—— Není zač. Ale: —— To víte… všechno přijde včas. Může to znít jako nějaké přísloví, ale jsou to také slova, jimiž se maršál Kutuzov ve Vojně a míru obrací na knížete Andreje. Ti se mi něco navyčítali za válku i za mír… a všechno přišlo právě včas… Všechno přijde včas tomu, kdo umí čekat… Dala bych nevím co, abych si v té knize mohla číst. Na tomto úryvku se mi vždy líbila ona pomlka, balancování mezi válkou a mírem, příliv a odliv připomínání, jako když moře přináší na písečný břeh plody oceánu. A byl to rozmar překladatele, který si liboval v moudrém ruském stylu – ti se mi něco navyčítali za válku i za mír –, že plynulostí věty prospěl tomu, že v ní žádná čárka nenarušuje mé oceánské bouření v této nepodloženě extravagantní kapitole? Nebo to byla sama podstata tohoto skvostného textu, jež ze mne dodnes loudí slzy radosti? Chabrot lehce pokýval hlavou a odešel. Zbytek odpoledne probíhal v pochmurné atmosféře. Sice k Arthensovi nechovám žádné posmrtné sympatie, ale bloudím jako tělo bez duše a vůbec nejsem schopná si číst. Šťastná závorka, která se otevřela kamélií na mechu chrámu, byla beznadějně uzavřena a černota všech mých pádů požírá mé zhořklé srdce. Takže se mi do toho plete staré Japonsko. Z některého bytu se zřetelně line veselá a jasná melodie. Kdosi hraje na klavír nějakou klasickou skladbu. Ach, sladká chvíle, jež neočekávaně protrhla melancholický závoj… Ve zlomku věčnosti se vše mění a přetváří. Hudební skladba znějící z neznámého bytu jako kapka dokonalosti v proudu lidského dění. Jemně nakloním hlavu, myslím na kamélii na mechu chrámu, na šálek čaje a venku zatím vítr laská listoví. Prchající život náhle radostí ustrne, zmizí zítřek i všechny plány do budoucna. Osud lidí zachráněný před bledostí strohé následnosti dní se oděje do slunného hávu, překoná čas a obejme mé tiché srdce. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189625
15 Úkol bohatých
Civilizace je vědomým násilím, stále nedobojovaným vítězstvím nad agresivitou primátů. Protože primáti jsme a primáty zůstaneme, byť se naučíme radovat z kamélie na mechu. Na tom je založena funkce vzdělání. Co to znamená vzdělávat? Znamená to neúnavně přicházet s kaméliemi na mechu jako s odvozeninami pudů našeho živočišného druhu, neboť ty stále útočí a bez ustání ohrožují křehkou stabilitu přežití. Mám povahu takové kamélie na mechu. Když o tom totiž přemýšlím, neumím si nijak jinak vysvětlit své skrývání ve svém pochmurném příbytku. Již od úsvitu svého bytí jsem byla přesvědčena o jeho marnosti, mohla jsem se tedy vydat cestou vzpoury a nebesa by byla svědkem marnosti mého osudu. Mohla jsem těžit z hlubokých pramenů krutosti, které ukrývá náš úděl. Škola mě však dovedla k tomu, že jsem se stala duší, již prázdnota jejího osudu dovedla toliko k rezignaci a odloučení od světa. Okouzlení z mého druhého narození ve mně připravilo půdu k ovládnutí pudů. Protože mně však škola umožnila se narodit, byla jsem jí zavázána vděčností, a tak jsem se přizpůsobila požadavkům svých vychovatelů a přičinlivě se stávala civilizovanou bytostí. Ve chvíli, kdy se boj proti agresivním 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189625
primátům zmocnil zázračných zbraní, jakými jsou knihy a slova, stalo se toto snažení mnohem snazším. Tak se ze mě stala vzdělaná duše, jež z psaných znaků čerpala sílu vzdorovat své vlastní přirozenosti. Proto mě značně překvapilo, jak jsem zareagovala na to, když u mých dveří třikrát naléhavě zazvonil Antoine Pallières. Ani nepozdravil a s trestuhodnou upovídaností mi začal vyprávět o tom, jak se mu ztratila chromovaná koloběžka. Rychle jsem mu práskla dveřmi před nosem a přitom jsem málem amputovala ocas kocourovi, který jimi právě proklouzl. Asi nejsem úplně dokonalá kamélie na mechu, pomyslela jsem si. A protože jsem musela Lvovi umožnit návrat do jeho hájemství, okamžitě jsem dveře zase otevřela. —— Omlouvám se, povídám, průvan. Antoine Pallières mě pozoroval s výrazem, který se ptal, jestli opravdu viděl to, co viděl. Protože je však naučený vnímat vždy jen to, co se dít má, stejně jako se bohatí lidé stále utvrzují v tom, že jejich život sleduje nebeskou dráhu vytyčenou jejich penězi, rozhodl se, že tomu věřit bude. Ona schopnost, kterou dokážeme sami sebe zmanipulovat, aby se neotřásla podstata naší důvěry, je fascinujícím fenoménem. —— Ano, jistě, vlastně, povídá, mám vám hlavně přinést od matky tohle. A podal mi bílou obálku. —— Děkuji, řeknu a už podruhé mu prásknu dveřmi před nosem. A tak stojím v kuchyni s obálkou v ruce. —— Co to se mnou dneska je? ptám se Lva. Smrt Pierra Arthense pošlapala mé kamélie. Otevírám obálku a čtu si vzkaz napsaný na rubu vizitky, která je tak hladká, že inkoust zvítězil nad zděšeným pijákem a lehce papír pod každým písmenem potřísnil.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189625