filmovém muzikálu. Vysadil Rogera na příjezdové cestě, vy‑ couval a hned zase odjel.“ „Třeba byl z nějakého turistického ranče,“ řekl jsem. „Tako‑ vý zkrotlý honák vyhodí poslední vindru za podobné frajerské oblečení. Ženské po nich šílí. Kvůli tomu tam taky jsou.“ Otevřela kabelku a vyňala složený lístek. „Přinesla jsem vám šek na pět set dolarů, pane Marlowe. Přijal byste ho jako zálo‑ hu na váš honorář?“ Položila složený šek na stůl. Pohlédl jsem na něj, ale nedo‑ tkl se ho. „Proč?“ zeptal jsem se jí. „Říkáte, že je tři dny pryč. Trvá to tři až čtyři dny, než člověka přivedou do střízlivého sta‑ vu a vpraví do něj nějaké jídlo. Proč by se nevrátil tak, jako se vracel doposud? Anebo je v tom tentokrát nějaký rozdíl?“ „Už je toho na něj moc, pane Marlowe. Nevydrží to, zabije ho to. Střízlivá období jsou kratší a kratší. Hrozně mě to trá‑ pí. Víc než trápí, děsí mě to. Je to nepřirozené. Jsme spolu pět let. Roger vždycky pil, ale nechoval se jako psychopat. Něco se stalo, něco zlého. Chci, aby ho našli. Na dnešek jsem spala sotva hodinku.“ „Nemáte tušení, proč pije?“ Její fialkové oči se na mě pevně upíraly. Působila toho rána trošinku křehce, ale zdaleka ne bezradně. Kousla se do rtu a potřásla hlavou. „Příčinou mohu být já,“ řekla posléze téměř šeptem. „Stane se, že muž přestane svou ženu milovat.“ „Jsem v psychologii jenom amatér, paní Wadeová. Ale u mého řemesla k tomu člověk musí přičichnout. Tedy, já bych spíš řekl, že přestal milovat literaturu, kterou vyrábí.“ „To je docela možné,“ hlesla. „Snad všichni spisovatelé mí‑ vají takové krize. Je pravda, že práce na knize, kterou právě píše, vázne. Ale nikdo neříká, že ji musí dopsat zítra. Ne, ten důvod není dost silný.“ „Jaký je, když je střízlivý?“ Usmála se. „Nu, já jsem poněkud zaujatá. Myslím, že je to rozhodně velice milý člověk.“ „ A když je opilý?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189627
„Strašný. Rozjařený, hrubý, krutý. Myslí si, že je vtipný, ale je jenom sprostý.“ „Vynechala jste násilnický.“ Zvedla bronzové obočí. „Jen jednou, pane Marlowe. A pří‑ liš se z toho nadělalo. Nebyla bych to Howardovi řekla. Roger mu to řekl sám.“ Vstal jsem a prošel se pokojem. Venku se chystal horký den. Už teď to sálalo. Stáhl jsem u jednoho okna roletu proti slunci. Pak jsem jí to vyklopil docela bez obalu. „Vyhledal jsem si ho včera odpoledne v Kdo je kdo. Je mu dva‑ ačtyřicet, vy jste jeho první manželka, je bezdětný. Jeho rodina pochází z Nové Anglie, vystudoval v Andoveru a Princetonu. Byl ve válce a vyznamenal se. Napsal dvanáct tlustých historických románů o lásce a šermířských soubojích a všechny bez roz‑ dílu šly okamžitě na dračku. Musel na nich vytřískat majlant. Kdyby tenhle člověk přestal milovat svou ženu, tak jí to podle mě řekne a zažádá o rozvod. Kdyby měl pletky s jinou ženou, tak byste o tom podle všeho věděla, a v žádném případě by se nepotřeboval opíjet, aby dokázal, že má výčitky. Jestli jste pět roků spolu, bylo mu sedmatřicet, když jste se brali. Řekl bych, že v tom věku už věděl o ženách téměř všechno. Říkám téměř, protože všecko v tomhle oboru neví nikdo.