Na Amaiu udělala řeč obvykle poněkud uzavřeného nižšího inspektora velký dojem. „Jonane, pošetilost a nesnášenlivost se objevují vždycky, ve všech společnostech, a mně se zdá, žes právě mluvil s mou tetou Engrasi...“ „Nemluvil, ale rád bych. Váš manžel mi řekl, že vykládá karty a tak.“ „Ano... A tak. K mé tetě se nepřibližuj,“ pronesla Amaia s úsměvem, „protože má už tak dost horkou hlavu.“ Jonan se zasmál a nespustil oči z pečeně, připravené vedle trouby na vhodný okamžik, aby před večeří získala správný zlatavý odstín. „Když mluvíme o horkých hlavách, nemáš představu, kde je Montes?“ Nižší inspektor se chystal odpovědět, ale v návalu diskrétnosti skousl spodní ret a odvrátil zrak. Amaie jeho gesto neuniklo. „Jonane, vedeme možná nejdůležitější vyšetřování v našem životě, hrajeme v tomhle případě o hodně. O prestiž, o čest, a co je nejdůležitější, chceme vyřídit toho hajzla a zabránit, aby další dívce znovu udělal to, co těm předchozím. Oceňuju tvoji kolegialitu, ale Montes si dělá, co chce, a jeho chování může vážně narušit vyšetřování. Vím, jak se cítíš, protože se cítím stejně. Ještě jsem se nerozhodla, co v tomhle ohledu udělám, a samozřejmě jsem to neohlásila, ale ať mně to vadí jakkoli, ať si Fermína Montese jakkoli cením, nedovolím, aby jeho výstřední chování poškodilo práci tolika profesionálů, kteří se dřou, kazí si oči a nespí kvůli tomu. Takže mi, Jonane, řekni, co víš o Montesovi.“ „Dobře, šéfová, já s tím souhlasím a vy víte, že stojím při vás. Nic jsem neřekl proto, že se mi zdá, že je to něco osobního...“ „Já to posoudím.“ 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189381
„Dnes v poledne jsem ho viděl, jak obědvá ve vinárně Antxitonea... S vaší sestrou.“ „S mojí sestrou?“ podivila se Amaia. „Ano, s vaší sestrou.“ „S mojí sestrou Rosaurou?“ „Ne, s tou druhou, s vaší sestrou Florou.“ „S Florou? Viděli tě?“ „Ne, víte přece, že je tam půlkruhový barový pult, který začíná u vchodu a táhne se dozadu, kudy se chodí do podkroví. Já jsem byl s Iriartem u skleněných výkladů, ale viděl jsem je vstupovat a šel jsem za nimi, abych je pozdravil. Oni šli hned do jídelny a mně se nezdálo vhodné jít za nimi. Když jsme za půl hodiny odcházeli, viděl jsem skleněnou stěnou vinárny, že si objednali jídlo a začínají jíst.“ Jonan Etxaide se nikdy nenechal odradit deštěm. Ve skutečnosti byla procházka lijákem bez deštníku jednou z jeho největších zálib a v Pamploně se vždycky, když mohl, šel projít ve větrovce s kapucí. Chodil osamoceně, pomalými kroky, zatímco se ostatní pospíchali schovat do bufetů nebo se neobratně kryli pod převisy střech, odkud tekly proudy vody, které je nakonec zmáčely ještě víc. Teď procházel ulicemi Elizonda a obdivoval jemný závoj vody, který jako by rozmarně vlál po chodnících a vyvolával záhadný efekt, protože to vypadalo jako potrhaný svatební závoj. Světla aut pronikala šerem a kreslila před nimi vodní přízraky a červené světlo semaforu se rozlévalo, jako by bylo pevné, a tvořilo u jeho nohou kaluž červené vody. V kontrastu s pustými chodníky byl v tu dobu provoz na ulicích plynulý, vypadalo to, jako by všichni někam jeli jako milenci na domluvenou schůzku. Jonan kráčel ulicí Santiago k náměstí a unikal tak hluku rychlými kroky, které zpomalovaly, jakmile spatřil jemné obrysy, jež ho rychle přenesly do jiné doby. 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189381
Obdivoval průčelí radnice a vedlejší kasino, které bylo postaveno začátkem dvacátého století jako místo setkávání zámožnějších sousedů a kde se odehrávala velká část jejich společenského života. V době, kdy společenské postavení a jeho váha byly přednější než dnes, byla mnohá rozhodnutí o obchodech a politice učiněna za oněmi okny, pravděpodobně spíš než na samotné radnici. Na jedné straně náměstí, na místě, které dříve zabíral starý kostel, objevil dům architekta Víctora Eusy, ale hlavně chtěl vidět dům Arizkunenea, jehož majestátní podoba ho nezklamala. Sešel ulicí Jaimeho Urrutii nadšený deštěm a historickou architekturou překrásných domů. V čísle 27 existuje průjezd nebo průchod zvaný belena mezi ulicemi Jaimeho Urrutii a Santiago, který spojoval spolu s jinými, už zaniklými průchody staré domy s poli, stájemi a zelinářskými zahradami za nimi, které zmizely po výstavbě současné silnice. Naproti domům s podloubím, takzvaným gorapes, se na jedné straně tržiště nacházel dávný elizondský mlýn, opravený koncem devatenáctého století a v polovině dvacátého století přestavěný na elektrárnu. Architektura vesnice nebo města vytváří jasný model prožitků a priorit svých obyvatel, jako zvyky člověka utvářejí rysy profilu jeho chování. Místa určovala sklony charakteru podobně jako rodina a výchova, a toto místo vypovídalo o hrdosti, odvaze a boji, o cti a slávě vydobytých nejen silou, ale i důvtipem a půvabem, ne nadarmo představovanými šachovnicí, kterou obyvatelé Elizonda stavěli na odiv s důstojností těch, kdo získali svůj dům poctivostí a věrností. A uprostřed tohoto počestného a hrdého náměstí se nějaký vrah opováží předvést své soukromé hrůzné dílo jako bezbožný černý král neúprosně postupující po šachovnici a požírající bílé pěšáky. Stejná zpupnost, stejná okázalost a bohorovnost jako u všech sériových vrahů, kteří ho předešli. Jonan si v dešti 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189381