako by prodělalo obrnu, ale bylo uvnitř polosyrové. K tomu jsme obdrželi nahřátý zelený hrášek. A on to ze slušnosti musel jíst! On, který nesnáší ani kuřata, ani hrášek a předchozího dne mi složil příbor na talíř, že na svíčkovou nemá chuť! Stěží jsem potlačovala smích. Pomsta ruské siroty, řekla by moje bývalá sekretářka. Marie Louise je nicméně jedinečná adeptka české televizní soutěže amatérských kuchařů s názvem Prostřeno. Moji přátelé se diví, proč v televizi sleduji pořady a soutěže ve vaření, když se pak trápím pokleslou úrovní kulinářských výtvorů. Zapomínají, že žiji v Bretani, tisíc pět set kilometrů od domova, a že to nejsou jenom zprávy a kulturní pořady na dvojce, co mě informuje. Ze sociologického hlediska skutečný život lidí, způsob jejich myšlení, nenakašírovaný stav kultury je nejlépe patrný právě v takových typech televizní zábavy. To je život, tak lidé u nás bydlí, jedí a uvažují, taková je česká mentalita. Nechci ze sebe dělat nějakou povýšenou Francouzku, která si osobuje právo kritizovat vlastní národ a jeho kulturní úroveň. Nicméně po víc jak deseti letech strávených v zahraničí člověk vidí věci z jiného úhlu, ať chce nebo ne. Klasická česká kuchyně je jiná než francouzská, ale není horší. Poslední dobou mi připadá, že to není ani tak kuchyně, jako mentalita, nedostatek kulturního cítění a vytříbeného vkusu, co vytváří propast mezi českou a francouzskou gastronomií. Soudím i podle toho, co mi v domě zbývá po českých rodinách, o čem předpokládají, že to v zahraničí neseženou, a nemohou bez toho být. Osobně si vozím jen kysané zelí, které v Bretani není k dostání, a kmín. Jako Jan Zrzavý, který rovněž pochopil, že francouzský
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189629