s větší elegancí. Má malou černou kabelku a voní sprchovým gelem. Ideální obličej je lehce nalíčen. Janina svou perfektní tvář doladila do dokonalosti, vypadá jako panenka. „Co se tu sakra stalo?“ ptá se s pohledem upřeným na nepořádek v bytě. „Měl jsem tu jenom domovní prohlídku.“ „Domovní prohlídku? Do prdele, Vincente.“ „To nic. Nic nenašli.“ „Ale pořád je to domovní prohlídka.“ Nevím, co bych měl udělat, tak znovu pokrčím rameny a dám vařit vodu na kávu. Snažím se ovládnout tělo, ale nedokážu se přestat třást, takže se stydím a chci se schovat. „Co tvůj obličej?“ ptá se. Na chvíli jsem zapomněl, jak funguje kávovar. Chvíli trvá, než odpovím. „Jo, v pohodě.“ „Vypadáš jako Two-Face.“ „Radši bych byl Joker,“ říkám a zasměju se. Snažím se o normální reakce a dělat něco tak běžného, jako je příprava kafe. Ale zapomenu počítat lžičky a záhy jsem jich mohl nasypat sedm nebo třináct. „Jaký to je, pracovat u Diéra?“ ptám se radši. „Dobrý. Hodně peněz, ale divný hosti. Vědí, že si můžou honit, jak je jim libo, ale všichni vědí, že se mě nesmí dotknout. Z nějakého důvodu na to během privátních show zapomínají. Pak se jen těžko tváříš svůdně, když se ti ze všeho nejvíc chce na ně plivnout.“ „Ber to jako kompliment.“ Janina se slabě pousměje. Myslím, že si nechala vybělit zuby. Až moc září. „Když se nějakej ředitel, co je tak tlustej, že si neviděl ptáka od dob, kdy byl Palme premiérem, na tebe vrhá, tak to těžko považuješ za kompliment.“ 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189556
Směju se. Mám z toho cizí a dobrý pocit. Nalévám kafe do dvou hrnků a jeden podávám Janině. Dlouhými nehty zamyšleně ťuká do porcelánu. „Co se to včera stalo?“ pronese. Posadila se na gauč a já usedám do křesla naproti. „Co máš na mysli?“ „Úplně jsi zešílel. Vyletěl jsi ven a křičel: Felicio. O co šlo?“ Zarazím se. „Nekřičel jsem: Felicio.“ „Ale jo.“ Z toho jsem zmatený. Něco je špatně. Říkám, že o nic nešlo, jen jsem si myslel, že jsem zahlédl někoho, koho jsem dlouho neviděl. „A koho?“ ptá se. „Nikoho.“ Janina vypadá zoufale. Zajímalo by mě, jak jsem na tom já. Upije trochu kávy, opatrně ochutná a ušklíbne se. Upírá pohled do hrnku a říká, že jsem špatný lhář. Nato se kafe napiju já a zjistím, že jsem do něj nejspíš nasypal mnohem víc lžiček než třináct. Je husté a chutná po železe. „Jmenuje se Maria,“ říkám a pozvednu ramena. „Jen jedna holka, co jsem znal. Teď je v Norsku.“ Napudrovaná kůže na Janinině čele se trochu nakrčí a ona přimhouří oči. „V Norsku? Proč tam odjela?“ „Nemyslím, že by tam odjela dobrovolně,“ odtuším váhavě. „Jak to, někdo ji donutil?“ Neodpovídám. Nechci toho prozradit moc. Vím, že je nějak spojená s Pastorem, a čím méně toho on o mně bude vědět, tím lepší pocit mám. Chci se jí zeptat, jestli o Pastorovi něco ví, že by možná měl na neurčitou dobu odjet. Možná to spolu souvisí, Pastor a Maria, způsobem, kterému doposud nerozumím. 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189556
Z toho pomyšlení jsem celý slabý, slabý a odevzdaný. Chci, aby Janina odešla a nechala mě na pokoji. Chci být sám, sám se sjet a zkusit se ztratit v zapomnění a jít dál. Ale zvoní telefon. Volá Marko. Ignoruju ho, hodně se napiju železného kafe a popálím si jazyk. Telefon zmlkne. „Musím dneska pracovat,“ říkám. „Jen jsem chtěla vědět, jak jsi na tom,“ odpovídá tiše. Každou chvíli se složím. Chvíli sedíme mlčky a pijeme kávu. Ptá se mě, jestli pořád tolik čtu, a já odpovídám, že ne, od tátovy smrti vůbec. Špulí rty, až se z nich stane velké O ze silikonu. „To jsem nevěděla.“ Zavrtím hlavou a dívám se z okna. Pryč. Neustále někam pryč.
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189556