Hned co jsem dorazil domů, předvedl jsem neviditelnou zeď dvouletému bratrovi, který se v dětské ohrádce rozbušil do velice hmotné stěny a znechuceně ječel a kvílel. Když se mě máma zeptala, čím jsem ho vyprovokoval, dělal jsem, že o ničem nevím, a zamáchal jsem rukama, načež jsem jimi zašátral u chodidel a zvednul ze země neviditelné kňourající děcko. Poplácal jsem ten přelud po zádech, aby se mu uvolnily prdíky, a jal jsem se zkoumat plnou plenku, když vtom se na matčině tváři objevil výraz, jaký si šetřila jen na nevýslovné hrůzy. Do té doby jsem ho spatřil jen dvakrát. Poprvé, když jí cestu zkřížilo rozzuřené, vzteklinou nakažené prase, a podruhé, když jsem jí řekl, že bych si přál manšestrové sáčko v barvě broskve a k němu stejné kalhoty. „Nevím, kdo tě navedl,“ řekla, „ale než abych se dívala, jak mi z tebe roste klaun, radši tě vlastníma rukama zabiju. Jestli si chceš malovat ksicht a pitvořit se po náměstích, tak si zatrapráce koukej sbalit kufry, protože já ve svým domě nic takovýho nestrpím.“ Měla se k odchodu. „A ani na dvorku,“ dodala ještě. Možná odplata mi nahnala strach, a tak jsem ji poslechl, čímž jsem svou kariéru mima zakončil – abych volně parafrázoval T. S. Eliota – spíš kníknutím než tichým třeskem, v nějž jsem doufal. Po pár měsících se k nám ten herec na volné noze vrátil. Sundal si kabát a odhalil černý trikot, k němuž mu ladila sádrová opěrka na krk – následek nedávné autonehody. Toho odpoledne dostal za úkol představit třídě dílo Williama Shakespeara, a svým umem a šarmem mě opět naprosto uchvátil. Pokud vás mátla slova, stačilo, když jste dávali pozor na hercův obličej a ruce, a pochopili jste, že tato konkrétní postava nemá jen vztek, ale taky touží po pomstě. Spodní proud nepřátelství, jenž šuměl pod povrchem ošidně krásného jazyka, mě okouzlil. Přišlo mi ostudné, že už tak nikdo nemluví, a zahájil jsem
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189521
kampaň, jejímž cílem bylo znovu zavést mezi obyvatele Severní Karolíny alžbětinskou angličtinu. „Madam, domníváte se snad, že jsem zhnusen pouze žalostným stavem vaší komnaty?“ spustil jsem na matku, zatímco jsem luxem rejdil po koberci v obýváku, který z vrozené lenosti zcela zanedbávala. „Ty bídné šmouhy, ty stopy života nehyzdí pouze onen ostudný tepich, jsou skvrnou i na vaší povaze. Jste šílená? Kdyby se na hrdle měl trestat nepořádek, tak byste, ženo slabá, nebohá, visela na nejvyšší haluzi, a tak se zpovídala ze svých prohřešků. Není-liž vůkol spousta svršků, které by zasluhovaly vyprat a vyžehlit? Nejsou zde talíře a poháry z porcelánu, jež čekají na spásnou očistu? Do práce dej se, prokleté stvoření, a pěkně rychle, než tvá ratolest pozvedne pěsti, popustí uzdu zlobě a z tvého jalového, falešného chřtánu zlovolně vyrazí poslední dech. Mazej, hanebnice, a pusť se do toho!“ Máma zareagovala, jako bych ji šlehnul svazkem příze. Úmyslu by to odpovídalo, ale byla by to podivná a neadekvátní zbraň. Nazítří jsem podle stavu svého pokoje poznal, že mi v prádelníku hledala drogy. Pyšnil jsem se vzorně složeným šatstvem, které teď bylo napěchované do přihrádek bez ohledu na barvu nebo druh. Dalším důkazem byl zápach cigaret, a na stole jsem si všiml kolečka po hrnku s kávou. Při několika předchozích příležitostech jsem byl k mámě shovívavý, ale kdo do mých šuplat zabrousí, mé nepřátelství okusí. K propisce jsem si přilepil pírko z peřiny a tímto brkem jsem jí napsal: „Nepátrej zoufale v mých spořádaných věcech po tom, co hledat musíš v rozháraném nitru.“ Dopis jsem přeložil nadvakrát, zapečetil voskem ze svíček, kterými jsem teď u sebe v pokoji svítil, a vpašoval jsem jí ho do kabelky. Stihla mě zádumčivost a odmítala mě opustit, dokud jsem neobdržel svazek Shakespearových sebraných her. Jen co jsem
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189521
je získal, zjistil jsem, že jsou hutné a špatně se čtou. Když jsem si jejich slova přeříkával v duchu, nezajímala mě a připadal jsem si hloupě, ovšem jakmile jsem je vyřkl nahlas, dodávala mi sílu. Přišel jsem na to, že nejlepší je, když svazek tahám s sebou z místnosti do místnosti a tu a tam si nalistuju nějaké legrační slovo či dvě, jimiž obohatím svou stále květnatější slovní zásobu. Rodinná večeře byla v závislosti na mé náladě buď k nesnesení, anebo jedno velké utrpení. „Soudím, ctěný pane, milá dámo a všichni mí drazí sourozencové, že tento hrubý opeřenec bude jistě chutný a šťavnatý, neb se pekl ve vlastní šťávě tak dlouho, co růžové a zlaté slunko stihlo přejít po sivé obloze až po bránu noci. Jeho křupavosti a šťavnatosti dozajista napomohlo i to, že měl v onom pečení i skvostné souputníky. Slyšte, slyšte, drazí příbuzní, neboť je mi potěšením odvážně vbodnout svou vidličku současně jak do onoho ptáka, tak i do mrkve, a smísit tak jejich šťávy v půvabné harmonii, která pozvedne a rozparádí jak můj jazyk, tak mého ducha. Co říkáte, otče, sestry mé, i ty, můj bratříčku, tomu, že bychom se chopili číší a připili si slavnostně ku příležitosti této hostiny, již s láskou a grácií uspořádala žena, které máme tu čest říkat manželka, služka i matka.“ Moje nadšení neznalo hranic. Po čase mě máma, kdykoli musela do banky nebo do krámu, téměř na kolenou žádala, abych na ni počkal v autě. Zrovna jsem byl na ortodoncii a na zubařskou profesi přivolával mor, když se k nám herec vrátil. „Prošvihnuls to,“ řekla mi kamarádka Lois. „Bylo to tak neuvěřitelně silné, až jsem se málem rozbrečela, tak byl skvělý.“ Zagestikulovala rukama, jako by si na ně nakládala tác. „Nevím, co bych k tomu ještě řekla. Na to prostě nejsou slova. Co bych se namáhala s vysvětlováním, jak byl opravdový, když
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189521