“ Odmlčel jsem se a pohlédl na ni. Usmála se na mě. Jejích citů jsem se zřejmě nedotkl. Pokračoval jsem tedy: „Howard Spencer vyslovil domněnku — o co se opírá, ne‑ mám tušení —, že na nynější rozpoložení Rogera Wadea pů‑ sobí nějaká událost staršího data, která se odehrála, než jste se vzali, a že teď vyplula na povrch a doléhá na něj tak těžce, že to nemůže vydržet. Spencer měl na mysli vydírání. Věděla byste o něčem?“ Zvolna zavrtěla hlavou. „Myslíte, jestli bych třeba věděla, kdyby Roger někomu vyplácel větší částky? Ne, to bych nevě‑ děla. Do jeho účetních záležitostí se nepletu. Mohl by klidně vydávat spoustu peněz bez mého vědomí.“ „Dobrá. Já pana Wadea neznám, a nemohu proto dobře
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189627
odhadnout, jak by reagoval, kdyby se mu nějaký vyžírka po‑ věsil na krk. Jestli má divokou povahu, tak by mu taky mohl zlomit vaz. Jestli by ovšem to tajemství, ať je to cokoli, mohlo ohrozit jeho společenské nebo profesionální postavení, nebo dokonce v krajním případě zalarmovat policii, pak by asi pla‑ til, aspoň nějakou dobu. Jenže tyhle úvahy nikam nevedou. Vy chcete, abych ho našel, trápíte se — víc než trápíte. Jak to tedy zařídíme? Ty peníze nechci, paní Wadeová. Zatím ne.“ Sáhla opět do kabelky a vytáhla z ní dva aršíky žlutého pa‑ píru. Vypadaly jako průpisy. Byly složené a jeden byl poněkud pomačkaný. Uhladila je a podala mi je oba. „Jeden jsem našla na jeho psacím stole,“ řekla. „Bylo hodně pozdě, vlastně už časně ráno. Věděla jsem, že pil, a věděla jsem, že nepřišel nahoru. Kolem druhé ráno jsem se šla podívat, jest‑ li je v pořádku — nebo spíše jakž takž v pořádku, jestli se tře‑ ba nesložil na zem nebo podobně. Byl pryč. Druhý papír byl v koši, či spíš se zachytil na jeho okraji, takže nespadl dovnitř.“ Prohlédl jsem si první aršík, ten nezmuchlaný. Byl na něm krátký, strojem psaný odstaveček, nic víc. Četl jsem: „Být zami‑ lován do sebe, o to nestojím, a už nikdo jiný neexistuje, do koho bych mohl být zamilován. Podepsán: Roger (F. Scott Fitzgerald) Wade. P. S. Proto jsem nikdy nedokončil Posledního magnáta.“ „Říká vám to něco, paní Wadeová?“ „Póza, nic jiného, Scott Fitzgerald je jeho zářný vzor. Říká, že Fitzgerald je nejlepší spisovatel‑ ochlasta po Coleridgeovi, který bral narkotika. Všimněte si, jak je to napsáno, pane Mar‑ lowe. Pevné, rovnoměrné úhozy a bez chybičky.“ „Všiml jsem si. Většina lidí se neumí ani pořádně podepsat, když se namažou.“ Rozložil jsem pomačkaný list. Další strojo‑ pis, také bez chyby a rovnoměrný. Stálo v něm: „Nemám vás rád, doktore V. Jenže v této chvílí na vás musím spoléhat.“ Zatímco jsem si lístek prohlížel, vysvětlovala: „Nemám tu‑ šení, kdo je doktor V. Neznáme žádného doktora se jménem, které by začínalo písmenem V. Já bych řekla, že to je tentýž člověk, u kterého byl Roger posledně.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189627