tůně z jantaru, neporušené a stále ještě vzbuzující zdání života. Hlava se najednou nadzdvihla; mrtvý vstával. Carol Bennettová začala ječet jako pominutá. Lucas ze sebe ztěžka odsunul zürëgahlovo tělo a vysoukal se ven. Byl přízračně bledý. Vrhl rychlý pohled na Össeana, s námahou se postavil a opatrně si povytáhl rukávy, aby se manžety nedotýkaly spálené kůže na hřbetech rukou. Odkašlal si. „Neječte už, prosím vás,“ promluvil tiše. „Obávám se, že… jaksi… že zürëgahl to nepřežil. Měl jsem štěstí, že jsem se… dostal… pod…“ Hlas se mu vytratil. Jeho nepřítomný výraz a roztěkaný pohled prozrazoval, že je v pořádném šoku. Z dálky zaznělo kvílení sirén; samozřejmě – policie, záchranka, hasiči. Kamery zachytily snědého muže ve žluté sportovní bundě se stylizovanou siluetou černošského bubeníka na zádech. Přelézal trosky a pokoušel se dostat co nejblíž. „Hele, už je tam starej Zulu!“ vrčel si Jerald pod fousy. „No jasně. Ruwenzori News mají translák hned u dráhy, svině africký.“ Kamëlë ho skoro nevnímala. Zavřela oči, dokonale udolaná obludnou dávkou protichůdných emocí. Lükeas Lus žije. Jenže Fomalhiwan také. A zürëgahl – v náruči Akkütlixově, na stezce oddaných, v bráně mučedníků, kde jeho duše splývá s Vesmírným kruhem Dokonalého Bytí… ó Nejvyšší z nejvyšších, posvěť ji navěky!… zatímco jeho poslání – Vrhla poplašený pohled na tři smyčky stříbřitého chladu, tížícího ji zápěstí; v tichých hlubinách své mysli ho úplně jasně slyšela promlouvat. Mrtví se dovolávají splnění svých posledních přání, Kamëlë. Jinými slovy – jeho poslání máš teď na hřbetě ty. „Ale ne!“ vyjekl v tu chvíli Jerald. „To snad… Proboha, tomu říkám průser!“ Kamëlë prudce zvedla hlavu. Nedokázala rozeznat, jestli se Jerald děsí nebo směje. Na zvětšeném záběru se jí před očima chvěla Lucasova tvář, naprosto zaujatá něčím na nebi. „Aš~šáde! Tam v koridoru!“ vykřikl a ukázal vzhůru. Jerald udeřil do klávesnice a přepnul na vzdálenější kameru. Teď viděli, že rychlodráhou se řítí další vlak, nějaký, ke kterému se varování z dispečinku zřejmě nedostalo… čili vlak řízený člověkem místo počítačem, nějaký relikt nebo anomálie nebo kdoví co vlastně. Řidič už si uvědomil, že s tunelem vpředu není něco v pořádku, a zoufale se pokoušel brzdit;
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189422
jenže setrvačnost byla příliš velká. Několik vteřin všichni přihlížející čekali bez dechu, s novou dávkou hrůzy; a pak vlak prosvištěl obručí posledního emitoru jako cirkusový tygr při skoku a ocitl se v prázdnu. Slunce se zalesklo na stříbrných kanelovaných bocích… duhově zajiskřilo v ploškách holografického písma, používaného naposled v minulém století. Ani nebylo nutné stihnout to dočíst celé, aby si člověk správně tipnul: První transatlantická vzdušná vlaková souprava… historické jízdy pro veřejnost každou neděli. Carol Bennettová zaječela znovu. Musela být vnitřně rozervána od týla až po hýždě, stejně jako všichni přihlížející medianti, kteří svou práci berou trochu vážně. Tohle byla opravdová noční můra a zároveň tučné sousto pro černou kroniku: vlak plný rodinek na výletě, stařečků a dětí. Kamëlë se dívala s pocitem mrazivé absurdity, jak se řítí do zkázy… ze všech možných kombinací naprosto nesmyslně zrovna tenhle vlak, tady, teď. V takové chvíli je Osud hmatatelně cítit všude kolem. Vystupuje na povrch věcí jako ocelová síť. Předzvěst dojde naplnění. V přízračném tichu, které předchází katastrofy, Fomalhiwan skočil. Byl to předlouhý, jistě padesátimetrový