Celý příběh má ještě jednu, pokud možno ještě černější stranu než dosud. Krátce po vojně jsme oba, (tedy ona a já) náhodou navštívili stejnou taneční zábavu. Já, tehdy už pod značným vlivem alkoholu, zneužil lásku, kterou ke mně dotyčná zřejmě ještě cítila, a byl z toho celkem dvakrát šuk. Přestože ji tehdy celé její okolí (především kamarádky) přesvědčovalo, ať mě nechá být, že z toho žádný trvalý vztah nekouká, myslím si, že i když asi takové tušení měla, zvítězily v ní druhdy mou osobou podnícené pohlavní hormony.
A tak se také stalo, od té doby až do chvíle, kdy píši tento příběh, jsme se už neviděli, myslím si však, že na její sexuální fantazie jsem měl vliv ještě dlouho, předlouho potom.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189489
Lékařská téměř pomoc Bylo to ve druhém roce mé vojny. Trpěl jsem tehdy určitými kožními problémy, řečeno vojenskou mluvou „zapařily se mi kulky“. Zpočátku mělo mé onemocnění podobu mírnou a víceméně mě nijak neobtěžovalo. Postupem času se to zhoršovalo. Ke konci už jsem doslova nemohl nepříjemné svědění vydržet.
Doktora u nás na příhraniční rotě dělal jakýsi četař absolvent, Slovák (jméno už jsem zapomněl), zkrátka vystudovaný doktor, který si při vysoké škole prozíravě udělal tzv. vojenskou katedru, takže nemusel jít na dva roky na vojnu, nýbrž mu bylo dáno absolvovat rok jen jeden. Protože jsem měli do civilu stejně jako on (on nastoupil na vojnu rok po mně), chovali jsme se k sobě korektně, jako staří mazáci.
Jednou jsem se mu při sezení na armě zmínil o svém problému. Doktor se tím nechtěl nějak vzrušovat, ale přece mu to nedalo a mezi řečí se zeptal: „Doufám, že si nepůjdeš k Prýmkovi stěžovat na to, že jsem ti odepřel lékařskou pomoc.“ Na to já jsem odpověděl: „No, jak se to vezme, ty jsi mi pomoc neodepřel, ale ani neposkytl.“
Na to už se absík přece rozhýbal, vzal mě na ošetřovnu a poměrně dlouho mi inkriminovaná místa natíral tekutinou modré barvy, kterou nanášel na vatou obalené špejli. Jestli mu můj „vynucený“ lékařský zákrok byl proti mysli nevím, nicméně od té doby jsem měl od svých nepříjemných potíží pokoj.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189489
„Děda“ Vach Tentokrát jsem ponechal jméno hlavního představitele tohoto příběhu zcela beze změny. Je to proto, že jsme s „dědou“ měli jen ty nejlepší zkušenosti. V době, kdy sloužil na vojně, mu bylo už bratru šestadvacet let, ale svůj úděl, spočívající v tom, že na sebe musel nechat řvát i smrkáče o často čtyři roky mladší, snášel obdivuhodně klidně.
Byl to nedostudovaný vysokoškolák, který si udržoval nadhled nade vším, tedy i nad námi, mladými vojáky, kteří byli někdy na jeho gusto příliš horkokrevní. Dostat se ráno s “dědou“ Vachem na škrábání brambor bylo, přestože se muselo vstávat v nelidskou hodinu - ve tři v noci, pravé požehnání. Svým klidným nadhledem a dobráckou povahou šířil mezi nás ostatní, služebně sice stejně „staré“ ale věkem mnohem mladší vojáky optimismus, se kterým se ta vojna zdála být přece jenom o něco snesitelnější. Tolik má krátká pocta „dědovi“ Vachovi.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189489