XV Když se Lajevskij rozhodl, že nezalže naráz, ale na pokračování, vydal se nazítří po jedné hodině odpolední k Samojlenkovi znovu si říct o peníze, aby v sobotu mohl rozhodně odjet. Po té včerejší hysterii, která k velkému balvanu na srdci přidala i nesnesitelný pocit studu, bylo pro něj zůstat ve městě naprosto nemyslitelné. Pokud Samojlenko bude na svých podmínkách trvat, napadlo ho, dalo by se s nimi souhlasit, peníze si vzít a zítra říct, že Naděžda Fjodorovna odjezd odmítla sama; večer ji přesvědčí, že to všechno přece podniká kvůli ní. Nu, a pokud Samojlenko, který se ocitl pod zcela jasným vlivem von Korenovým, peníze dát odmítne nebo si bude klást nějaké další podmínky, pak Lajevskij ještě dnes odpluje nákladním parníkem či dokonce na plachetnici někam do Nového Afonu nebo do Novorossijska, odtud pošle matce poníženě prosebný telegram a bude tam žít tak dlouho, dokud mu matka nepošle peníze na vlak. Když dorazil k Samojlenkovi, spatřil v salonu von Korena. Zoolog právě přišel na oběd a podle svého zvyku listoval v albu a prohlížel si pány v cylindrech a dámy v čepcích. Ten mi tu scházel, pomyslel si Lajevskij při pohledu na zoologa. Ještě by to všechno mohl překazit. „Dobrý den!“ „Dobrý,“ odpověděl von Koren, aniž ho uznal za hodna pohledu. „Je Alexandr Davidyč doma?“ „Ano. V kuchyni.“ Lajevskij se tedy vydal ke kuchyni, ale když dveřmi uviděl, že Samojlenka plně zaměstnává salát, vrátil se do salonu a posadil se. V zoologově přítomnosti si 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189572
vždy připadal jako na trní a teď se bál, že bude nucen mluvit o tom hysterickém záchvatu. Přes minutu bylo ticho. Pak von Koren k Lajevskému najednou zvedl oči a zeptal se: „Jak se cítíte po tom včerejšku?“ „Skvěle,“ odpověděl Lajevskij a zrudl. „Ono to vlastně nic tak zvláštního nebylo.“ „Až do včerejška jsem si myslel, že hysterie je vlastní jen ženám, tak jsem se zpočátku lekl, jestli nemáte tanec svatého Víta.“ Lajevskij se nuceně pousmál a pomyslel si: Jak bezohledné. On přece moc dobře ví, jak je mi těžko… „Jistě, bylo to komické,“ usmíval se dál. „Dnes jsem se taky celé ráno smál. Kuriózní na hysterickém záchvatu je, že víte, jak je nesmyslný, v duchu se mu smějete, a zároveň vzlykáte. V našem hektickém století jsme se stali otroky svých nervů – to jsou naši praví páni a dělají si s námi, co chtějí. V tomhle ohledu nám civilizace prokazuje medvědí službu…“ Lajevskij mluvil, a zároveň mu bylo velice nepříjemné, jak pozorně ho von Koren poslouchá a neméně pozorně se na něj nehybným pohledem dívá – jako by ho studoval; nejvíc se pak na sebe zlobil na to, že přes veškerou svou nepřízeň vůči zoologovi nedokázal z tváře dostat podlézavý úsměv. „Na druhé straně musím připustit, že důvody pro podobný záchvat tu byly, a to dosti podstatné. Poslední dobou se mé zdraví dosti zhoršilo. A k tomu si připočtěte tu zdejší nudu, neustálý nedostatek prostředků… Nedostatek lidí se společnými zájmy… Asi na tom budu hůř než pan gubernátor.“ „To ano, vaše situace je beznadějná,“ odtušil von Koren. Ta naprosto klidná, chladná slova, obsahující snad 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189572
pošklebek, snad předpověď, o niž se zoologa nikdo neprosil, Lajevského urazila. Vybavil si včerejší zoologův pohled, plný přezíravé štítivosti, na chvíli ztichl a pak, už bez úsměvu, se zeptal: „Copak vy víte něco bližšího o mé situaci?“ „Právě jste o ní mluvil sám, a vlastně také vaši přátelé s vámi cítí natolik horoucně, že od nich celý den posloucháte jen to, jak na tom jste vy.“ „Jací přátelé? To myslíte Samojlenka?“ „Toho taky.“ „Asi budu muset Alexandra Davidyče a své přátele vůbec požádat, aby si o mě takové starosti nedělali.“ „Samojlenko už jde, takže máte šanci.“ „Vašemu tónu nerozumím,“ sykl Lajevskij a zmocnil se ho pocit, že von Koren ho nenávidí, vysmívá se mu a pohrdá jím, a že je to vůbec jeho nejzavilejší a nejnesmiřitelnější nepřítel. „Tenhle tón si laskavě ušetřete pro někoho jiného,“ řekl tiše, protože mluvit nahlas už neměl sil – z nenávisti, která mu náhle svírala hruď i šíji, podobně jako včera nutkání se smát. Vstoupil Samojlenko – bez saka, zpocený a brunátný z dusného žáru kuchyně. „Vida, tak ty jsi tady?“ řekl pán domu. „Už jsi obědval? Nedělej okolky a řekni to rovnou: Jedls něco?“ „Alexandře Davidyči,“ povstal obřadně Lajevskij, „když se na tebe obracím s nějakou důvěrnou prosbou, tak to ještě neznamená, že jsem tě tím zbavil povinnosti chovat se zdrženlivě a ctít cizí tajemství.“ „Co to má znamenat?“ podivil se Samojlenko. „A jestli ty peníze nemáš,“ zvýšil hlas Lajevskij a rozrušením začal přešlapovat z nohy na nohu, „tak mi nic nedávej a odmítni mě, ale proč bys měl na každém rohu vytrubovat, že moje situace je beznadějná a tak podobně? Dobré skutky a přátelské služby, kdy se toho 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189572