skok, snímaný kamerami ze všech možných i nemožných úhlů. Zavlála Aš~šádova zelená tunika a zlaté cípy na rukávech; vypadal jako opravdový čaroděj. Jeho tělo se ve vzduchu přetočilo a dopadlo přímo tam, kam se řítil vlak. Švihl rukama a kolem prstů mu zajiskřilo. V divokém chvatu a jakoby z nicoty splétal zářící lana – tak se to aspoň jevilo kamerám. Kostra příkrovu ho náhle obklopila jako nohy obřího pavouka. Zvedala se, jako by ten pavouk vstával. Bleskově narůstala. Měnila se v gigantickou kopuli. V přízračnou stavbu. V síť. Byla obrovská. Mohutná. Nepopsatelná. Kamëlë na to zírala jako na zjevení. Měla o podobných věcech představu. Až příliš dobrou. Tohle nemohou znát. To přece není možné. Ale… i když to není možné, nemůže to být nic jiného. Rë Akkütlix, Akkütlixi všemohoucí. Vlak se srazil se zářící plochou sítě, vnořil se do ní a hladce změnil směr. Síť se prohnula málem až k zemi, ale vydržela. Kolik je to asi tun, jaká rychlost, jaké šílené přetížení, říkala si Kamëlë otřeseně. Rty se jí bezhlase pohybovaly. Přistihla se, jak se po letech zase modlí. 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189422
Jestli gleewarinové z Hiwaiw dokážou tohle… kdo je proboha zastaví? Zürëgahl měl pravdu. Tohle je to největší nebezpečí, s jakým se kdy Össe setkala. Síť překlenula oblast pokrytou troskami a hladce navedla vlak na volný pruh pod dráhou. Ještě dobrých pět set metrů klouzal obří trup vlaku po trávě. Jak zpomaloval, vyrýval do hlíny zčernalou brázdu. Pak energie došla. Vlak se zastavil – tak obyčejně, tak hladce, jako by prostě dojel na konečnou. Stříbřitá vlákna pavučiny se ještě několik vteřin zachvívala podél rozžhavených plátů kovu na jeho bocích, a pak se náhle pustila a pohasla a zmizela. „On ho chytil! No vidělas to někdy? Prostě mávnul rukama, udělal nějakou takovou kouzelnou síť a normálně ten vlak chytil!“ povykoval Jerald a plácal se do kolen. „Musím tam! Hned tam jedu. Chci s tím chlapem okamžitě udělat rozhovor!“ Praštil do klávesnice a přepnul na soukromý vstup. „Pane Hildebrandte? Jste na příjmu? Kde bude ten váš Fomalhiwan k zastižení? Zamlouvám si přednostní právo –“ Kamëlë bleskově sjela z pohovky a prosmýkla se do kuchyně. Za žádnou cenu nechtěla, aby ji Lucas zahlédl v netlogu, jak sedí u Jeralda Craiga v obýváku. Stejně viděla dost. Dokázala si představit, co bude následovat – všechny ty plačtivé scény, zajíkavě vyprávěné lidské osudy, patetické proslovy. Zachráněné dětičky vystupují ze zachráněného vlaku. Šťastná matka se v slzách vrhá Fomalhiwanovi kolem krku. Dojatý otec rodiny ho chlapsky poplácává po zádech. Pláčou všichni – hlasitě, vydatně a pořád. Kamëlë zavřela dveře, aby ji nerušil obraz z telestěny. Zavřela také oči. Chtěla slyšet úplně jiné komentáře. Obrovský poryv mentální energie. A Lükeas Lus… v těsné blízkosti. Taková smršť rozbouří vodu. Zvedá vlny. Strhává hráze. Láme zámky paměti. Viděla to v protonaci: Lusovu mysl jako skvrnu temného ohně, ubíhající na pozadí ohnivých jazyků emocí. Ostatní se vzrušeně dohadovali, vyprávěli, omdlévali, plakali a hromadně podléhali tu hysterii, tu zase dojetí, zatímco modravá koróna Lusovy aury žhnula ve všem tom zmatku jedovatým svitem. Nad ní se klenula zelenavá duha: stopa nevídaného Fomalhiwanova skoku, vítězný oblouk gleewarinské moci. Copak se tohle dá přehlédnout? říkala si Kamëlë s obavami, zatímco obracela pozornost vzhůru. Všem nám to vyrazilo dech.
10 3
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189422