16.
Kábul, jaro 1987
D
evítiletá Lajla vyskočila z postele, tak jako skoro každé ráno, celá dychtivá se co nejdřív setkat se svým kamarádem Tárikem. Dnes ráno ale věděla, že se s Tárikem neuvidí. „Jak dlouho budeš pryč?“ zeptala se, když jí Tárik řekl, že jede s rodiči na jih do města Ghazní navštívit strýčka z otcovy strany. „Třináct dní.“ „Třináct dní?“ „Není to zase tak dlouho. No tak, Lajlo, nenatahuj.“ „Já nenatahuju.“ „Nebudeš přece brečet, že ne?“ „Brečet nebudu! Kvůli tobě ne. Ani za tisíc let.“ Nakopla ho do holeně, ne do umělé, ale do té pravé, a on jí rozpustile dal záhlavec. Třináct dní. Skoro dva týdny. A během pouhých pěti dnů Lajla zjistila základní pravdu o čase: Podobně jako harmonika, na kterou Tárikův táta občas hrával staré paštunské písničky, i čas se natahuje a smršťuje v závislosti na Tárikově nepřítomnosti. Dole se hádali její rodiče. Už zase. Lajla tu proceduru znala: máma rozzuřená, nezkrotná, přechází sem a tam a teatrálně vykřikuje; bábá sedí, vyhlíží rozpačitě a zmateně, poslušně přikyvuje, čeká, až se bouře přežene. Lajla zavřela dveře pokoje a převlékla se. Přesto je pořád ještě slyšela. Ji pořád ještě slyšela. Konečně práskly dveře. Zadusaly kroky. Hlasitě zaskřípala mámina postel. Zdá se, že bábá přežije další den. • 101 •
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189526
„Lajlo!“ volal teď. „Přijdu pozdě do práce!“ „Ještě chviličku!“ Lajla si obula boty a rychle si před zrcadlem učesala světlé vlnité vlasy, které jí padaly na ramena. Máma Lajle pořád říkala, že barvu vlasů — stejně jako tyrkysově zelené oči s hustými řasami, tváře s dolíčky, široké lícní kosti a našpulený spodní ret, jaký měla i máma — zdědila po své prababičce, mámině babičce. Ta byla parí, kráska, říkávala máma. Svou krásou proslula po celém údolí. Dvě generace žen v naší rodině to minulo, ale tebe to v žádném případě neobešlo, Lajlo. Údolí, o kterém máma mluvila, byl Pandžšír, tádžický kraj sto kilometrů na severovýchod od Kábulu, kde se mluvilo persky. Máma i bábá, sestřenice s bratrancem, se v Pandžšíru narodili a vyrostli. Do Kábulu se přestěhovali v roce 1960 jako šťastní novomanželé plní nadějí, když bábu přijali na Kábulskou univerzitu. Lajla pádila ze schodů a doufala, že máma nevyjde ze svého pokoje na další kolo hádky. Našla bábu, jak klečí u ochranné sítě dveří. „Viděla jsi tohle, Lajlo?“ Trhlina v síťovině tam zela už dobré tři týdny. Lajla přidřepla vedle něho. „Ne. To se muselo stát někdy teď.“ „To jsem právě Faríbě říkal.“ Vypadal vyvedený z míry a otřesený, jako vždycky, když s ním máma zatočila. „Říká, že sem tudy létají včely.“ Lajla ho upřímně litovala. Bábá byl nevysoký, měl úzká ramena a útlé, jemné, téměř ženské ruce. V noci, když Lajla vešla do bábova pokoje, vždycky spatřila skloněný profil jeho obličeje pohrouženého do nějaké knížky, brýle mu seděly na špičce nosu. Někdy si dokonce vůbec nevšiml, že přišla. Když si ale její přítomnost uvědomil, založil si rozečtenou stránku a usmál se na ni přátelským úsměvem se sevřenými rty. Bábá znal zpaměti většinu ghazalů Rúmího i Háfize. Uměl dlouho a obšírně mluvit o bojích mezi Británií a carským • 102 •
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189526
Ruskem o vládu nad Afghánistánem. Věděl, jaký je rozdíl mezi stalaktitem a stalagmitem, a uměl vám vypočítat, že vzdálenost mezi Zemí a Sluncem je stejná, jako když půjdete jedenapůlmilionkrát z Kábulu do Ghazní. Když ale Lajla potřebovala otevřít skleničku s marmeládou, musela jít za mámou, což pociťovala jako zradu. Bábu neposlouchalo ani nejobyčejnější nářadí. Kdyby se to nechalo na něm, vrzající závěsy dveří by nikdy nikdo nenaolejoval. Když opravil strop, dál jím zatékalo. V kuchyňských skříňkách vzdorovitě bujela plíseň. Máma tvrdila, že předtím, než v roce 1980 odešli Ahmad s Núrem přidat se k džihádu proti Sovětům, staral se o opravy v domácnosti právě Ahmad. „Ale pokud máš knihu, kterou je třeba bezodkladně přečíst,“ řekla, „pak je Hakím tvůj člověk.“ Lajla se přesto nedokázala zbavit pocitu, že kdysi, ještě než Ahmad a Núr odešli do války proti Sovětům — než jim bábá dovolil jít do války —, pokládala i máma bábovo knihomolství za roztomilé, že kdysi dávno i ona považovala jeho zapomnětlivost a nešikovnost za okouzlující. „Tak kolikátého dneska máme?“ řekl a nesměle se zasmál. „Den pátý? Nebo už šestý?“ „Co je mi po tom? Já to nepočítám,“ zalhala Lajla, pokrčila rameny a milovala bábu, že si vzpomněl. Máma asi ani netuší, že Tárik odjel. „No, než se naděješ, jeho baterka se zase vybije,“ řekl bábá v narážce na Lajlinu a Tárikovu noční hru se světelnou signalizací. Hráli ji tak dlouho, až se z ní stal každodenní rituál před spaním, stejný jako čištění zubů. Bábá prostrčil trhlinou prst. „Jen co budu mít čas, tak to spravím. Teď už bychom měli jít.“ Zvýšil hlas a zavolal přes rameno: „Odcházíme, Faríbo! Vezu Lajlu do školy. Nezapomeň ji vyzvednout!“ • 103 •
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189526