pustit a nemařit čas žvaněním. Ty znáš tu kombinaci zpaměti nebo se musíme podívat do zápisníku?“ „Znám, to jsem ti přece řekla.“ „Tak jdeme na to, jenom mi dovol, abych ještě dodala, že jakkoli strastiplná cesta, jakkoli strastiplný trest, jsem pánem svého osudu, ten bude i má duše nést.“ Za okamžik už stály uvnitř velkého trezoru, snad jediného odkazu sira Huga, proti kterému se nedalo nic namítat. Jill užasle zvolala: „Propána, tahle banka že nemá dost peněz? Podívej se na to! A my jsme si přinesly takový malý kufr.“ Ada se už ujala svazků bankovek. Pohlédla na kufr a souhlasila, že je dost malý. „Měly jsme vzít lodní kufr,“ navrhla Jill. „Já vím co,“ řekla Ada, „v suterénu máme plátěné vaky. Já je přinesu.“ „Ne,“ řekla Jill, „já tam skočím. Tady dolů po schodech? Ty zatím pakuj, jsi na to šikovnější.“ „Ty pytle leží vzadu v rohu.“ „Já je tam někde najdu,“ řekla Jill a vyšla z trezoru, kde ji to nepříjemně dusilo. Zastavila se nad schody do podzemí, když z poschodí zaslechla řinkot rozbitého skla. To ovšem nemohlo znamenat nic jiného než nástup konkurenční party lupičů. Rychle otočila vypínačem a přízemí banky se ponořilo do tmy. Jill opatrně sestoupila po temných schodech do relativního bezpečí suterénu. Dostala se tam právě včas, když Ferdie začal s rozsvícenou baterkou sestupovat z prvního patra, aby otevřel dveře Smithymu a jeho americkému příteli Frankovi, kteří čekali na ulici. Smithy se jako vždy obdivoval Ferdieho lezeckému umění. „To bych nedokázal,“ řekl, „ani kdybych se vsadil.“ Ferdie tu chválu rád slyšel a odpověděl rovněž přívětivě, a tak v duchu vzájemného porozumění společně vstoupili do bankovní dvorany.
(102 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189479
Smithy byl zločinec podobného ražení jako Charlie Yost. Ani on nevypadal jako člověk zvyklý pohybovat se za hranicemi zákona. Na mírumilovném obličeji mu seděly stejné brýle s obroučkami z rohoviny, jako měl Charlie; vypadal v nich jako výpomocný zahradník, který chová králíky a v neděli obchází v kostele s košíkem na milodary. Před soud se dostal jen jednou a soudce byl tehdy v rozpacích, jestli tomu napohled slušnému člověku může napařit osmnáct měsíců. Téměř se mu za to omluvil. Frank vypadal víc jako správný zlosyn z druhořadého filmu. Nosil frajerské obleky a špičaté polobotky a oblíbil si kravatu, která byla oficiální součástí uniformy královské gardy. Byl také mladší než Smithy a nervóznější. Když zaslechl ze suterénu šramot, jenž patrně vznikl tak, že Jill do něčeho potmě narazila, vyskočil jako losos v období tření. „Co to bylo?“ Smithy zůstal neotřesně klidný. „Co bylo co, Frankie?“ „Něco jsem zaslechl.“ „Co bys mohl zaslechnout, člověče, nikdo tady není. Uvolni se! Není divu, že jsi nervózní, v cizím prostředí. By ses možná divil, jak bych já byl nervózní, bejt to v Americe.“ „To dělaj ty jejich paruky,“ vysvětlil Frank a osušil si čelo. „Kterejsi den jsem se zašel mrknout jako k soudu, do toho Old Bailey, a soudcové všichni měli chlupatý paruky strašidelný.“ „A to se ti nelíbilo?“ „Strašidelný, vždyť ti to říkám.“ „To se divím. Mě když soudili v Old Bailey, ty paruky mi přišly pěkný, jako taková nóbl historická věc…“ „Já na to nemám nervy, na strašidla. Asi bych toho vůbec měl nechat.“ Smithy káravě zavrtěl hlavou.
(103 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189479
„Hochu, co by sis pak počal, flákal by ses, seděl v hospodě a ztrácel sebeúctu. Kdepak! Koukej se udržovat ve formě!“ „Co budeme dělat, kdyby sem vrazili poldové?“ „Opovržlivě si je změříme,“ zavtipkoval Smithy. „Jenomže sem žádný poldove nemůžou vrazit, poniváč je náš šéf odvelel na zámek. Náš šéf když něco veme do ruky, nic mimořádnýho nemůže nastat.“ Frank se však nedal přesvědčit. „Jo, že nemůže? Tak se podívej, jak mu to naboural ten Bourák, normálně se mu na to vybodnul!“ „To se nedalo čekat. Šéf není vševědoucí. Určitě na to už má někoho jinýho, jinak bysme tu nebyli, viď?“ „To víš, že někoho má?“ „Jasně, i Ferdie ti to řekne. Hej, Ferdie, co tam vyvádíš,“ zeptal se, když uviděl, že Ferdie si něco nanáší na prsty a šmátrá po malém sejfu, kam Mike ukládal osobní dokumenty. Plně soustředěný na svůj úkol, mumlal: „To udělám, to se povede. Ještě moment…“ „Co uděláš?“ „Vyhmatám tu kombinaci a otevřu tu káču, uvidíš. Jako Jimmy Valentine. Viděls to, ne? To dokážu stejně jako on.“ Frank si opovržlivě odfrkl, kdežto Smithy se pokusil o logické vysvětlení. „Ferdie, ty troubo, to je vymyšlená historka. Neřikám, třeba by to někdo doved, ale to je zvláštní talent, jako psát básně nebo vyvolávat duchy. Na to potřebuješ nadpřirozeně hmatavý prsty…“ „Možná, že je mám. Zámky mám proštudovaný. Co já nevim o zámkách, to vůbec nestojí za to vědět.“ „To mi spíš nestojí za to vědět, co o nich víš,“ posměšně odsekl Frank. „Oč se tady hádáte?“ ozval se přísný hlas. Všichni sebou trhli, i flegmatický Smithy. Náčelník Horace se mezi nimi objevil zcela nečekaně a nepozorovaně. Vůbec si nevšimli jeho příchodu. Jeho korpulentní postava vyzařovala důstojnost a zodpovědnost. (104 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189479